Last Hardrock Outsider

IRREVERSIBLE MECHANISM, ESSENCE OF DATUM, SOUL DECODER - Mladá Boleslav, Farářova Sluj, 29. listopadu 2019

Na koncert běloruských IRREVERSIBLE MECHANISM jsem se opravdu těšil. V únoru v Praze jsem účast zazdil, takže když mi nedávno zavolal „pán“ Sluje a řekl mi, co se chystá, vyryl jsem do kalendáře křížek hodný nadrženého magora z nějakého béčkového hororu. Cestu na místo činu mi zpříjemnily poslech jedničky NEVERMORE, pokec s kámošem a pomyšlení na exkluzivní koncert.


Tentokrát se naštěstí nezačalo v době, kdy se třeba v takovém Paláci Akropolis pomalu končí, ale už kolem půl deváté. Na místě samém mě nemile překvapila slabší návštěva. Později ještě pár lidí dorazilo, úplný průšvih se tedy naštěstí nekonal. Moje první setkání s Pražáky SOUL DECODER, kteří na úvod reprezentovali tuzemskou scénu, dopadlo víc než dobře. Zpětně nahlíženo, v podstatě předvedli perfektní set. Bezpochyby obstáli i ve spojení s tím, co se v klubu dělo poté, a že se toho dělo sakra dost! Kapela těžila z výborného zpěváka, nadstandardní rytmické sekce a z kytaristů, kteří evidentně chtějí hrát. Do prořídlého publika napumpovala hodně tvrdou fúzi melodického deathu, blacku, metalcoru, a v takových v těch houpavějších, „chcíplých“ místech dokonce i deathcoru. Neutuchající proud nápadité hudby mi svou intenzitou připomněl vybroušená dílka THE BLACK DAHLIA MURDER a některé desky vydávané labelem Unique Leader. Popsanou směs podali uvolněně, s velkým přehledem a důrazem na kapánek brutálnější atmosféru, kterou bohužel lehce srážel ne úplně ideální zvuk. SOUL DECODER každopádně po celou vyhrazenou dobu dokazovali, že jsou obrovským domácím příslibem. Po poslechu pořádně našláplé živé produkce, a teď i jejich skvělého EP „Haal-å-khul“ (zakoupeno na místě), doufám, že u příslibu nezůstane.



Podle plakátu mělo trio ESSENCE OF DATUM nastoupit až poslední. Vzhledem k charakteru hudby a smrsknutí studiového tria na koncertní duo jsem uvítal, že zahráli druzí, tj. jako netradiční a osvěžující instrumentální vložka. Dmitry Romanovsky je skvělý kytarista a Pavel Vilchytski možná ještě lepší bubeník; ani ve dvou si tudíž nevedli špatně. Maličký prostor Sluje však bohužel příliš nepobral Pavlovy dělové rány. Kytara Dmitryje pod nimi zpočátku trpěla. Nasamplovaný zbytek doprovodu situaci nezachránil. Změna nastala až po zásahu šéfa, který zhruba po dvou skladbách poslechl jednoho z posluchačů, odskočil od baru ke zvukařskému pultíku a zjednal nápravu. Zvuk se tak sice dostal na hranici fyzické snesitelnosti, ale kytara se konečně adekvátně rozezněla. Hudba začala okamžitě bavit o dost více a sílila i odezva. Rozpoutalo se melodické tornádo. Novinkové album „Spellcrying Machine“ totiž promořují melodie přesně tak jako ta nejlepší alba IRON MAIDEN, HELLOWEEN a DREAM THEATER. Minimum avantgardy a převlečeného jazz rocku. Chvílemi se mě zmocňoval pocit, že poslouchám nějaký šílený jam zmíněných kapel, které se právě zbavily svých stárnoucích zpěváků a s mladistvým elánem si chtěly zahrát třeba ve stylu klasických DARK TRANQUILLITY nebo DISSECTION. Vystoupení, čerpajícímu výhradně z výše zmíněného alba, chyběla k dokonalosti pouze pódiová chemie kytary s baskytarou. Uvedený deficit jsem přestal vnímat až během monumentálního finále v podobě „Cavum Atrum“. Mohutná stěna blackových tremol totiž působila docela pevně i bez baskytary. Pokud si chcete poslechnout poctivý kus instrumentálního metalu a nic jiného neřešit, tak novinku „Spellcrying Machine“ určitě zkuste.



Nástup IRREVERSIBLE MECHANISM přišel několik okamžiků po zvukovce, v rámci níž pětičlenná sestava spolu s částí obecenstva v čele s panem domácím dospěla k závěru, že je vše ok. Hned po pár tónech bylo jasné, že se z klubových prostor větší nádhera vytáhnout nedá. V podstatě chyběl už jen nějaký znalý zvukař, který by včas vytahoval sólové kytary. Na to se nicméně ve Sluji nehraje. Kapelu čekala víc jak hodinová expozice v ultra syrovém prostředí, v němž se řeší ozvučení bicích – je-li vůbec zapotřebí – zpravidla tím, že se položí mikrofon do kopáku. Hudba s atmosférou inklinující k přejemné produkci NE OBLIVISCARIS proto čelila skutečné výzvě. 


