Last Hardrock Outsider

IRON MAIDEN - Dance Of Death

Po tak skvělém a úspěšném návratu, jaký zkraje milénia představovalo dvanácté řadové album „Brave New World“, by se jen málokdo nadál, že kapela formátu IRON MAIDEN svůj potenciál hned následujícím studiovým počinem prohospodaří. Na další nahrávku museli fanoušci čekat něco přes tři roky a i tak „Dance Of Death“ neměla šanci v mnoha aspektech konkurovat svému předchůdci. Přitom Harrisovci měli všechno ve svých rukou, neboť za čtvrtstoletí existence docílili již takového statusu, že je v tvorbě absolutně nikdo nemohl omezovat a nedej bože někam tlačit. Nahrávka však u mne navždy ponese pečeť nevyužité šance. O jejích skromných přednostech i evidentních nedostatcích se pokusím něco napsat níže v textu.


Materiál, vznikající v londýnském studiu Sarm West od počátku roku 2003, však nejenom že nevlastnil rovnocenný skladatelský potenciál co předchozí počin „Brave New World“, ale příliš nezabodoval ani svým celkovým vyzněním, neboť produkce Kevina Shirleyho působila až neobvykle rutinně a nezaujatě. Jakoby si tento studiový guru ani neuvědomoval, s jak významnou a specifickou kapelou metalového žánru vlastně pracuje, a že by mělo být každé jejich album svátkem a nést sebou adekvátní osobitý sound. Místo toho si v roce 2003 fanoušci museli zvykat na plochý, nedynamický a takřka demáčový zvuk a hledat osvěžující momenty v sedmdesátiminutovém maratónu. Nuceni v rámci té šedi, tu a tam obohacené orchestrální aranží, chytat se čehokoliv, co by mohlo alespoň trochu připomínat úroveň těch slavných IRON MAIDEN ze starých časů. Materiál jakoby vznikl jen proto, aby už IRON MAIDEN mohli konečně vyjet na další koncertní štaci. „Dance Of Death“ pro mne tak představuje nejslabší studiové album IRON MAIDEN, na kterém se nachází hlas Bruce Dickinsona.



Celé album je situováno do kulis mystického divadla či nějakého zámeckého nočního karnevalu, jenž se stal rejdištěm čehosi zakázaného, co si v anonymitě dopřávají mocní. Svět vlivných, ať už z řad politiků, finančníků, podnikatelů, či stínových figur z uměleckých kruhů, bude pro veřejnost vždy představovat lákavé zboží, když se k tomu přidá prostředí tajemných sekt a rituálů, tak jako je znamenitě zfilmováno v Kubrickově posledním filmu Spalující touha (Eyes Wide Shut) z roku 1999, určitě se zvědavost ještě vystupňuje. Možná nějak takhle mohli uvažovat i IRON MAIDEN, když se s Rodem Smallwoodem v roce 2002 bavili o tematickém situování své nahrávky. Vyznění alba však nakonec neodpovídá jeho ambicím.


I Bruce Dickinson na následném turné k tématu zapovězených nočních párty přizpůsobil svou pódiovou image a během titulní skladby vbíhal na stage v masce či zahalen v rudé kápi. Co totiž kapela nedořešila v rámci zvukového vyznění alba, to v průběhu koncertního tažení dotahovala takřka k dokonalosti. Pro podobně etablované kapely se staly koncerty na počátku milénia již definitivně hlavním těžištěm zájmu a studiový perfekcionismus šel souvisle s tím bohužel trochu stranou. Jakoby najednou hlavní aktéry neinteresovalo dotahovat svá studiová díla k zvukové či aranžérské dokonalosti. Přes jistá zlevnění v kontextu celkového zvuku však Steve Harris neopouštěl od svých, dlouhá léta pěstovaných progresivistických choutek, takže deska, kromě přímočarých street-metalových válů, vlastnila i nejednu opravdu rozmáchlou píseň epičtější formy. 


Zajímavě se jeví názory na tehdejší obálku nové desky, neboť bylo od počátku zjevné, že právě obrazová stránka díla se vůbec nepovedla a digitální cover od známého britského grafika, kreslíře a programátora Davida Patchetta, je vůbec nejslabším motivem, kterému se dostalo té cti, stát se kdy obalem řadové desky IRON MAIDEN. Bruce Dickinson se zpětně dokonce k tomuto obrázku vyjádřil, že se jedná o něco tak příšerného, za co je třeba se stydět.



