Last Hardrock Outsider

IRON MAIDEN - The X Factor

Nadešel čas vstoupit do nechvalně proslulé etapy historie IRON MAIDEN, kdy fungování legendární britské heavymetalové kapely v polovině devadesátých let prošlo dosud nejtěžší zkouškou. Pravdou je, že tehdy doba heavy metalu celkově příliš nepřála, byť třeba žánrové stálice jako BLIND GUARDIAN, GAMMA RAY či HELLOWEEN vydávaly mimořádně zdařilé desky. Naproti tomu v paprscích pohasínající záře se pohybující IRON MAIDEN čekal úkol nelehký a v rámci stavu věcí u této kapely vlastně i nezdolatelný. Nešlo jen o „odfláknutý“ výběr nového vokalisty, ke kterému kapela podobného významu neměla prakticky sebemenší důvod, protože čekatelů na svou velkou šanci mohla mít na každém prstu tucet (a jakých), nýbrž bylo odhaleno celkové vyhoření kapely pohybující se tou dobou již patnáct let na vrcholcích zájmu. S novým zpěvákem Blazem Baylem měla Železná panna navázat na velmi úspěšnou etapu, kdy stál u mikrofonu famózní Bruce Dickinson, který se, po ukončení celosvětového turné k poslední řadovce „Fear Of The Dark“, rozhodl odejít na sólovou dráhu.


Přiznám se hned zkraje, že pro mne album „The X Factor“ znamená největší zklamání a rozčarování za celou dobu, kterou ve svém životě věnuji sledování hudebního dění (tedy větší než všechny pozdější kuriozity, ať už se jmenovaly „St.Anger“, „Demolition“ či jinak), což bylo způsobeno i mým oddaným vztahem k legendě, očekáváním jejich stále vysokého standardu, i nostalgickým obdivem všemu, co svou osobností reprezentoval právě Bruce Dickinson. Nikdy žádné jiné album, ani staršího či mladšího data, ani měkčího nebo tvrdšího ražení, ve mně nevzbudilo tolik dosud nepoznaných a nečekaných ambivalentních pocitů, nikdy nic jiného v rámci tvorby opravdu velkých rockových a metalových kapel ve mně nezpůsobilo podobnou ztrátu „nadšenecké nevinnosti“ a víry v onen nepopsatelný vnitřní řád fungování těchto obdivovaných institucí. Tak nevlídnou událostí pro mne album v roce 1995 bylo. A přitom očekávání nové kapitoly byla plná nadějí. Nebo že by spíš právě proto? „The X Factor“ určitě není nejhorší deskou od opravdu velké kapely v historii heavy metalu, je však první svého druhu, která tak zásadním způsobem nenaplnila očekávání.



Je pravda, že tou dobou Steve Harris neprožíval zrovna veselé časy, neboť jeho osobní život provázely tragédie v podobě náhlé smrti otce a posléze i poměrně krušného rozvodového řízení. To vše mohlo baskytaristu a šéfa IRON MAIDEN ovlivnit a učinit kolem jeho mysli šerý narativ, ze kterého posléze deska „The X Factor“ vycházela. Je jasné, že podobné negativní události, navíc velmi osobního rázu, člověku na energii nepřidají a rozhodně ani na potenciálu něco kloudného tvořit a vymýšlet. Je mně stále záhadou, jaký důvod měla kapela k tomu přijmout na uvolněný post vokalisty právě Blaze Bayleho, zpěváka, který nikdy neoplýval bůhvíjak obdivuhodnými pěveckými schopnostmi a neudivoval ani svou barvou hlasu, natož pak rozsahem. Ve svých silnějších chvílích totiž Blaze působil jako pouhá, takřka parodická napodobenina Bruce, v těch slabších jako hospodský hulákal s tuplákem piva v ruce, kterak zasažen návalem patosu pěje na celý lokál. Slavná kapela měla být na počátku roku 1994 zkrátka ostražitější a výběr pečlivě zvážit, vždyť už poměrně úspěšný debut Blazeovy předchozí kapely WOLFSBANE („Live Fast, Die Fast“ - album vydaný roku 1989 u Rubinovi stáje Def American) svědčil, že to, co je v rámci zpěvu potřeba vetknout nové tvorbě IRON MAIDEN, je prakticky a definitivně nad jeho schopnosti.


