Last Hardrock Outsider

INDIANA JONES A POSLEDNÍ KŘÍŽOVÁ VÝPRAVA - Král je mrtev, ať žije král!

Srpen roku 1988. Velký Steven si ho vybral. Jistě, na zkoušku ho sice přivedl Harrison Ford, ale poslední slovo měl právě on, slavný Spielberg. Teď je tady a je štěstím bez sebe. Včera zahlédl Seana Conneryho a za chvilku se na něj přijde podívat sám George Lucas. Důkladně se připravoval. Do bloku si neustále zapisoval poznámky a sledoval Forda na každém kroku. Dostal doporučení, aby si dokola pouštěl první filmy s Indiana Jonesem, ale to on nechtěl a nechce. Jde mu o vystihnutí herce samotného, ne o pouhé kopírování jeho filmové postavy. Stojí před zrcadlem a trénuje gesta, pohyby rukou a různé grimasy. Opět ho pozoruje. Harrison, hovořící s filmaři, náhle otočí hlavu a on to po něm okamžitě zopakuje. Smějí se mu, ale on ví moc dobře, co dělá. Ani se nenaděje a už stojí na place. Kolem je poušť, kamery, režisér a celý filmový štáb. Za chvilku bude na koni ujíždět prérií a v patách bude mít bandu zlodějů. Už si zkoušel i práskání bičem a šlo mu to skvěle. Steven Spielberg mu předvídá velkou budoucnost. Prolog filmu patří jen jemu, nesmí to podělat. Je mladým Indiana Jonesem a tohle je jeho opravdu velká chvíle, do níž dá vše! River Phoenix (23. 8. 1970 – 31. 10. 1993).



Stará láska nerezaví


Blížící se konec osmé dekády měl velmi silný vliv na formování tváře tehdejší kinematografie. Měnila se nejen nálada ve společnosti, ale i chutě hladových diváků lačnících po všem, co zavánělo novým a neotřelým přístupem. Byla to také doba nesoucí se ve znamení soumraku akčních polobohů a dokonalých poldů. Už nestačila jen frajerská palba od boku doběla rozpáleným kuláskem, která na anticky tvarovaném břiše plukovníka Matrixe rozehrávala nespoutané mexické vlny. „Komando“ (1985) už bylo zkrátka pasé. Svět ležel u nohou zcela jinému typu hrdinů, například muži, jakým byl John McClane. Plešatící chlapík, co chybuje, krvácí, mluví sprostě a vypadá jako váš soused od naproti. „Smrtonosná past“ (1988) stanovila novou úroveň akční zábavy. Poručík Marion Cobretti z filmu „Cobra“ (1986) byl sice drsný jako brusný papír a v ústech uměl stylově svírat sirku, jenže to už nestačilo. Divák dal raději přednost poldovi, co má ponětí, jak se sirka správně používá. Poldovi, co pálí bez ustání jednu za druhou, má papíry na hlavu a chlastá. Poldovi jako Martin Riggs, který dal společně s parťákem Rogerem Murtaughem termínu filmová dvojice“ zcela jiný rozměr.


Smrtonosná zbraň“ (1987) a jí podobné filmy tehdy braly kinosály útokem, přičemž tajemství jejich úspěchu nebylo nikterak složité. Člověk se zkrátka daleko lépe ztotožňuje s hrdinou, který je uvěřitelný a má problémy jako každý jiný. Hrdinou s neřestmi a špatnými vlastnostmi. Trend nových akčních ikon byl živným startovacím podložím pro další nastupující dekádu a v průběhu let se neustále vyvíjel a transformoval.



Některé věci však v toku času zůstávají neměnné a člověk si může být vždy jist puncem jejich stálé kvality. Okolní svět se může neustále měnit a vyvíjet, ale jistým vyvoleným filmovým postavám to může být putna. Přesně takovou postavou je i Indiana Jones. Byl jedinečný v roce 1981, kdy poprvé opanoval stříbrné plátno, a jedinečným zůstal i na sklonku dekády. Steven Spielberg stále ještě podrážděn kritikou na „Chrám zkázy“ (1984) se rozhodl, že tentokrát všem pochybovačům vytře zrak a s pomocí svého ustáleného týmu talentovaných lidí rozjede do třetice všeho dobrého nezapomenutelnou jízdu napěchovanou až po okraj dech beroucí akcí a skvělým humorem. Držme si klobouky, „Indiana Jones a poslední křížová výprava“ (1989) je totiž jedna velká jízda!


Hledač talentů


Je jasné, že pětiletý časový úsek mezi druhým a třetím pokračováním Indiana Jonese neproseděl Steven Spielberg jen nečinně na zadku. V roce 1985 přišel s kontroverzním dramatem „Purpurová barva“ a svět vůbec poprvé užasl před hereckým výkonem Whoopi Goldberg. Herečka nejen, že ve filmu debutovala, ale zároveň předvedla patrně nejlepší výkon své kariéry. Následujícím režisérovým zásekem bylo válečné drama „Říše slunce“ (1987). Film byl skvělým startem pro další nový herecký talent. Tentokrát jím byl britský herec Christian Bale. Režisér měl na začínající herce opravu čich. Oba jmenované filmy ale zaznamenaly v době vzniku spíše smíšené reakce a teprve čas ukázal jejich skutečné kvality.