Album startuje kvapíkem „Wildest Dreams“, skladbou jenž podtrhuje od základu onu lacinost vyznění celé desky. Posluchač se tak zde nemá čeho chytit, neboť píseň nezaujme nápady, instrumentální stránkou ani svým stručným refrénem. O to více kapela překvapila, že podobnou píseň nominovala koncem srpna 2003 do pozice pilotního singlu. Po poslechu celé desky jsem to však již začal trochu chápat, neboť zde i nadále vlastně nebylo kde brát. Ani druhá jednohubka, píseň „Rainmaker“ s autorskou kooperací dvojice Murray/Harris, zrovna nedosahovala od IRON MAIDEN tolik očekávaného potenciálu, jakkoliv se možná jedná o to výraznější, co deska ve výsledku nabízí. V souvislosti s touhle relativně melodickou a chytlavou písní jsem si totiž uvědomil, že ať už tehdejší IRON MAIDEN hráli sebelépe, vše devalvovalo nevýrazné zvukové specifikování alba s nižším využitím dynamiky. Ve srovnání s majestátním „Brave New World“ se „Dance Of Death“ stalo o dost strožeji vyznívající sbírkou, což bylo lehké si uvědomit od prvních poslechů. Nejlepší skladbou se pro mne stala Harrisova „No More Lies“, kde mne baví nosná kytarová vyhrávka využívající zajímavé harmonie. Chytlavá píseň se z pozvolnějšího tempa dostává k svižnějším pasážím naprosto přirozeně a i přes svůj epičtější ráz působí chytlavě. Ve výsledku je tohle jedna z mála zdejších věcí, které by snesly srovnání s nápaditostí starší tvorby.


Krvavá historická událost z 13. století stála předobrazem Dickinsonově skladbě „Montségur“. Svižná a v hysterickém zaujetí prezentovaná píseň nese název po jihofrancouzské pevnosti Katarů, která byla ve středověku dobyta Křižáky a její osazenstvo bylo po své kapitulaci a odmítnutí výzvy k zřeknutí se sektářské víry bez milosti upáleno v podhradí. Titulní „Dance Of Death“ byla inspirována filmem Sedmá pečeť od slavného švédského režiséra Ingmara Bergmana. Janick Gers (ve svých kytarových partech a hbitých sólech jako vždy skvělý) i tradiční songwriter Steve Harris si s touhle mysticky vyznívající skladbou jako autoři docela vyhráli, není tedy divu, že se stala nakonec písní titulní. Šlo o skoro devítiminutovou osudovou (šachovou) partii středověkého rytíře se smrtí. Song obsahoval v podání IRON MAIDEN výrazné kytarové vyšívání, kterému byla vlastní historická nálada. 


Spolu s asi nejnáročnější položkou „Paschendale“ od dua Adrian Smith/ Steve Harris právě titulní věc nejpřesvědčivěji reprezentuje onu přetrvávající progresivistickou ambici novodobých IRON MAIDEN. Potemnělá a plíživá „Paschendale“ jakoby připomínala atmosféru alba „X-Factor“ a tudíž na rozdíl od titulní písně nevyznívá úplně melodicky. Skladba nese název po známém místě, jenž se stalo dějištěm jedné z nejznámějších vojenských operací provedených za 1. světové války jednotkami spojeneckých vojsk na území současné Belgie, čemuž Bruce Dickinson na koncertech přizpůsoboval vojenský oděv, do kterého se oblékal ve chvílích, kdy ji hlasově prezentoval. 



Svižná „New Frontier“ patří mezi obyčejnější skladby. Svým způsobem zde cítím jistou podobnost s „Wildest Dreams“ nebo „Montségur“, zkrátka přímočarý kvapík prezentovaný stylem start-cíl a bez epičtější nadstavby. Song je zajímavý už jen tím, že jde o jediný autorský kredit bubeníka Nicko McBraina za celou dobu jeho působení u IRON MAIDEN. Může zaujmout natlakovaná „Face In the Sand“, věc reagující tou dobou na politické události na Blízkém východě. Téma tehdy znovu rozpoutané války v Iráku se ukázalo pro britskou legendu natolik silné a rezonující, že jej vtěsnala do nejhustějšího válu alba. Velmi zajímavě a k ostatním skladbám kontrastně mě připadá závěrečná píseň „Journeyman“ a to nejen kvůli tomu, že jde o vůbec první celoakustickou věc IRON MAIDEN v jejich historii, ale také díky nemaidenovskému pojetí, které odpovídá vkusu Bruce Dickinsona, s jakým bodoval v průběhu devadesátých let na sólové dráze. Její zařazení, i díky vynikajícím orchestrálním aranžím, se mě jeví jako osvěžující nápad. Bohužel, materiál naproti tomu nabízel i nemálo zaměnitelnějších vatovitých kusů rock´n´rollovějšího rázu („Wildest Dreams“, „New Frontier“ , „Gates Of Tomorrow“  a „Age Of Innocence“)


Přes výše uvedené nedostatky materiálu, jsem stále přesvědčen, že kdyby producent s kapelou k celému materiálu tehdy přistoupili po starém způsobu práce z časů Martina Birche, určitě by se mnohé momenty vyjasnily a svou sílu by tahle deska rovněž prokázala, bohužel takto pojatá sbírka zůstala za očekáváním a zvuková stránka s produkcí akorát podtrhly výslednou matnost v oné nepodcenitelné skladatelské rovině.