Nad produkcí tentokrát dlel sám Steve Harris v tandemu se zkušeným Nigelem Greenem. Album vznikalo znovu v uzavřeném prostředí jeho studia, v ústraní od veřejnosti a mediálních tlaků. Zvědavost na nového frontmana tak byla ještě posílena, neboť do dne vydání nahrávky nebyla s nováčkem u mikrofonu živě odprezentována ani jedna věc. Z tábora legendy tak k fanouškům proudily jen kusé zprávy, že se novinka pravděpodobně stane tím údajně nejtemnějším a nejdémoničtějším materiálem IRON MAIDEN v historii. Skladby se tentokrát táhly nevlídným terénem, obsahovaly dlouhé, mnohdy akustické rozjezdy a málokterá z nich se kdy vůbec rozjela do vyššího tempa. Sound byl temný, depresivní a nápady na ploše takřka osmdesáti minut na posluchače také příliš nevyskakovaly. Hodně skladeb přesahovalo pětiminutovou hranici a prostřednictvím své těžkopádnosti v ničem neupomínaly na tvorbu nedávné minulosti. Z dnešního pohledu deska opravdu mnohem méně vadí těm, kteří až jejím prostřednictvím přistoupili k hudbě IRON MAIDEN, což vidím jako jedno z pozitiv této nahrávky. Ti, co diskografii slavné heavymetalové kapely zkoumají až zpětně, musí opravdu celou věc slyšet z naprosto odlišné perspektivy než ten, kdo vyrůstal na okázalých a barvitých produkcích Martina Birche v průběhu osmdesátých let.



Protože šlo o desáté studiové album v rámci oficiálního portfolia IRON MAIDEN, bylo rozhodnuto, že se název a celková stylizace díla bude točit okolo písmena „X“. Obal od Hugha Symeho patří dodnes k nejzdařilejším coverům kapely. Zvláště pak titulní přední fotografie, kde  se nachází do detailu propracovaná plastika lobotomizovaného maskota Eddieho připíchnutého k mučícímu stroji, stojí za povšimnutí. Zadní stranu obalu tvoří fotografie jiného Eddieho, zachyceného ze vzdálenější perspektivy, zde se maskot nachází usazen pro změnu na elektrickém křesle. Tyto motivy jen umocnily zlovolnou a nevlídnou atmosféru okolo desátého studiového díla IRON MAIDEN. Z dnešního pohledu vnímám temnou náladu jako zcela zřejmý a legitimní umělecký záměr, nicméně stále zůstávám mezi odpůrci tohoto materiálu. Poměrně kladně dnes na albu hodnotím jeho zvukovou stránku, která je poplatná době vydání, kdy byly v kurzu hrubější a přirozené produkce. Upoutá suchý a těžký zvuk bicích, zde umístěný na můj vkus poměrně více do popředí, ale i nekašírovaná, avšak kvalitní stylizace trochu upozaděného kytarového dua, kterému se zde více daří aranže, sóla a doplňky, než riffy a nosné motivy skladeb.