Po celou dobu se Spielberg tu a tam scházel s Georgem Lucasem a probíral s ním témata, koncepty a nápady pro třetí Indyho dobrodružství. Dějová linka sice vznikala pomalu a celková podoba příběhu se dlouho skrývala ve stínech. Jedním si byl ovšem Spielberg jistý hned od počátku. Nosným dějovým pilířem bude tentokrát usmíření. Usmíření mezi otcem a synem. Zatím si však svůj nápad nechával pro sebe a ve chvílích volna na něm pracoval.


Od duchů až k opičímu králi


Nedalo se říct, že by George Lucas nehýřil nápady, ovšem nalézt opravdu silný příběhový základ pro závěrečnou část trilogie nebylo vůbec snadné. Času bylo zatím dost, psal se rok 1984, tudíž nebylo vůbec nutné chvátat a za každou cenu něco uspěchat. Různým zdrojům inspirace se tedy meze nekladly. Začátkem následujícího roku přišel Lucas s příběhovým konceptem o obrovském strašidelném domě. Nástřel dějové osnovy dokonce zpracovala talentovaná scénáristka Diane Thomas, slavící profesní úspěch s filmem „Honba za diamantem“ (1984). Indy a duchové, to neznělo špatně, ovšem pouze v uších Lucase. Spielberg měl za sebou produkční martyrium s filmem „Poltergeist“ (1982) a duchové byli momentálně tím posledním, co ho zajímalo. Později se ovšem Lucas opravdu utrhnul ze řetězu a se scénáristou a režisérem Chrisem Columbusem začal psát příběh s pracovním názvem Indiana Jones a opičí král“. Protože Columbus odvedl jako scénárista velice dobrou práci na filmu „Gremlins“ (1984), který financovala společnost Amblin Entertainment, dal Spielberg věcem volný průběh a počkal si na hmatatelný výsledek. Ten si mohl přečíst koncem roku 1985.



Příběh začínal ve Skotsku, kde si to měl Indy hned v úvodu rozdat z duchem zesnulého šlechtice (ten Lucas si zkrátka nedá pokoj). Jeho přítel z prvního dílu Marcus Brody ho měl následně nasměrovat do Afriky, kde stoletý Pygmej jménem Tyki Tyki ukrýval mapu ke ztracenému městu opičího krále Sun Wu Kunga. V srdci onoho mýtického místa se měl nacházet strom s plody věčného života. Po stopách města však nepátral jen Indy, ale také naši staří známí nacisté, jimž měl velet zvrácený plukovník Werner Von Mephisto. Tyki Tyki je záhy Mephistem unesen a vězněn v útrobách obřího tanku.


Opičí město obývají gorily, které následně Jones získá na svou stranu a vydá se s nimi za záchranou starého Pygmeje. Náš hrdina, podporován armádou goril, si osedlá nosorožce a pustí se do boje s nacisty. Pygmej je zachráněn a nacisté poraženi, ale Mephisto v poslední chvíli smrtelně postřelí Jonese. Opičí král Sun Wu Kung ze stromu utrhne čarovnou hrušku a dá Indymu kousnout. Archeolog je zachráněn a dozví se, že ho král už léta sleduje a obdivuje. Jako dárek mu věnuje magickou hůl, mající moc majiteli umožnit proměnu v libovolné zvíře. No, scénář obsahoval i něco jako romantický trojúhelník a několik dalších více či méně zběsilých nápadů.



Otec a syn


Asi je vám jasné, že Spielberg během čtení valil oči a projekt později zavrhl. Jednak se na něco takového cítil už trochu starý a především mu to celé znělo jako děsná blbost. Přesto se některé části ze scénáře vytáhly, zakonzervovaly a později byly použity. Například nacisté, tank nebo přítomnost objektu, co má moc darovat život. Na tom posledním lpěl především Lucas a neustále svému příteli předhazoval motiv Svatého grálu. Když Spielberg konečně odhalil svou příběhovou ideu o otci a synovi, zůstal Lucas trochu na rozpacích a hned položil otázkuJak hledání Svatého grálu souvisí s motivem o komplikovaném vztahu mezi otcem a synem?‘‘ Odpověď byla více než jednoduchá. Grál měl být metaforou onoho vztahu. Symbolizoval hledání cesty mezi otcem a synem. Indy měl nalezením bájného artefaktu získat především svou identitu a uvědomit si, že otec je daleko důležitější než vlastnictví cenného předmětu. Takhle to dávalo smysl a Lucas se pro myšlenku nadchl.


