Last Hardrock Outsider

IN MOURNING - Garden Of Storms

Pod termín progresivní death metal se v dnešní době řadí mnoho kapel, které mají svůj základ ve smrtícím kovu, k němuž ovšem přidávají vše, co je v dalších žánrech inspiruje. Stejně jako u jiných progresivních a technických stylů lze i zde pozorovat obrovskou variabilitu. V daném ranku však vždy založenou na některém ze dvou pilířů; nelze přitom vyloučit ani jejich kombinaci. Prvním z nich je tvorba skutečných praotců progresivního death metalu – DEATHCYNICGORGUTS nebo ATHEIST. Dotyčným byl jejich mateřský styl (který DEATH navíc s konečnou platností definovali) záhy příliš těsný, proto ho začali obohacovat o avantgardní postupy. V této souvislosti nemůžu nezmínit i brněnské VUVR a jejich nadčasové album „Pilgrimage“, které si se zmíněnými legendami v ničem nezadá. Druhý progresivní pilíř vystavěli mocní OPETH, jejichž pojetí death metalu si sice stále zachovávalo technický ráz, ale důraz byl kladem především na budování atmosféry pomocí jemné hry nálad a emocí.


Právě mezi stylové následovníky OPETH patří i jejich mladší krajané IN MOURNING. Přestože se na scéně nepohybují tak dlouho jako parta Mikaela Åkerfeldta, nejedná se o žádné nováčky. První demo spatřilo světlo světa už v roce 2000. K regulérní nahrávce se propracovali až o osm let později; čekání nicméně stálo za to. Album s názvem „Shrouded Divine“ byl debut jako hrom, pozitivně přijatý jak kritikou, tak posluchači. Následovaly další čtyři řadovky, na kterých kapela opakovaně potvrzovala své nesporné kvality, ačkoliv předposlední „Afterglow“ z roku 2016 už přeci jen postrádala potřebnou dynamiku a poněkud ztrácela dech.



Aktuální zásek „Garden of Storms“ vyšel tři roky po svém předchůdci. Nahrávání předcházela kompletní výměna rytmické sekce. Pětistrunné basové kytary se chopil Sebastian Svalland z experimentálních LETTERS FROM THE COLONY a za bicí soupravu byl na poslední chvíli povolán celkem neznámý Joakim Strandberg-Nilsson (NONEXISTFAITFUL DARKNESS). Uvedené personální změny vyznění celého alba dost ovlivnily. Bicí jsou energičtější a živější, basa je konečně rovnocenným partnerem kytarám, a to i co se týče nazvučení. Snad poprvé zní na albu IN MOURNING basa tak výrazně a čitelně, její tvořivé linky si lze užívat v každé skladbě.


„Garden of Storms“ má být završením mytologicko – psychologické trilogie započaté na „The Weight of Oceans“ a „Afterglow“ a takto na mě i působí. Vygradované a vypilované finále začíná skladbou „Black Storm“, jejíž hudební stránku provází dokonalá symbióza s lyrikou. Bouři na začátku skoro cítíte ve vzduchu, pomalu a nervózně se nadechuje, aby se chvíli na to spustila s drtivou silou. Narůstá a ničí. Přestává jen, aby znovu nasála energii, shlédla na své dílo zkázy a znovu uvedla vše do víru destrukce. Následující „Yields of Sand“ už není tak intenzivní. Začíná procítěným čistým zpěvem kytaristy a hybatele kapely Tobiase Netzella. Poté se vše zdramatizuje, prim hrají těžké riffy, střídající se s vokály (zde vypomáhá svým emotivním křikem kytarista Björn Pettersson) a následované posmutnělými melodiemi. Heavy rozjezd uvozuje třetí skladbu s mystickým názvem „Hierophant“, ve které nejlépe vyniká zmíněná nová rytmika. Tobias opět bezpečně dokazuje, že je jedním z nejlepších vokalistů extrémního metalu, bravurně zvládá jak hluboký growl, tak náročnější čistý zpěv, který obstojí i ve výškách. Atmosféru dokreslují nápaditá sóla. Díky svému orientálnímu nádechu evokují hlasy blízkovýchodních proroků i heretiků. V následující „Magenta Ritual“ se objevují až post rockové postupy a nálady. Jedná se nejpocitovější kus, soundtrack k nebeskému rituálu hvězd, podmanivě krásnému, nevěstícímu ovšem nic dobrého. „Huntress Moon“ toto znepokojení naplňuje. Přímočará skladba, jediná bez čistého zpěvu, zato s palbou bicích, během které si dvojšlapka nedopřeje oddechu. Krásná, ale mstivá Artemis, lovkyně a bohyně Měsíce, ukazuje svou vášeň a zlobu. Nezapomínejme však, že se stále jedná o progresivní atmosférický metal, takže i zde zazní procítěné melodie a kytarová sóla. V předposlední „Tribunal of Suns“ se nejprve spustí strojové riffy, které připomenou další smrtící progresivisty GOJIRA. Střídá je výborná rytmická pasáž, na jejímž pozadí se objevují kytarou vykouzlené obrazy. V této skladbě, opět plné změn a nálad, vše směřuje k dramatickému konci. Blíží se zánik, příběh pomalu graduje. Závěrečná „The Lost Outpost“ tak představuje skoro desetiminutový monumentální opus plný zmaru, žalu, ale i smíření.