Na desku vydanou v říjnu 1995 bylo ve výsledku přichystáno čtrnáct skladeb, z toho pouze jedenáct se dostalo na výsledný nosič. Zbylé tři položky, jmenovitě „Judgement Day“, „I Live My Way“ a „Justice Of My Peace“, byly rozděleny porůznu na B strany singlů. Do pozic stěžejních skladeb celku byly dosazeny hned úvodní tři písně, což u mne vyvolává paradoxní vzpomínku, protože v průběhu svého úplně prvního poslechu tohoto alba jsem se kdysi velmi ošíval a prakticky stále marně čekal na okamžik, kdy se materiál konečně rozjede. Nedočkal jsem se. Právě úvodní tři songy „Sign Of The Cross“, „Lord Of The Flies“ a „Man On The Edge“ totiž patří k tomu nejnápadnějšímu a nejživotaschopnějšímu, co deska „The X Factor“ nakonec nabídne. Zde tedy nastává moment, od kterého bychom si mohli dílo rozebrat trochu detailněji.



Ponurý, nábožensky laděný chór v úvodu „Sign Of the Cross“ jakoby charakterizoval tmu, chlad a nevlídnost středověku. Ten vjem je naprosto správný, protože v pomalém tempu se rozjíždějící skladba byla inspirována historickým románem Umberta Eca „Jméno růže“. Musím však přiznat, že jsem postupem let této epické suitě docela přišel na chuť, neboť v oněch deseti minutách nabídla několik kouzelných ornamentálních vyhrávek a měla potřebné dramatické nastavení, které ji dodávalo na kouzle. V době kdy album vyšlo, jsem ji však zavrhl. Byl jsem totiž v prvém plánu nepříjemně zaskočen nevýrazným a neohrabaně působícím hlasovým projevem Blaze Bayleyho a song na mne vlastně působil bez života, jakože se stále rozjíždí k něčemu zásadnějšímu. Tento pocit mám vlastně i z ostatních skladeb na „The X Factor“. Ty na mne působí, jakoby se stále na něco připravovaly. Nicméně musím uznat, že „Sign Of the Cross“ svou kvalitu má, což posléze doložil i v roce 2000 navrátivší se Bruce Dickinson, neboť tento majestátní otvírák v průběhu několika pozdějších turné IRON MAIDEN i sám vokálně odprezentoval. Ve výsledku jde o nejlepší skladbu na této desce, což jsem s prvním poslechem a při vší té hrůze a nudě, kterou jsem měl stále ještě před sebou, tehdy opravdu netušil.

 

Přejděme k položce číslo 2. Souběžně s kaskádovými riffy Bayleym frázovitě odzpívaný text v „Lord Of The Flies“ mě vždycky iritoval, znovu jsem však netušil, že píseň nakonec bude patřit k tomu lepšímu a chytlavějšímu, co deska nakonec nabídne. Zde se naplno projevil ten kvalitativní pěvecký rozdíl mezi Blazem a jeho předchůdcem. Kde Bruce působil lehce, obratně a s velkou rezervou uvolněně pějící, dostal posluchač od Blaze jen jakési toporné deklamace nevalné nápaditosti a potenciálu. Ve srovnání se starší tvorbou IRON MAIDEN velmi těžkopádná píseň byla logicky inspirována novelou totožného jména od Williama Goldinga. Pokud se na albu nacházela nějaká rychlejší a vesměs chytlavá vypalovačka, byl jí určitě song „Man On the Edge“ jedoucí na trase start - cíl. Bohužel působí jakoby jej prezentovala v podstatě nějaká, vesměs nedůležitá a řadová heavymetalová kapela, ve svých nejsvětlejších chvílích maximálně dosahující úrovně krajanů SAXON, nikoliv ta největší stylová záležitost. Blaze zde působí spíše jako Biff Byford a přímočaře postavený song je na zvuk IRON MAIDEN až motörheadovsky strohý. Věc byla inspirována pozoruhodným americkým filmem „Volný pád“, který byl v roce 1994 natočen v hlavní roli s Michaelem Douglasem.