Spielberg v tomto ohledu opravdu nelenil a v posledním filmu chtěl Indyho vztah s otcem důkladně rozpitvat. Chtěl charakterovou studii člověka, jenž Indyho zplodil. Neustále si pohrával s tématy, vymýšlel důvody jejich vztahové kolize a pokládal si otázky. Proč se jeden druhému odcizili, rozdělily je snad trpké zážitky či odlišné ideologie a přístupy k archeologii? A nejen to. Režisér chtěl navázat na kouzlo a styčné mechanismy „Dobyvatelů ztracené archy“. Chtěl s Indym opět cestovat po celém světě, střídat jednu akční pasáž za druhou a přál si návrat všech postav z prvního dílu. Oba filmaři tak postupně sepsali všechny různé nápady, vymysleli nosnou dějovou konstrukci a angažovali nového scénáristu. Stal se jím Američan Jeffrey Boam, stojící za čerstvým megahitem „Vnitřní vesmír“ (1987). Boam sepsal několik variant příběhu, než u obou šéfů uspěl. Teprve třetí přepis z února roku 1988 se dá považovat za definitivní, byť pár úprav si později ještě odbyl. Největší změnou prošel patrně prolog, kde dospělý Jones získá aztéckou relikvii pro kurátora muzea v Mexiku.



To, aby úvod začínal s mladým Indianou, byl nápad George Lucase a dalo mu celkem zabrat, aby svého přítele přemluvil. Ten totiž stále polykal kapky hořkosti za kritiku k již zmiňovanému filmu „Říše slunce“, kde hlavní roli ztvárnil malý chlapec, a tak nechtěl vstupovat dvakrát do stejné řeky. George byl ovšem tak neodbytný, že Spielberg rezignoval a přislíbil natočení začátku přesně dle jeho návrhu. Dobré nápady však nebyly devízou pouze Lucase, jen pár měsíců dozadu přispěl se svou troškou do mlýna naopak Spielberg. To když se ho Lucas ptal, kdo vlastně bude hrát otce Indiana Jonese. Spielberg se tehdy usmál a okamžitě vypálil. No přeci James Bond – a ne ledajaký, nýbrž ten první a největší.“


Slasti a strasti skotského chlapce


Sir Sean Connery se narodil 25. srpna 1930 jako Thomas Connery. Své oči otevřel poprvé v prostorách Královské porodnice v Edinburghu, hlavním městě Skotska. Jeho rodiče pocházeli z chudších poměrů, ale měli spolu harmonický vztah založený na důvěře a věrnosti. Matka pracovala jako uklízečka a otec byl továrním dělníkem a příležitostným řidičem nákladních vozidel. Malý Tommy, jak ho doma oslovovali, měl dlouho problémy se svou výškou. Ovšem během dvanáctého roku života začal doslova zázračně růst před očima a krátce před svou plnoletostí už měřil 188 centimetrů. Connery byl od dětství velmi přátelský, ale také průbojný a neústupný. O své panictví přišel ve čtrnácti letech s dospělou členkou britské armádní odnože pro ženy. Rázem bylo jasné, kdo je na škole ten největší frajer.



V šestnácti letech dobrovolně vstoupil do řad královského námořnictva a pořídil si dvě tetování. Ozdoby brázdící jeho kůži hlásají lásku k rodičům a rodnému Skotsku. V Portsmouthu se učil na námořní dělostřelecké škole a později nastoupil jako schopný námořník na proslulou letadlovou loď HMS Formidable. Vojenskou kariéru v jeho téměř dvaceti letech ukončila dědičná choroba, takzvaný duodenalní vřed. Nešlo sice o nic, co by hrdého Skota ohrožovalo na životě, ale předpisy jsou holt předpisy a musí se plnit, obzvláště ty armádní.


Po návratu do Edinburghu se živil vším možným. Dělal plavčíka, dělníka a podobně jako otec jeden čas řídil nákladní automobil. Stále častěji se také začal objevovat v místní tělocvičně. Společenství železa, potu a dřiny mu natolik učarovalo, že se na nějaký čas začal vážně věnovat kulturistice. Posilování je především o posouvání vlastních limitů, což je vlastnost která Connerymu nebyla nikdy cizí. Začátkem padesátých let si ho díky skvělé tělesné konstituci a pohledné tváři všimli na Vysoké škole umění a Connery přijal pozici modela. Obnažen tak uprostřed třídy spočíval v různých antických pózách a žáci za pomoci tužky či štětce přenášeli vytvarované linie jeho těla na malířská plátna.



Sean Connery byl také vášnivým fotbalistou. Jeho talentu si dokonce všimnul Matthew Busby, skotský fotbalista a manažer, který tou dobou řídil Manchester United. Connery dostal nabídku na pětadvacet liber týdně, pokud vstoupí do služeb jednoho z největších fotbalových manažerů všech dob. Nakonec překvapivě odmítl a důvod byl prostý. Za prvé ho to již delší dobu táhlo k divadlu a za druhé mu bylo téměř dvacetčtyři let. Spočítal si, že kariéra špičkového fotbalisty končí krátce po třicátém roce života, kdežto herectví by se mohl věnovat s trochou štěstí i ve stáří. Bylo to odvážné rozhodnutí, obzvláště když v místním divadle zastával pouze funkci kulisáka, ale jak nakonec čas ukázal, šlo o navýsost dobrý krok.


