Last Hardrock Outsider

IHSAHN - Ámr

Pozor, vládce přichází. Konkrétně pak vládce progresivního metalu, ať už si pod onou škatulkou představíte cokoliv. IHSAHN totiž letos na své sólové cestě dosáhl pravděpodobného vrcholu, dokonce ještě překonal už tak dosti zdařilou minulou řadovku „Arctis.“, při jejíž poslouchání měla řada lidí konečně pocit, že tento norský multi-instrumentalista po letech konečně zúročil svůj potenciál jako za starých časů jeho císařské kohorty EMPEROR. Ačkoliv Vegard Sverre Tveitan, jak zní Ihsahnovo skutečné jméno, patřil kdysi dávno ke koloritu norské blackmetalové scény, na jeho sólovkách už se indicie odkazující k minulosti nacházejí jen coby výrazná dochucovadla. Vlastně pro něj v rámci metalové hudby žánrová škatulka nehraje příliš důležitou roli, podstatná je skladatelská potence, svěžest a nápaditost. V jeho současných písních vedle sebe dokáží koexistovat strojově chladné riffy a jemné klávesové party, a to stejně přirozeně a nenásilně jako rvavý skřehot vedle melodické až takřka pop/rockové zpěvové linky.

 

Novinka „Ámr“ má všechny předpoklady stát se jedním ze zásadních metalových děl letošního roku, dokáže ve vás totiž roznítit pocity euforie a nadšení ze skvělého muzikantského řemesla, takže za krátko chcete mít v uších tohoto alba stále víc a víc. Jenže nezůstává jenom u řemesla a nadšení, norský génius totiž dokáže svým skladbám vdechnout jakousi samozřejmou a velmi hravou ucelenost, zkrátka album vlastní pestré a vrstevnaté momenty, které spolu dokážou dokonale prolnout, ačkoliv většinou pocházejí z úplně odlišného stylového spektra metalové hudby.


 

Mám za to, že tahle deska absolutně nepobízí posluchače k detailním rozborům a spekulacím, protože, soudě podle sebe, ti jen touží poslouchat všechny ty strhující hudební obrazy, a to je myslím velká devíza tohoto díla. Vůbec zde netřeba zmiňovat obrovský potenciál růstu s každým dalším poslechem, zkrátka je poznat, že Ihsahn do tohoto díla vložil naprosté maximum. „Ámr“ tudíž není jen nějakým malým sólovým albem bývalého frontmana EMPEROR, ale nahrávkou, která se těm milníkům černého metalového extrému vyrovnává, byť samo sebou operuje s trochu jinými vlastnostmi a nabízí širší nástrojové spektrum a propracovanější (nezaměňovat se slovem složitější) skladatelství. Co desku naprosto vystihuje, je naopak bezproblémová poslouchatelnost, ale také atmosféra a gradace.

 

Celým albem se vkusně prolínají zvuky převzaté ze synthy scény osmdesátých let a jsou zde v roli stylových zdobidel gruntovní metalové hudby, ať už zde nakonec bude ta která položka vyznívat rozdílně. Fascinuje strojový chlad repetitivních djentových riffů nad zurčícím tokem klapek a umělých zvuků v úvodním záseku „Lend Me The Eyes Of Millenia“. Korunu všemu zde nasazuje Ihsahnův hlas, který umí každé skladbě vetknout silnou emoci a nepůsobí při své snaze jako nějaký agrárnický tragéd. „Arcana Imperii“ je přesně tou skladbou, která v sobě dokáže podchytit onu brutální stránku, nyní spojenou s velkým množstvím melodií a celkově dosti barvitou instrumentací. „Sámr“ platí za jeden z vrcholů celého alba, jde o song takřka královského lesku, kterému je vlastní majestátnost, vážný tón, ale i vytříbená a dosti výrazná melodika schopná gradovat. „One Less Enemy“ je zas skladba s tvrdším základem, svými zvraty a postupy spíše oslovující fanouška pozdní fáze EMPEROR.

 

Velké kouzlo má i tajemně náladotvorná „Where You Are Lost And I Belong“, což je naprostá vášeň od prvního poslechu, nejen kvůli další kombinaci klávesových zvuků s metalovými party. „In Rites Of Passage“ nabídne kosmickou brutalitu a kombinaci strhujících groovy riffů, elektroniky a čehosi nadpozemského, co dokáže zahrát posluchači na pocitovou strunu. Poslední trio skladeb osobně slyším jako velmi silný úsek. Kde se Ihsahn vyždímá z nejlepšího. Skladby jako „Marble Soul“ a „Twin Black Angels“ nejenže útočí těmi nejpestřejšími linkami a melodiemi, ale nepostrádají obrovské charisma i potřebný umělecký esprit. Učarují zde depešácké klávesové zvuky, civilní a kultivovaný pěvecký projev hlavního aktéra, ale i jeho úžasná refrénová gradace v druhé jmenované skladbě. Jsou to právě tyto písně, které i když nabídnou úžasné melodické refrény a pestrou paletu instrumentace, každému je jasné, že tento Nor nehraje hudbu pro každého, naopak, udržuje si stylovou vytříbenost. Závěrečný úprk „Wake“ (něco jako Ihsahnovo „Damage Inc.“) je pak naprosto výtečným prog-metalovým výpadem, shrnující v sobě vše podstatné do jedné atraktivní formy – prvky djentu, black metalu, synthy popu, atmosférického hard rocku s celou řadou kytarového sólování, to vše pod visačkou „Ámr“ utváří kompaktní hudební nálož vysoké kvality. Zkrátka kakofonická jízda, kterou si stěží budete schopni jen tak zapískat!


16.05.2018Diskuse (2)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Valič
18.05.2018 10:38

90% Mě ta Ihsahnova tvorba přijde celkem vyrovnaná. Novinka je samozřejmě opět kvalitní, ale nepřijde mi, že by z jeho diskografie zase až tak moc vyčnívala. Pro mě jeho nejlepší sólovkou pořád zůstává After z roku 2010.

 

Dedek666
16.05.2018 03:04

Jeho poslední desky nesou punc opravdové originality a dospělého muzikanta. Chvilku jsem se k nim postupně dostával. Ale ten poslední jeho zásek tomu nasadil korunu a posouvá hranice toho jeho už tak progresívního žánru. Nepamatuji se, že by mě někdy v poslední době nějaké jiné hudební dílo chytl natolik, abych si ho přehrával napoprvé hned třikrát za sebou. Třeba taková brilantně vytříbená "In Rites of Passage" u té normálně přestávám dýchat. Nebo vyklidněná "Twin Black Angels" vyloženě pohladí.. Tomu bych dal z fleku 90-100%. Stovka se dává myslím jen časem prověřeným flákům. Celé je to hodně pestré, pracuje se tu s kontrasty a náladami. Geniální opus. Aspirant na progres roku.. alespoň za mě. Je úžasný, když si člověk uvědomí, kam se může časem vyvinout hudba z úplně klasickýho (pravda symfonického) blacku. To se například u deathmetalových kapel neděje. Teď mě hned napadá taky příměr Thomas Gabriel Fischer a jeho neupadající famózní hudební vývoj HELLHAMMER/CELTIC FROST/TRIPTYKON.