17.08.2021Diskuse (29)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Ancient_Mariner
25.08.2021 20:21

Toto je taky zvlastny album ... suhlasim s KrebsKandidatom, ze zoznam skladieb nevyzera vobec beznadejne. Je tu 6 velmi silnych songov, ktore znesu porovnanie aj s najslavnejsou erou (No More Lies, Montsegur, Dance of Death, Paschendale, Face in the Sand, Journeyman), ale ako celok to vobec nefunguje. Zjavne tomu asi najviac ublizila ta slabucka produkcia. Co vsak chybalo na albume, to doladili na turne koncertnou scenou a samotnou teatralnou prezentaciu novych songov. Je to sice jeden z tych slabsich Dickinsonom naspievanych albumov, ale vdaka tym 6 songom a tomu, ze to bola prva originalka od IM, ktoru som si kupil na vylete v Praha, mam tento album aj tak niekde na 70% :).

 

KrebsKandidat
22.08.2021 10:47

...ale ako celok...

 

KrebsKandidat
22.08.2021 10:47

Ked sa pozeram na zoznam skladieb tak to nevyzera vobec marne. Jednotlive skladby su dobre, niektore skvele, ale celok to prosto nefunguju. A ten nepodareny obal. Pre mna je to najhorsi album kapely naspievany Dickinsonom.

 

Majk
19.08.2021 20:36

Prowler80: Jasně, názor respektuji i když sám mám opačný.

 

Prowler80
19.08.2021 16:20

Majk: Původní verze Mejdnů je rozhodně zdařilejší. Podobně jako původní verze tohoto:
https://youtu.be/zo3pfnldlD0
Jinak Jorn šel v posledních letech hlasově dost dolů, s tím jeho stylizovaným forsíráčem se to dalo čekat.

 

Prowler80
19.08.2021 16:15

Ač mé nejméně oblíbené s Brucem, hodnotím 75%, šede je málo. Postoj recenzentův však plně chápu, dostatečně jej osvětlil. Podobně jsem to měl ve 28 letech s Metlou. Většina natěšena na Load, mně bylo ukradený.

 

Majk
19.08.2021 07:54

Jen ještě poznámka k té samotné titulce The Final Frontier. Zkuste si poslechnout verzi, jak jí udělal JORN. Myslím, že to ukazuje, že ta věc není vůbec špatná. Bohužel Maiden z nějakého důvodu ztratili tah na branku, někdo jim uřezal koule a z vlčáků nadělal ratlíky. Stín padá nejspíš na trio Harris/Smallwood/Shirley. A že za to nemůže věk potvrzují třeba právě Saxon.
Je to docela pěkná ukázka, jak mix a zvuk dokáže vytáhnout nebo zakopat písničku. Vypíchnout atributy, které tu skladbu dělají. Schválně si hned potom pusťte originál.

 

Stray
18.08.2021 21:38

Pekárek: No to není tak jistý. Mě se třeba The Final Frontier fakt líbí, za chybu vnímám jen to, že album zas začíná nejkontroverznější skladbou a ten rozjezd desky je takovej... ehm, abstraktní. Ale od nějaké třetí skladby už to album švihá. SAXON si drží stále dobrou úroveň, i ve čtvrté dekádě existence vypouštěli alba na 70-80% a to rozhodně každej nemá, navíc jedou bez pauz ob dva roky deska. Kdyby MAIDEN od roku 2000 vypouštěli alba na úrovni Dance Of Death nebo Book Of Souls, tak bych taky nebyl spokojen a o dotírání SAXON bych možná zauvažoval, jenže já mám IM desky 2000, 2006 a 2010 fakt rád. Ale teď mne omluvte, nechci se bavit stylem, co je lepší a co horší. Pro mne je to prostě takhle.

 

Pekárek
18.08.2021 21:19

Lukáš: Nejsou větší, ale poslední dvě dekády rozhodně lepší. Mezi větší a lepší není vždycky přímá úměra.:), proto také nemám s velikostí IM ten nejmenší problém. Přeju jim to.

 

lukáš
18.08.2021 21:15

Zvuk desky, skvělé prodeje -
První slavné album které mělo skvělý zvuk, bylo album Kiss - Alive 1.
Má to být koncertní album, ale všechen ten zvuk , atmosféru, diváky udělali ve studiu. Do té doby stále Kiss se nemohli dostat na rockový Olymp ! Po této desce byli superhvězdy.
Další album které přepsalo historii rocku a metalu bylo černé album od Metallicy.
Od té doby mě jako fandu rocku a metalu připadalo, že se sázelo na dokonalý zvuk a už méně na kvalitu písní.

To Pekárek :
Saxon neposlouchám vůbec, ale nějakou z posledních desek jsem slyšel.
Proč ale Saxon nejsou tak velkou kapelou , ajako maiden ?