 

Zde znovu zopakuji, že se zajímavě jeví tehdejší postupné zjišťování, že s prvním poslechem jsem tenkrát stále marně čekal na to, kdy se album rozjede k něčemu výživnějšímu. Celá ta situace na mne z dnešního pohledu působí vlastně humorně, protože jsem tehdy netušil, že to nejlepší jsem měl po třetí skladbě v podstatě už za sebou a čekal mne pouze oceán nudy. Nudy hozené do potemnělého oparu s dlouhými akustickými rozjezdy a naprostou absencí nápadů. Ano, to je totiž onou zásadní chybou „The X Factor“, vyhořelost v rovině nápadů. Slabinou bylo samozřejmě už pěvecké pojetí nováčka za mikrofonem, ale daleko hůře se mě jevila ona skladatelská krize, díky které kapela nebyla schopna celých dalších pět let dodat pořádný materiál. Blaze Bayley byl coby zpěvák svými schopnosti limitován a poměrně málo nápadité a vesměs pomalu se sunoucí skladby mu rozhodně v jeho těžkém úkolu neodlehčovaly. Myslím, že si Blaze na své pozdější sólové dráze vedl mnohem lépe. Mé rozčarování z „The X Factor“ naprosto dokonale vystihuje snad nejhorší věc na desce, což je bezesporu „Fortunes Of War“, následována neméně topornou a skrz akustická intra roztahanou „Look For the Truth“, která se ve své druhé půli vzedme k bodrému vyzpívávání a trochu vyššímu tempu. Než se však k této druhé části song přiblíží, je dávno po jeho kouzle. Podobně by se dala charakterizovat i celá řada následujících skladeb, ze kterých se vyjímá snad jen „The Aftermath“.

 

Pocit setkání s čímsi důstojným může sice navodit rozmáchlá „Blood Of the World´s Hands“, ale ona patetická nálada skladby na mne působí docela prvoplánově a ve výsledku za touhle pózou nic dalšího necítím. Ano, posluchač si sice uvědomuje, že je album stylizované neradostně a temně, pokud mu to čas a nálada dovolí, tak vzpomene na padlé a nepravosti světa napříč věky, ale je tohle ten dostačující důvod desku uznávat? Osobně necítím potřebu po podobně dramatickém prázdnu, silněji vnímám touhu znovu slyšet pravé a o dost živější IRON MAIDEN, prezentované se spoustou jiskrných skladeb, chytlavých kytarových vyhrávek a variabilního zpěvu. Jednou z nejsilnějších písní druhé části albového maratónu je tak pro mne „The Edge Of Darkness“, kde mne kytarové motivy a vokální party vlastně nepřijdou až tak nenápadité jako u většiny ostatních písní. Desku shledávám poměrně jednotvárnou, bez výrazné jiskry, neboť schéma s postupně se rozjíždějícími, těžkopádnými songy pokračuje až do samotného závěru. Následující řadovka „Virtual XI“ z roku 1998 již byla menším zklamáním, už jen z toho prostého důvodu, že jsem od kapely po šoku s „The X Factor“ vlastně ani nic neočekával. Závěrem se zde sluší připomenout, že první koncert IRON MAIDEN s Blazem u mikrofonu se konal bezprostředně po vydání desky, tedy již v říjnu 1995 v útrobách průmyslového paláce na Výstavišti v Praze-Holešovicích (předkapela VITACIT). Přiznám se, byl jsem toho svědkem.


26.06.2021Diskuse (24)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Louža
30.06.2021 14:25

Poslouchám poslední Balzeovy sólovky a moc mě mrzí, že nemá možnost nazpívat X-Factor dneska. Ta hudba je hodně specifická, zachovává logický vývoj od Fear a je tam kopa dobrých písní. Blazeův hlas se k ní vyloženě hodí. Jediné co chybí je otevírák Virus, který bohužel nahráli až později. To se ale nedá říct o Virtualu, který je album pro Dickinsona bez Dickinsona a ještě blbě složený. Tady už se Harrisova kolovrátkovitá impotence projevila na plno a bohužel se jí nikdy tak úplně nezbavil.