Jenže parta kolem Vladislava Nekrashova si s něčím takovým absolutně nelámala hlavu. Jak už jsem naznačil, od prvních akordů jsem si užíval gradující chvíle vesmírné harmonie a epikurejské ataraxie, pokud tedy zapomenu na bolestivou křeč z permanentně spadlé čelisti. Já a hudba a pak už jen hudba. Najednou jsem stál přímo u stage, Samara sápající se na své oběti v Ringu hadr; a to jen proto, abych mohl třepat hlavou a s pomocí své air guitar sosat ze zdánlivě nevyčerpatelného zřídla pozitivní energie, pod jejímž vlivem se i hodně krutá klubová výmalba měnila ve výzdobu nějaké prominentní školky. Co do intenzity se jednalo o stejně silný zážitek jako v případě již zhlédnutého a čtenářům CrazyDiamond zprostředkovaného koncertu VIRVUM. Vše umocňoval nebývalý kontrast mezi nadmíru syrovým prostředím a sofistikovanou krásnou hudbou, žánrově neustále oscilující mezi shoegaze a technickým death metalem. Přidám ještě pár stručných postřehů. Souhra zvukově bohatých kytar hřála. Pozor, lehce „zteplalý“ metal prostě není totéž, co zteplalé pivo, i tak měl obrovskou sílu i říz. Zpěvák Ilya Studenok odzpíval celý set ve velkém stylu. Že se tak stalo pod pódiem a zády k publiku, neřeším; žádnou pózu jsem totiž necítil. Jeho autistické pohyby hypnotizovaly a podtrhovaly výjimečnost prožitku. Stabilní sestavu doplnil nový bubeník Yan Aladov, kterého nešlo přehlédnout. Tento vysportovaný blonďák, oblečený v hipsterském kabátku, se v průběhu večera rozcvičoval přehráváním partů svých bubenických kolegů, aby následně zas o něco dál posunul hranice mého chápání toho, co – a hlavně jakým stylem – je možné živě zahrát. Problém s příliš silnými údery najednou neexistoval, nezaregistroval jsem ani jakékoliv dynamické či jiné výpadky. Dokonale „zastřihnuté“ kobercové nálety kopáků a sypačky střídaly technické finesy a fórky jak z časů velkých bubeníků let sedmdesátých, podané navíc s prožitkem a evidentní rezervou. Nevím, nejsem bubeník, pár těch hodně dobrých už jsem nicméně viděl. Moc bych se tedy divil, kdyby Jan zmizel stejně nenápadně, jako se objevil. Tvorbě jeho nynější kapely předvedená hra každopádně neuvěřitelně sedla a nové studiové album by mohla posunout zas trochu jinam.



IRREVERSIBLE MECHANISM zahráli poctivé vystoupení. V duchu jejich „vesmírné“ lyriky se jim bohužel podařilo ukázkově zrelativizovat též běh času; takže i nečekaný přídavek v podobě skoro devítiminutové „Footprints in the Sand“ kolem přítomných doslova prolétl. Neokázalé klubové prostředí studiově vypilované muzice nic neubralo, právě naopak, skladby z poslední desky dostaly hodně fortelný rám, tudíž se nerozpíjely v přemíře barev. Vytvořily tak adamantiovou páteř sdíleného uměleckého konceptu, který dával v každém momentu smysl a zároveň neskonale bavil. Další z magických zážitků, pro které stojí za to chodit na koncerty a vlastně i žít až do samotného konce.


05.12.2019Diskuse (2)Pekárek
hackl@volny.cz

 

Lord VILE
08.12.2019 21:06

Pro mě hvězdou večera bylo úchvatné vystoupení dua ESSENCE OF DATUM.Trochu opět zamrzela jakákoliv live prezentace starších desek, a to neméně výborných alb "Nevermore" z 2017 a debutu "Event The Horizon" z 2013.Ale toto tour bylo samozřejmě hlavně o podpoře aktuálního dílka s názvem "Spellcrying Machine", které vydalo francouzké vydavatelství SEASON OF MIST!Akordová ekvilibristika Dmitryho je naprosto dokonalá a že bubeník Pavel je i řádný blastmaster dokazuje ve svých dalších kapelách RELIC OF HUMANITY http://relicsofhumanity.bandcamp.com/ a OMNIOUS SCRIPTURES http://ominousscriptures.bandcamp.com/


 

Honza H.
06.12.2019 12:46

Hezky shrnuto, dojmy mám úplně stejný jako Pekárek: I já koukal s otevřenou hubou na to, co ten bicmen Irreverisible Mechanism předváděl...