Agent 007


Dlouhou řadu let jen paběrkoval v menších divadelních a později i televizních rolích. V tomto nejistém období byl rád, že zaplatil nájem a zasytil žaludek. Aby toho nebylo málo, tak se v první polovině padesátých let dostal do konfliktu s gangem Valdor. Skupinou tvrďáků, co si násilím v Edinburghu získávala respekt. Connery hrál v místní hospodě biliard a několika členům padla do oka jeho bunda, hozená přes opěradlo židle. Chtěli mu ji ukrást a Connery si toho všimnul. V následné rychlé hádce gaunery počastoval všemi vulgárními ekvivalenty pro pohlavní orgány a v klidu odešel pryč. Šest členů gangu ho však pronásledovalo a došlo na tvrdý pouliční souboj. Connery dokázal čtyři muže zneškodnit a zbylí dva se raději dali na ústup. Tak si získal nejen respekt od vůdců gangu, ale dokonce i nabídku na členství, což však odmítl.



Herectví se nevzdával. S tak tak dokončeným základním vzděláním si stejně příliš vybírat nemohl a pevně věřil v průlom. A ten po mnoha letech opravdu přišel. Svou tělesnou houževnatostí a především boxerskou scénou ve filmu „Darby O’Gill and the Little People“ (1959) udělal na producenty dojem a ti mu nabídli roli Jamese Bonda. Ačkoliv si Connery zpočátku nebyl jistý, zdali je účinkování v dlouhé filmové sérii tím, co opravdu hledá, dal na instinkt a hozenou rukavici sebral. V roce 1962 vzniká „Dr. No“, film, díky němuž se zrodil fenomén a z Conneryho učinil hvězdu. Následovalo dalších pět bondovek, ale i spousta jiných a zajímavých rolí. S tím, jak Sean Connery stárnul, získával jeho herecký styl jiskru a správný říz. Stávala se z něj skutečná legenda a když v roce 1987 uzmul Oscara za vedlejší roli ve filmu „Neúplatní“, vstoupil mezi opravdovou hereckou smetánku. Není tedy divu, že dvojka Spielberg – Lucas cítila během pracovní cesty za někdejším agentem 007 jistou nervozitu. Bude mít vůbec velký Sean Connery zájem?


Utužování vztahu


Veškeré pochybnosti byly naprosto liché. Connery byl nabídkou na účast v tak velkém filmu polichocen a nadšen. I když je pravda, že hrát otce mu přišlo trošku nemístné. Od Harrisona Forda ho dělilo pouhých dvanáct let a navíc mu nesedělo ani pojetí postavy tak, jak si ji oba tvůrci představovali. Především Lucas si Dr. Henryho Jonese vysnil spíše jako konzervativního, usedlého kalvinistu. Zpočátku to tedy na place malinko skřípalo, ale nakonec nebylo pochyb o tom, že byl Sean Connery skvělou volbou. S Harrisonem Fordem si okamžitě sedli, a to jak po pracovní, tak lidské stránce.



Oba herci postavu Henryho Jonese neustále rozvíjeli a přicházeli s dalšími osobnostními rysy. Především Ford si přál, aby Jones starší do příběhu neustále zasahoval a byl svému synovi rovnocenným partnerem. Connery a Ford se v tomto ohledu chovali jako dva nezbední chlapci. Jakmile jeden přišel s nápadem, ten druhý ho podpořil a pomohl mu ho před režisérem prosadit. Byl to právě Connery, kdo přišel s myšlenkou o ženě, se kterou by měl poměr nejprve otec a po něm i syn. Lucas byl trochu rozpačitý, avšak povedená dvojka si stále jela svou, a tak nakonec ustoupil. Ostatně, vždyť taková věc je reálně možná a ve filmu je to navíc spouštěč mnoha vtipných situací.


Výkonný producent Robert Watts zatím zajistil všechny exteriérové lokace. Šlo o Benátky a především poušť Tabernas ve Španělsku. Daná oblast byla filmaři z celého světa často vyhledávána, neboť měla poblíž velice dobrou a dostupnou infrastrukturu. Spielberg zde natočil scény s Messerschmitty, plašení racků na pláži i stěžejní akční sekvenci s tankem. Exteriéry „hradu Brunwald“, kde dojde k prvnímu setkání dvojice Jonesů, se natáčely na zámku Bürresheim v Západním Německu. Zbytek, především interiéry, zajistila jako obvykle studia Elstree v Anglii.