Blazeovskou eskapádu bych každopádně rozhodně nesrovnával s Ripperem. Tady to byli stále IM byť trochu jinak postavení. V ripperovských Judasech bych nepoznal tvůrce Painkilleru ani omylem. Přišlo mi, že to snad nahrála úplně jiná kapela.

 

DarthArt
29.06.2021 09:35

Jirka Pokorný: Děkuju, udělal jsi mi radost :) Čuníkovo dobrodružství je dobrá historka :)

 

Luca
29.06.2021 02:51

Já jsem prostě divnej IM "fanda".. Zatímco klasickým albům jsem přes mnoho snah nikdy nedokázal úplně propadnout, tak X Factor jsem si zamiloval na první dobrou a považuji ho suverénně za jejich nejlepší desku. By far. Možná proto, že onoho památného roku 1995 jsem propadl veledílu Symbolic a to mě nasměrovalo tvrdším a temnějším směrem. A do toho přišlo X Factor, které prostě je v kontextu Iron maiden nejtemnější deska.. ale paradoxně ji považuji i za nejhitovejsi. Co skladba, to silná zapamatovatelna melodie, refrén... Co naplat, i na základě zdejšího seriálu jsem opět po letech chtěl zkusit všechny ty Sedmý syny, Powerslejvy atd, ale prostě ne, až na pár výjimek (Clairvoyant!!!) mě to neoslovuje.. za to Judgement of heaven, Edge of darkness, ale i Unbeliver jsou pro mě hitovky i po 25 letech... No nic, já mám často tenhle best moment zásek mimo všeobecnej vkus. Od Metly zásadně Justice, od Death vše ale nejvíc Individual, Morbid Angel Domination, Immortal Battles a holt Maiden XFactor... Nenadělám nic ;)

 

-k-
27.06.2021 07:17

To lukáš:
Jak dlouho ještě budou hrát zmiňované kapely? Asi než vymřou. Troufám si tvrdit, že tohle je stará srdcařská škola. Nemají to už asi zapotřebí. Ale chtějí hrát. Ještě přidám třeba DEEP PURPLE, kteří mají už taky sedm křížků za ušima a přesto vydávají stále nová (a dobrá) alba. Nebo URIAH HEEP, kteří v poslední době ztratili de facto tři členy. Asi je to o té generaci/generacích, které žily v dobách, kdy měla hudba jinou pozici (i ekonomický efekt). Byznys se točil, kapely a manažeři byli motivování, vydavatelé (kromě rýžování) podporovali leckdy riskantní počiny, hmatatelná odezva kupujících, poslech = typ revolty, spousta inspirace... V letech 1970 - 1990 prostě vznikaly legendy. Potom už bylo ticho po pěšině. Jsem asi starý zapšklý pes, ale neznám novou VELKOU kapelu, která by měla významem nahradit Iron Maiden, Deep Purple, Judas Priest, King Diamond, AC/DC, Dream Theater, Yes, Genesis, Pink Floyd a dobrá....i tu Metalliku :-) Prostě jsme prožili velice plodný a příjemný kus historie lidstva. Možná je to názor ovlivněný generačním náhledem, ale takoví Slipknot, Korn, Gojira nebo třeba Muse to prostě nebudou...

 

lukáš
27.06.2021 00:05

Na jednom koncertu s Blazem ihned po písni zastavil Steve koncert. " Fanoušek " mu plyvnul do obličeje. Jeho výraz mluví za vše ..
Poslouchám metal od roku 89. Dnes stále ale více si kladu jednu otázku
- Jak ještě dlouho budou hrát kapely typu Maiden, AC DC, Metallica. Je zajímavé kolik známých kapel nechce skončit. Například Scorpions mají ve svých řadách muzikanty, kterým je 73 let. Tento rok už skoro dokončili nové album a přitom na čt art o nich dávali asi před týdnem dokument, kde slavili 50. výročí ! Příští rok přijede Ozzy . A tomu taky táhne příští rok na 73 let. Halfordovi bude příští rok 71 let. Nová deska má být pěkný nářez.
King Diamond oslavil 65 let a příští rok má vyjít dvojalbum The Institut a Mercyful Fate nové album.
Dnešní generace metalistů si ani nekoupí originál , ani si neposlechnou desku na bednách. Spíše přes telefon. Vnímám, že nás technika dnešní doby pohltila.
Kde jsou doby kdy zahraniční kapelu člověk na fotce maximálně viděl v časopisu Melodie. LP ani cd tu nebyli. Jen burzy - za hodně peněz.
P.S. A přitom dnes skoro zanikli kamenné obchody. Cd -čka od kapel si člověk koupí maximálně 3, 4.

