JACK WHITE - Lazaretto
Vlastně se v případě druhého sólového alba Jacka Whitea jedná o velmi typickou ukázku jeho hudebního rukopisu, se kterým se tento pozoruhodný písničkář z amerického Středozápadu potýkal doposud. Zejména pak v době po rozpadu jeho ústřední kapely THE WHITE STRIPES. Dost pravděpodobně jde o poklidnější materiál, než nabídla jeho sólová prvotina „Blunderbuss“ před dvěma lety. Folkové party zde dozajista převládají nad těmi dravějšími, ale to asi čekal téměř každý. Americká písničkářská tradice je pro něho nade vše a novinka to plně potvrzuje. Jen pár songů má tzv. rockové ražení. Deska „Lazaretto“, ostatně stejně jako vlastně všechno na co v posledních letech Jack White sáhl, slaví za oceánem velký úspěch (první místo v Billboard 200). Odezva se však stejně jako u debutu dostavila i v západní Evropě, kde nahrávka obsadila přední místa prodejních charts. Je jasné, že u nás v Čechách je situace diametrálně odlišná a podobnému interpretovi se zde dostává velmi minoritního zájmu.
Přejděme tedy k náplni alba. Legenda zdobící dílo říká, že písně vznikaly spontánně na základě náhodně nalezených zápisků samotného Jacka Whitea a sice ty pocházely z doby, kdy mu ještě nebylo dvacet let. Tedy ještě z období před průlomem s jeho THE WHITE STRIPES. Jeho dávno zaznamenané příběhy, poznámky a myšlenky se vlastně staly základní textovou náplní pro tvorbu „Lazaretto“, což mne přijde jako zajímavá okolnost a nápad k realizaci.
Jsou zde k slyšení, jak vintage blues rockové songy, tradičně obohacené nějakým tím samplem a hammondy po vzoru THE DEAD WEATHER, zde kupříkladu – „Three Women“, „That Black Bat Licorice“ nebo „High Ball Stepper“, stejně jako mírné folkové písně. První tři zmíněné věci nakonec představují tu nejdravější část alba. Kapitolou samou pro sebe je pak pilotní singl v podobě hodně groovy titulky, která navozuje atmosféru divokých šedesátek, spojující v sobě odér blues rocku říznutý zvuky Motownu. Pak je zde nekonfliktní barový popěvek po vzoru THE ROLLING STONES – „Just One Drink“ a několik folkovějších záležitostí, jako třeba „Entitlement“a „Want And Able“, stojící na akustické kytaře, nebo „Alone In My Home“ s partem výrazného piana.
Atmosféru amerického venkova začátku minulého století navozuje rovněž „Temporary Ground“, kde dostane prostor jak křehký ženský vokál, ale i poměrně výrazný houslový part. Piano od začátku rozezvučí i píseň „Would You Fight For My Love?“, dost pravděpodobně nejvášnivější song celé letošní sbírky. Podle mého je „Lazaretto“ ne tak přesvědčivá, i když stále velmi schopná, kolekce jednoho z nejuznávanějších rockových skladatelů současnosti, na které hostuje celá škála zajímavých méně známých muzikantů, které si Jack White režíruje podle vlastních potřeb. Určitě znovu dobré album.
| 26.06.2014 | Diskuse (0) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
 |