Spielberg a Lucas dali dohromady svůj osvědčený allstar tým, obohacený o herce z původního filmu. Spielberg se chtěl především pobavit a vzkřísit ducha „Dobyvatelů ztracené archy“. Vrátili se tak nejen nacisté, ale i herci John Rhys-Davies jako přátelský Sallah a Denholm Elliot v roli Marcuse Brodyho. Majitel muzea Brody zastával v prvním filmu vůči Indymu otcovskou úlohu, která však nyní s Connerym na palubě byla zbytečná. Spielberg se tedy rozhodl udělat z Brodyho spíše komickou figurku. Kompars ještě doplnila irská herečka Alison Doody v roli osudové femme fatale a úlohu hlavního záporáka ztvárnil Angličan Julian Glover jako podlý sběratel umění Walter Donovan.


Jedno velké pískoviště


Natáčení začalo 16. května 1988 v poušti Tabernas. Napínavý souboj s obřím tankem byl tak úplně první točenou pasáží. Spielberg se snažil trumfnout automobilovou honičku z prvního dílu. Věděl, že s tankem nemůže honit body na rychlosti a tak vše vsadil jednak na nápaditou choreografii, kaskadérské kousky a element dobývání. Tedy, otec je uvězněn v břiše kovového monstra a syn ho musí zachránit. Režisér si připadal jako komiksový kreslíř a do slova vše, co na obrazovce vidíte, vzniklo nejprve na stránkách papíru. Režisér vytvořil desítky obrázků, zachycujících celý průběh scény.



Tvůrce speciálních efektů George Gibbs nechal vyrobit dva na první pohled identické tanky dle reálné předlohy stroje Mark VIII. První byl plně funkční a sloužil především pro záběry snímané z dálky. Ten druhý byl pouhou maketou z lehkých materiálů a podvozkem vybaveným velkými koly. Po prostoru byl vláčen silným terénním vozem a jeho molitanové pásy poháněné malými motory se díky zmíněným kolům vůbec nedotýkaly země. Byl využíván především pro blízké záběry na osobní souboje probíhající na jeho střeše. Tedy tam, kde si to Indy ručně vyříkával s nacisty. Stejný model byl využit i pro část, v níž brutální plukovník SS tlačí Indyho tvář proti rozjetému pásu.


Natáčení mělo zabrat jen dva dny, ale neustálý přísun nových nápadů a vychytávek přinutil štáb setrvat na místě celkem osm dní. Skvělým tahem byl třeba moment, v němž Indy visí zaháknutý na hlavni a nemůže zpět. Tuto scénu absolvoval Ford celou sám, bez asistence kaskadéra. Spielberg si herce vychutnal a napadlo ho, že by se tank měl co nejvíce přiblížit k vyvýšenému náspu, aby tak scéna získala na dramatičnosti. Hlaveň i s Indym ryje v pískovcové skalní stěně a hrozí jeho rozmačkání. Po vrcholu zhruba třímetrového náspu pobíhali komparzisté vybaveni lopatami, kolečkem plným hlíny a zasypávali hercovu hlavu drobným kamením. Samozřejmě, opět nápad Spielberga.



Sladké Benátky


Ve městě vodních kanálů filmaři setrvali jen pár dní. Točilo se především poblíž místa zvaného Canal Grande a Watts zde filmařům na několik hodin zajistil absolutní soukromí bez jediného turisty. Filmaře opět potrápily satelity a antény trčící ze vzdálených oken, což je problém vždy, když se točí dobový film. Kameramanská legenda Douglas Slocombe se však zaručil, že bude vše v pořádku, neboť domy na protější straně kanálu byly naštěstí v dostatečné vzdálenosti. Tím spadl kámen ze srdce především Robertu Wattsovi, který jako výkonný producent podobné peripetie musel řešit. Štáb v Benátkách pořídil spoustu panoramatických záběrů, také se tu točila běžecká honička s ochránci Svatého grálu a část akční sekvence na motorových člunech.


Souboj na člunu před obrovským lodním šroubem, kde Indiana nekompromisně vyslýchá člena ochránců grálu Kazima, vznikl v Anglii. V Elstree mají vodní nádrž, které říkají studiové jezero. Tvůrci efektů Elliot Scott a George Gibbs vytvořili maketu zádě velkého parníku i s funkčním lodním šroubem. Člun byl lanem uchycen k rumpálu, jenž ho pomalu přitahoval. Zadní část člunu se nechala notně prodloužit, aby se šroub měl na čem vyřádit a přitom neohrozil herce. Celá pasáž se zabírala dlouhým objektivem s ohniskovou vzdáleností 250 mm. Tím Spielberg dosáhl iluze, že herci jsou masivním kovovým lopatkám blíž, než skutečně byli.