 

Stray
27.06.2021 00:03

Jirka Pokorný: Díky za obsáhlý koment a pochvalu webu.

Snažíme se o co nejlepší čtivost a kvalitu jednotlivých článků, i kdyby to snad bylo na úkor jejich množství. Necítíme totiž potřebu plnit normu, natož pak povinnost vůči jakémukoliv návštěvníkovi cokoliv v termínu psát, prostě si to píšeme pro sebe. Času nemáme mnoho, touto činností nevyděláváme a opravdu není naším cílem podchytávat rozhovorově hudebníky, kteří nás zajímají. Necítíme se být profesionály promptně dodávajícími aktuality, ti jsou bohudík jinde.:-)



 

Jirka Pokorný
26.06.2021 22:43

Zřejmě už jsem pamětník, k Maiden mám vřelý vztah od samého počátku osmdesátých let… Vše začalo nahrávkou Running Free z německého pořadu Disco, kterou pořídil bratránek na kotoučák a opatřil popiskou Iron Naiden (čtete správně), posléze prvními pracně sháněnými informacemi z Bravíčka a posloucháním Větrníku. Nezapomenu na chvíle nadšení, kdy jsem na stěnu dětského pokoje zavěsil dokolorovanou obrovskou fotku obalu Killers, nebo když jsem poprvé vykročil mezi pracující lid v modrobílých pruháčích, mikině Live After Death a v barvě vyvedeným portrétem Dickinsona na kožené patron tašce. (Jistě se nepletu, že nás zde čtoucích bylo takto nadšených a provokujících víc, zvlášť v době za komančů, protože to už byla „nějaká“ revolta.)

Tímto rozmáchlým úvodem chci popsat můj náhled na album X Factor a vykreslit dobu, kdy jsem se s kapelou seznámil. Tedy že to nebylo ani v období zmiňovaného alba, ani zpětným poslechem diskografie. Mám moc rád první desku s DiAnnem, žil jsem The Number Of The Beast, na Live After Death jsme pařili při každé akci snad dva roky v kuse, alba Seventh Son a Fear Of The Dark (včetně skvělého obalu) pro mě byla vrcholem do doby, než přišel X Factor.

Už jsem to psal na jiném webu (spousta zde přítomných tam taky čte a všichni ví, o který jde), že když jsem si CD přinesl domů, nemohl jsem vůbec pochopit, jak tohle někdo – I R O N M A I D E N ! - může myslet vážně. Nedoposlechl ani do půlky a odložil. Pak ještě postupem týdnů několik pokusů a ne a ne. Až v jednu slabší chvíli, bez možnosti CD vypnout (dobře, no, ležel jsem ve vaně, muzika hrála z obýváku a mně se nechtělo vylézt), jsem byl donucen album poslechnout do konce. A začaly naskakovat povědomé motivy, desku jsem točil stále častěji a dotočil se k tomu, že dnes, pokud mám sáhnout po Maiden, zaručeně vždy jako první vyjmu tento temný, megahitů prostý majstrštyk. Tak mi to někdo vysvětlete…

Každé období má svá pro i proti a naučil jsem se respektovat, že kapela v ten daný čas měla chuť natočit právě takové album. I kdyby ho natočili jen pro mě a byl jsem jediný, komu se líbí, jsem za něj rád. S Dickinsonem by materiál zněl samozřejmě jinak, je možnost to porovnat z koncertních nahrávek (a uznávám, že lépe dopadá Bruce v Blazeových věcech – koncerty z X Factour i turné následujícího mírně řečeno nebyly úplně top). Musím teď ale zmínit Lukyho (který o tom taky psal jinde), že třeba taková Lord Of The Flies zase naopak není úplně Dickinsonova parketa. Ale to je jen drobnost a můj názor.