IN MOURNING to s hosty na svých albech nikdy nepřeháněli, „Garden of Storms“ ostatně není výjimkou. Na samotný závěr si přesto schovali jeden trumf v podobě švédské lektorky zpěvu a rétoriky Agnety Stolpe. Její příspěvek tkví ve zpěvu zvaném „kulning“, který je možné zaslechnout například i na albech éterické Amalie Bruun (MYRKUR). Jedná se o starobylý způsob zpěvu sloužící ke svolávání dobytka na opuštěných skandinávských statcích a pastvinách. V „The Lost Outpost“ se „kulning“ ozývá na úplném konci. Nesený táhlou melodií kytar a doomovou rytmikou, nahání husí kůži a volá zničený svět k sobě, domů ... na nový začátek?


Bude to znít jako klišé, ale „Garden of Storms“ opravdu není deska na jeden poslech, jedná se o komplexní dílo, které je zapotřebí intenzivně poslouchat a pomalu vstřebat. Odměna se dostaví v podobě originálního hudebního zážitku, a hlavně niterného prožitku bohaté palety nálad. Jak už jsem několikrát zmínil, hudba IN MOURNING je totiž hlavně o emocích. Nemít všechny styly s předponou „emo“ (právem?) tak špatnou pověst, nebál bych se je označit za mistry emo death metalu!:-).


19.09.2020Diskuse (6)Hivris

 

Valič
01.10.2020 22:57

In Mourning sice trochu znám (kromě recenzované desky jsem slyšel ještě neméně kvalitní The Weight Of Oceans), ale u podobných kapel se na nějaké komentáře necítím příliš kompetentní. Melodeath sice tak nějak uznávám a jednou za uherský rok si z něj nějaký ten vzorek pustím, ale rozhodně nepatří k žánrům, které bych k životu nějak nutně potřeboval. Podobně to mám třeba s funkem, ale přiznám se, že pokud bych si měl vybrat třeba mezi ranými alby Funkadelic a čímkoliv od In Flames, neváhal bych ani vteřinu. :-)

https://www.youtube.com/watch?v=FsIqDxssLYg

 

Hivris
01.10.2020 09:43

On ten melodickej death je hodně okrajovej žánr. Zjednodušeně pro tvrďáky je to moc měkký a pro hevíkáře moc nářez. IN MOURNING se opravdu stále nepodařilo prorazit i přes jejich nespornou kvalitu na všech albech. A kvůli tomu jsem o nich i psal. Nemyslím, že když se nerozjede diskuze, že to nikdo nečte a neposlouchá. Spousta lidí z různých důvodů do diskuze nepíše. Aspoň pár nových posluchačů jsem pro IN MOURNING snad získal:).
WINTERFYLLETH - hodně jsem je sledoval v jejich začátcích, první tři alba nebyly vůbec špatný. Zkusím, co hrajou teď. Koukni po WODENSTHRONE - podobná muzika těm starším WINTERFYLLETH, taky angličani, bohužel už nehrajou.

 

dedek666@gmail.com
01.10.2020 03:26

Myslíš, že dneska moderní melodic.death nikoho nebere? Nebo mají tihle Švédi až tak špatný promo? Nebo čím si vysvetluješ, že se zde nerozvinula diskuse? Ani Straye nezaujali, a to je co říct už teda.. 😂
A jak se ti rozjeli ti další Švédi DESCEND? No a pozor. Ještě tu mám jeden svůj další letošní příjemnej objev. Jsou jimi ostrovní WINTERFYLLETH. Zase nevím, kde jsem je vygooglil, myslim, že asi recenze na jiném plátku. Krásně podanej takovej uhlazenej vikingblack, zvláštní atmosféru umějí navodit tihle angláni.. dobrý muzice zdar a tý nádherný obzvlášť.

 

Smolik
21.09.2020 15:34

dedek666@gmail.com - díky za tip na Descend, neznal jsem a zatím to vypadá zajímavě

 

Hivris
19.09.2020 16:15

Ještě přihodím odkaz na dokument o vzniku a nahrávání alba, doporučuji shlídnout:
https://youtu.be/WibqioRJ05A

 

dedek666@gmail.com
19.09.2020 09:01

Když jsem v sekci recenze teď spatřil onen mně dobře známý rudě-fialovo-ružový přebal týhle desky, tohohle novodobého klenotu, srdéčko mi zaplesalo. Už ani nevím, jak jsem se k nahrávce letos začátkem roku dostal. Myslím, že mi byla nabídnuta lastefemkem. Poslední půlrok tohle dílo sjíždím pravidelně. Stále mě baví a neustále je v něm co objevovat. Studnice nápadů. Jako by deska byla hodna svého názvu. Je to rozkvetlá zahrada bouří všech instrumentů včetně toho vokálního. Ano progresivní kapely mě baví. Pokud staví na kvalitních základech death metalu a ještě k tomu toho švédského goteborgského, asi není pro mě krásnější a poslouchatelnější muziky. S hodnocením se tudíž plně stotožňuju. Ještě bych doporučil krajany DESCEND a jejich letošní úžasnou The Deviant nebo australany BELAKOR s velice osobitou Vessels. Třeba loňský SOILWORK a Verkligheten jsou taktéž pastva pro uši. Ani nemluvě o předloňských AT THE GATES..