V Elstree samozřejmě vznikly i kulisy katakomb pod knihovnou, kde Indy nalezne hrob rytíře křížové výpravy. Plnitel příkazů Robert Watts dostal za úkol sehnat alespoň pět tisíc krys, jimiž Spielberg potřeboval doslova zaplavit prostory katakomb. Nakonec bylo snazší si krysy vypěstovat, čímž se navíc eliminoval potencionální problém s jejich zdravotní závadností. Pomocný štáb tak ve studiích zřídil několik chovných stanic, kde se malí hlodavci množili závratnou rychlostí. Zanedlouho se stovky chlupatých stvoření vesele proháněly po scéně. Prastarými podzemními chodbami protéká ropa a scéna vrcholí vznícením všech prostor. Nemusíte se bát, režisér není žádný kruťas, byť se zdá, že v jednom záběru nenasytné plameny pohlcují desítky krys, plujících na ropné hladině. Ve skutečnosti šlo samozřejmě o mechanické modely na baterie a žádná krysa nepřišla k úhoně.


Kouzla a čáry


Závěr filmu, v němž Indy plní tři zkoušky a snaží se pro raněného otce získat Svatý grál, byl výzvou především pro borce z Industrial Light & Magic. Patrně největším oříškem byla zkouška závěrečná, takzvaný „skok víry“. V zásadě šlo o na první pohled neviditelnou skalní lávku čnící nad bezednou propastí, po které Jones musí přejít. V tomto případě byla použita kombinace talentovaného kreslířství a miniaturní scény. Tvůrci z ILM zhotovili třímetrový model skalní stěny a propast překlenuli skutečným, zhruba dvoumetrovým mostem. Před zmenšeninu se následně postavila kamera. Vynikající kreslíř Paul Huston kouknul do objektivu a posléze natřel most tak, aby zcela splynul s pozadím. Paulova schopnost vytvářet fotograficky přesné kresby byla výjimečná a pro danou sekvenci naprosto klíčová. Záběry s Fordem natočené před modrým pozadím se pak do scény dodatečně přidaly.



Spielberg chtěl, aby byla smrt hlavního padoucha zobrazena v jednom souvislém okamžiku. Zadání pro ILM znělo: zdravý muž se má rozpadnout na prach v jediném záběru. Maskér Nick Dudman nejprve na čelo a tváře herce Juliana Glovera použil speciální nafukovací polštářky, čímž došlo k iluzi, že hercovy oči během zrychleného procesu stárnutí zalézají do důlků. Specialisté vytvořili i paruku, ze které díky podtlaku rašily provazce šedivých vlasů. Poté bylo nutné dle hercova obličeje vymodelovat tři loutky zachycující jednotlivé fáze rozkladu. Obličej každé loutky se skládal z několika vrstev, které proud horkého vzduchu postupně odhaloval. Natočený materiál pak bylo nutné umně spojit do jednolitého celku. Na to, že jde o starou poctivou ruční práci, vypadá výsledek úžasně. Tehdy se zkrátka vše muselo vymýšlet na koleni, neb počítačová animace byla ještě stále v plenkách a nic se nedalo ošidit.


S blížícím se koncem natáčení začalo všem na place docházet, že se pomyslný kruh pomalu uzavírá. Pocity dojetí a nostalgie pozvolna dolehly úplně na každého, od herců až po toho posledního rekvizitáře. Těsně před poslední klapkou si Spielberg a Lucas prohlíželi hrubý, nesestříhaný materiál a došlo jim, že by snímek snesl ještě jednu akční scénu. Minimálně Spielberg o tom byl přesvědčen, neb dle jeho mínění byla nálož akce přesně tím, co diváci od třetího dílu očekávali. Vznikla tak ještě dodatečná scéna se sajdkárou, ve které Indy a taťka unikají před rozzuřenými Němci na motorkách. Natáčela se v Kalifornii, poblíž Valley Road, kde má George Lucas sídlo.


Koncem roku 1988 se film přesunul do postprodukční fáze a nejvíce času jako obvykle zabral finální střih a ozvučení. Skladatel John Williams se i na potřetí dokázal vyhecovat k bezchybnému výkonu a soundtrack k „Poslední křížové výpravě“ mi přijde nejpestřejší z celé trilogie. Popravdě i film samotný se mi jeví ze všech tří dílů nejpestřejší a nejnadupanější.



Zábava až na prvním místě


Indy zběsile přeskakuje mezi cirkusovými vagóny, vzácný artefakt v podobě kříže má za pasem a v patách tlupu zlodějů, kteří chtějí svou kořist zpět. Vlak sviští po sluncem rozpálených kolejích a vítr se vplétá do jeho plavých vlasů. Po čtyřech přechází lávku uvnitř jednoho z vagónů a pod ním se svíjejí desítky hadů. Zloděj ho chytá za nohu. Indy se rychle otočí a ztrestá jeho hruď kopem. Šrouby náhle povolí, lávka se zřítí a Indy se topí v moři syčících bestií! Tohle trauma ho jistě doživotně poznamená. Jde dál, ani se nenaděje a už leží na lopatkách, nad ním se sklání jeden z jeho pronásledovatelů svírající nůž a pod nimi dopálený nosorožec. Ten svým titánským rohem propichuje střechu vagónu a jen o milimetry míjí tělo Indyho…


Má cenu pokračovat? Každý to zná a kdo ne, nechť tuto chybu urychleně napraví. Deset minut. Pouhých deset minut stačí na to, aby vás měl Spielberg bezpečně ve své hrsti. Začít vyprávění příběhu s mladým Jonesem coby uvědomělým skautem byl skvělý tah, díky němuž získává postava další rozměr a hloubku. Samotná akce na cirkusových vagónech, kde mladík prožívá své první opravdové dobrodružství, jakoby předznamenávala budoucí ráz příběhu, neboť film je v jádru jedním velkým slepencem brilantních cirkusových čísel.



