IN FLAMES - I, The Mask

70%

Pokud bych měl švédské melodiky IN FLAMES za něco pochválit, nejvíc bych ocenil asi fakt, že nás netrápí dalším návratem do starých dobrých časů. Jsem za to rád. Upřímně, kolik lidí dnes poslouchá klasiky ze studia Fredmann a není to vlastně jedno? V jejich případě už stejně není žádný návrat možný. Dávno hrají pro jinou cílovou skupinu (a to výrazně větší), proto už je ani moc nesleduji. Kdykoliv jsem se ovšem během uplynulých deseti let s jejich hudbou střetl, narazil jsem na neoddiskutovatelnou kvalitu, kterou jim může řada konkurentů jen tiše závidět. Starší alba mám rád opravdu hodně, nejpozději při poslechu „A Sense of Purpose“ jsem nicméně pochopil, že heavy metal definitivně převálcovalo emo s groovem.

Od té doby se v podstatě nic nezměnilo, maximálně se přidával cukr, více a více cukru. Pořád skládají ty své chytré, popř. vychytralé písničky s povedenými refrény. Anders Fridén se stále zlepšuje, zároveň si ho berou do parády stále lepší a lepší producenti či zvukoví inženýři. Rtuťovité kytarové party taktéž nepřestávají vábit jak mladší, tak starší fanoušky kvalitní rockové muziky. Kdybych však psal recenzi na nové album, přičemž ve skutečnosti bych hodnotil zmíněné „A Sense of Purpose“, možná byste ani nepoznali rozdíl. Stručně řečeno, jejich tvorba od jisté doby představuje v zásadě jen odraz aktuálního katalogu trendových Roadrunner, umně vkomponovaný do postupně odumírajících göteborských kořenů. Nic proti. Jen by mě zajímalo, zda je podobná produkce stále baví. Fridén s Björnem Gelottem a protřelým producentem Howardem Bensonem mají každopádně vše pevně pod kontrolou. Zvuk neřešíte, v muzice zmíněných firemních lídrů (o kapele se dá, tak jako v mnoha jiných případech hovořit vlastně jen formálně) cítím i nyní slušný kreativní potenciál. Co by třeba ANATHEMA dala za přímočarý hit typu „Stay With Me“? Možná nic, dnes už je, ehm, jinde, nevím. Ačkoliv tedy silné melodie skládat nezapomněli, nějak se mi prostě vytrácí smysl všeho. Je problém ve mně, nebo v neustálém pumpování a vrstvení dalších a dalších, někdy až otravných aranžerských fórků do každé z jednoduchých skladeb? Či snad v mocných příchodech a zase odchodech refrénů, které sice působí emotivně, ale...., přejděme radši k aktuální dávce emocí, přesněji řečeno ema.

Velmi krátký až ambientně-industriální úvod skladby „Voices“ nesignalizuje vůbec nic. Houpavější rytmus, scream, bridge, slušný vícehlasný refrén, výborné bicí, spousta kláves v každé melodické partii, decentní djentík před kvalitním sólem, repete a závěr. Všechno sedí, na minimu prostoru se odehrává maximum. Titulka „I, The Mask“ je jakože nářez s punkovějším ani prvním, ani posledním „kilsvitčengejdž“ refrénem. Před slušným sólem, pod kterým zní prosté heavymetalové staccato, se opět přitvrdí, tentokrát ve stylu PANTERY, resp. LAMB OF GOD, vše se pak krásně vrací a uzavírá. „Call My Name“ uvede zajímavý riff, ústící v klasickou heavymetalovou sloku a frázování, následuje mohutný refrén; a tak pořád dokola v různých obměnách. Ne, nebaví mě to, resp. baví mě to stejně jako koncertní záznam sofistikovaně rozstříhaný do povinných dvou až třísekundových intervalů, aby se posluchač náhodou nenudil. Jakkoliv cítím velký respekt ke skladatelským, hráčským a vokálním výkonům, které novinku zdobí, jakkoliv ještě působí prvotní efekt formální dokonalosti, po více posleších už mi album evokuje snad jen chuť hodně hutné, přeslazené marmelády a kandovaného ovoce (z „In This Life“ doslova trnou zuby). Pár povinných nářezů tipu „Burn“ nedokáže nic změnit. Už druhý poslech hned za sebou představuje problém.

Když uslyším IN FLAMES v proudu jakéhokoliv vysílání, zpravidla budou vždy vítězové, solidně obstojí i na party. Jakmile je však chci soustředěně poslouchat, netrvá dlouho a začnu cítit rozpaky, které neutuchající smršť kytarových riffů, vyhrávek a sól nedokáže potlačit. Principiálně by nevadilo, že je servírována s přepáleným vokálem pětačtyřicátníka, emotivně zpívajícího texty, v nichž zaznívá nevyzrále-samožerské „Já“ snad víc než stokrát. Není zde ale žádná hloubka, uvolnění, lehkost, nadsázka a vlastně ani opravdová emoce. Alespoň „Já“ ji tam neslyším. V návaznosti na titul a obálku novinky přede mnou příznačně vyvstává pouze řada masek, které, ačkoliv různě a bohatě zdobené, jsou si ve své podstatě podobné jako vejce vejci a mají jen jediný účel: zakrývat jedno velké NIC. Zbývá tedy zejména ta chvályhodná a společensky prospěšná práce s mládeží na bázi zprostředkovávání některých rockových a metalových klasik. Dost si ji cením, i když na ni relativně slušně vydělávají. Ne, IN FLAMES rozhodně neřadím mezi šmejdy. Také na „I, The Mask“ totiž makali velmi tvrdě, díky čemuž zde nabízejí špičkovou řemeslnou kvalitu, obnášející spoustu příjemných momentů, čerpajících z těch správných metalových standardů. Takže deset procent plus.

25.03.2019	Diskuse (4)	Pekárek hackl@volny.cz