Uznávám všechny, vážím si DiAnna, Dickinsona i Bayleyho. Jistě se všichni snažili, aby na albech pro ně určených podali ten nejlepší výkon, a někomu to holt jde líp, někomu hůř. „Hudba radost dává“. A to jediné v tom hledám…



Jinak Strayi, díky za všechny seriály, recenze i práci pro tento web. Určitě není sranda se každému trefit do vkusu, jsme národ rejpalů a chce to pevné nervy. Tak ať se vede dál.

A když už jsem to nasmolil takhle dlouhé – zvláštní poděkování DarthArtovi, který mě svými recenzemi navedl k tomu, abych po dlouhé době zase naposlouchal Floydy (létající čuník mi smíchy málem urval čelist), a také J. Rosemu, který docílil toho, že ač jsem ve své době dokoukal Terminátora jen do trojky, teď jsem je dal komplet. Pánové, respekt k Vašim znalostem i slohu.

 

Petr
26.06.2021 21:42

Z koncertu v Praze roku 1995 je na YouTube několik videí, původně od ČT a Prima. Byl jsem tam taky, první dvě písničky pod pódiem, ale tlak lidí byl neúnosný, plus brutální vlny, ze jsem se raději zdekoval dozadu. Provalila se tam i přední bariéra až k podiu. Tak jako tak jsem si svuj prvni koncert docela užil, ale chtěl jsem proste rychlé písně a mnohdy mi přišlo, že zbytečně padal řetěz. Chybělo mi i Brucovo hecování, například v HBTN.
A album? Byla to výzva, já jsem byl konečně v paralelním světě s IM, snažil jsem se je podporovat ať se dělo co se dělo. Man on the edge, super skladba, kvapík jak má být, klip opět na dnešní poměry 1*, ale šok z toho, že je na albu jen jeden ...
A drobnost na závěr: před vydáním x factor měl BB nehodu na motorce a výsledkem byla hospitalizace a sesroubovane koleno. O pár mesicu se muselo vše odložit. : )

 

Stray
26.06.2021 20:39

KrebsKandidat: Takový je život, lidé se někdy neshodnou. A je to tak správně.:-)
-k-: To jo, tam furt opakuje do kola v refrénu jednu tupou větu, tuším, že těch refrénů tam ta skladba musí mít aspoň pět. :-) Ale třeba The Clansman by byla s Brucem vymazlená. Přiznám se, mě baví docela Futureal...alias Futurýl (dramaticky podané). V čem je Virtual XI určitě horší než X-Factor, to je obal.:-)

 

KrebsKandidat
26.06.2021 20:12

A Stray, tu sa s tebou velmi nezhodnem. Pre mna je prave Fortunes of War jedna z najlepsich veci na albume. Sign of the Cross je pecka, no priznavam, ze Dickinsonova verzia je tiez dobra. Ale ina. Radsej mam tuto temnejsiu.
Zhrnutie za mna je, ze mne sa The X Factor pacil od prveho pocutia a stal sa jednym z najoblubenejsich placiek od kapely.
Bayley je iny spevak ako jeho predchodca a k takto ladenemu albumu sa, pre mna bez debaty, hodi ovela viac ako Dickinson.
Len, ani ja a co je ovela podstatnejsie, ani kapela samotna nevidela buducnost v pokracovani skumania temnoty a tak prislo co prislo