„Dobyvatelé ztracené archy“ na steroidech. Tak by se dalo jednou větou klasifikovat Indyho třetí dobrodružství. Opět jsou tu nacisté, opět se bojuje o získání bájného artefaktu a opět se hodně cestuje. Letadlem, vzducholodí, v tanku i na koňském hřbetu. Celý film je jedna velká honička rozložená do mnoha samostatných epizod, přičemž se každý dílek odlišuje náladou, žánrovým stylem a různorodostí prostředí. Trocha romantiky v Benátkách zakončená parádní akcí na motorových člunech. Tma a sychravé počasí zase dominují při pátrání po otci v chodbách rozlehlého hradu. Ani si nestačíme vydechnout a už s hrdiny prožíváme vzdušný souboj s německými Messerschmitty.


Nuda tu nemá šanci a když se zrovna nestřílí, nelétá a nesvádí litý boj s obrovským tankem, tak se ke slovu dostává humor a ten je zkrátka kouzelný. Marcus Brody je roztomile zmatený, Sallah boduje svou familiární povahou a nacisté mi ve tváři vykouzlí úsměv pokaždé, když hubou ryjí v zemi. A Indy s tatíkem? Co říct víc, než že to bezvadně funguje. Harrison Ford a Sean Connery si herecky sedli a film z toho těží od první do poslední minuty. Respektive od minuty padesáté, kdy se oba Jonesové poprvé střetnou. Do té doby se film spíše rozehřívá. Budete se usmívat během grotesky s otočným krbem a nahlas smát při výborném vzájemném dialogu na palubě vzducholodi. Povahová nesourodost obou Jonesů a jejich skvělý komediální timing je onou magickou formulí, na které film stojí.



Propracovanost zdejších akčních sekvencí je obdivuhodná. Například celá pasáž s tankem představuje malý uzavřený film přeplněný neuvěřitelným gejzírem nápadů a osobitých fines. Stejně tak finále se Svatým grálem, které krom napínavých momentů naplňuje i ideu celého příběhu. Tedy že hledání grálu je ve skutečnosti hledáním otce a obnovením zpřetrhaných pout mezi dvěma lidmi. Právě v tom je Indyho třetí dobrodružství silné. Nejde jen o to pozlátko kolem, ale je zde přítomen i lidský přesah. Není to křečovité a funguje to. Funguje to i dnes, dvaatřicet let od premiéry!


Získání ztracených pozic


Ano. Pokud se budeme bavit o čistě finanční stránce věci, tak „Poslední křížová výprava“ byla pro Spielberga návratem na vrchol. Snímek měl premiéru 24. května 1989 a strhl k sobě obrovskou vlnu pozornosti. Diváci brali kina útokem a film z jejich peněženek vytáhnul téměř půl miliardy dolarů. Navíc kritika nešetřila chválou, což byl pro Spielberga po předchozím výprasku jistě balzám na uši.


S trilogií o dobrodružstvích Indiana Jonese nemůžete sáhnout vedle. Nabízí promyšlené, strhující akční scény a to jak na vodě, na souši, tak i v oblacích. Budete se usmívat během bezpočtu humorných situací, se zatajeným dechem prožívat nebezpečí temných rituálů a užívat si pocit nadšení kdykoliv, když Indy rozluští tajemný nápis na tisícileté kamenné desce. Indiana Jones, to je královská zábava a upřímné přátelství na celý život.



A tak je to vlastně s filmy všeobecně. Dokáží nás během několika okamžiků přenášet do jiných světů. Nabízejí únik z reality i úlevu od rutiny všedního života. Mají moc dojmout nás k slzám, zakrývat si rukou zrak nebo se od srdce zasmát. Na zádech Falca můžeme prožít svůj nekonečný příběh, okusit sílu pomíjivé moci s Tonym Montanou nebo v přítmí baru pozorovat osamoceně sedícího Harmoniku, čekajícího na svou pomstu. Ať už ale budeme na přídi zaoceánského parníku vyhlížet v mlze skrytý ledovec či bojovat se smrtícím zlem na palubě vesmírné lodi Nostromo, jedním si můžeme být jisti. Dobrý film tu na nás bude čekat, vždy připraven jitřit smysly a dobývat naše srdce!



Hodnocení: 100%



04.06.2021Diskuse (29)J.Rose
DeathVale@seznam.cz

 

Pekárek
09.06.2021 21:36

To je problém dnešních diskusí, nejsou o tříbení a obohacování, ale částo jen o víře, resp. o ideologiích, které ji nahrazují. Anebo to tak bylo vždycky, ale nebyl k nim takový prostor a lidé z tvého okolí mohli tvé názory okamžitě poměřovat tvými skutky:)

 

KrebsKandidat
09.06.2021 19:55

Ťažká téma, asi ako každý skutočný dialóg.
Proticirkevný postoj mnohých kapiel a ľudí všeobecne - často mi to príde tak, že si jendoducho miesto cirkvy či Boha dosadili niečo iné ale inak ostali v tom istom spôsobe uvažovania - jeden názor pre hlas, jeden názor vládne im všetkým.
Protestanti augsburského vyznania, napríklad spoveď ako inštitúciu nemajú. A ono to príde ako dobrý nápad, že nie je nijaká osoba, ktorá by si mohla "do čierneho zošita" robiť poznámky, čo kto postváral. Z iného uhla pohľadu, luterán takto príde o podporu človeka, ktorému by katolík mal dôverovať a ktorý by si veci zo spovednice mal nechať len pre seba.

 

Stray
09.06.2021 14:57

Kde není církev moc vidět, neexistuje ani odpor proti ní, to je jednoduché. Takže mě osobně vůbec nevadí. Zít jinde, asi bych to měl úplně jinak. Vůbec nesouzním se sveřepými postoji vůči církvi. Něco jako: Má cenu se o tom tématu bavit? Spíš si říkám, jaké by to asi bylo být toho součástí - jako tak nějak na imidž.:-)Spíš beru katolíky než protestanty, nemám rád věci dělané tak nějak napůl, alibisticky a s množstvím úlev, když už církev, tak modly, zlaté vitráže a fatalistické kresby.:-)

 

DarthArt
09.06.2021 14:35

Stejně je to zvláštní, jak se během pár kilometrů dokáže naprosto změnit svět. Třeba s tou církví - tady u nás na severu jsme v drtivé většině bezcírkevní, i když já osobně se jako ateista necítím (ale mám to takový soukromý pro sebe, žádná organizace), ale stačí přejet dvacet kilometrů za hranice do Polska a rázem jsi jako o dvě stě let v čase zpátky. U nás v Čechách proticírkevní postoje současných kapel považuju za mírně řečeno pubertální přežitek, naproti tomu v tom Polsku to naprosto chápu. Na Slovensku asi jak v které oblasti.

 

Stray
09.06.2021 10:49

Jasně.

 

KrebsKandidat
09.06.2021 10:30

Stray: RKC do toho ťahalo vedenie gymnázia :D Ja som to spomínal ako súčasť príbehu.

 

Stray
09.06.2021 05:19

Ahá, vy tam zase do toho taháte vztah k církvi. No kdybys tak tušil, jak málo je církev vidět ve veřejném životě na území, ve kterém se pohybuji a žiji. Prakticky jí tu nikdo neřeší, protože třeba řádovou sestru jsem v Plzni na ulici vidět tak jednou v životě. Tady když jde náhodou někdo do kostela, tak to vybízí akorát otázky "Na co si to hraje?" :-))

 

KrebsKandidat
09.06.2021 00:34

Čo ja viem, môcť sa učiť alebo sedieť povinne v kine na filme, ktorý sa okrem iného hrdil tým, že tam je pozitívny obraz Cirkvy. No neviem, jedine, že by rátali to posledné požehnávanie, keď sa ľod potápala. Cirkevné gymnázium a dôvod, prečo sme tam teda museli ísť...
Že na boku ľode nebolo vidieť nápis: "Ani Boh ma nepotopí.", som ešte prešiel v pohode. Rose a Jack by sa reálne nikdy na ľodi nestretli, pretože 1. trieda bola uzavretá. Takže by si ani nezakričal, že je "král sveta", či čo to bolo. A našlo by sa toho viac. Zase, historicky správne bola napríklad scéna s kapelou hrajúcou do konca.
Samozrejme, nie je to najhorší film v dejinách, len mi tá mediálna tlačenica okolo nikdy nebola po chuti. Tri hodiny sa dajú stráviť aj lepšie. I horšie.
Ak by miesto "romantickej" zápletky napríklad stavili na pokus, ako prežíval konštruktér, dôstojníci, bavilo by ma to viac. Len, to by z toho nebol megatrhák.
Mali nám radšej pustiť Horizont udalosti, rozhodne by bola väčšia zábava, sledovať reakcie spolužiakov :D

 

DarthArt
08.06.2021 23:10

Asi tak, uměle se připojit ke všeobecnému veselí na úrovni Kameňáků dá dost práce .... :)

 

Stray
08.06.2021 23:07

Ono v rámci některých kolektivů se ani smát moc nejde.