Last Hardrock Outsider

HYPOCRISY - Worship

Po angažmá v Lindemannově dekadentním kabaretu bych už skoro nevěřil, že se Peter Tägtgren vrátí zpět ke skutečné hudbě a že se mocní bardi HYPOCRISY probudí z letargického spánku. Obavy se nenaplnily, a tak máme na stole a v uších další „pokrytecké“ menu, tentokrát pod názvem „Worship“. Samotná nahrávka pochází z přelomu let 2018/2019, jen si musela počkat na závěrečné studiové úpravy, které měl na starosti jako vždy sám principál a mistr zvuku v jedné osobě. Koneckonců celá novinka je tak trochu další Tägtrenovo dítě. Parťáci Hedlund a Horgh měli přispět k muzice jenom několika riffy a prvně jmenovaný si navíc na desce ani nezahrál, protože jeho basových partů se zmocnil… no, zkuste hádat kdo. Jestli je rytmický tandem líná cháska a nechce se mu makat nebo je za vším jiný, prozaičtější důvod nechme stranou. Důležitý je finální výsledek, který se v rámci promoakce Nuclear Blast vznesl zavěšený na vodíkovém balónku do stratosféry a poté se pomocí padáku snesl zpět na Zem a přistál neznámo kde. Další řádky napoví, jestli má cenu popadnout kompas, člun nebo lopatu a vydat se vesmírný vinyl hledat.



Podle očekávání se HYPOCRISY na „Worship“ nesnaží znovu vynalézt kolo nebo dělat nějakou hudební revoluci. Skladby plné ufounských konspirací a fantazií stále vycházejí z těch nejlepších tradic švédského deathu, kterému nechybí občasná heavymetalová hravost. Důležitými momenty zůstávají rozsáhlé a působivé epické plochy, které jsou symbolickým cílem, ke kterému se sbíhá agresivní zemitý základ. Peter křičí, vříská a chrčí do nesmlouvavých riffů a středních temp bicích až lebky a kosti samozvaných pánů tvorstva praskají. Sound je tvrdý a robustní jak tunový žulový šutr, ale není přehnaně surový. Kytarové vyhrávky a sóla spíš umocňují tísnivý pocit existenční nejistoty, než aby ho rozmělňovaly a ředily. Melodie atmosférických pomalejších částí se za občasné podpory sborů rozléhají nad porobeným lidstvem a věstí rychlou zkázu každému, kdo se vzepře vesmírným dobyvatelům. Tenhle odosobněný aliení feeling je Tägtgrenovou devizou a poznávacím znamením už od roswellovských historek zhudebněných na „Abducted“. Během let následujících se mu pak podařilo dovést chmurné futuristické představy téměř k dokonalosti. A to nejen pod pláštíkem HYPOCRISY. Podobným způsobem je stejný inspirační zdroj zpracovaný i v disco metalových PAIN, jen s větší nadsázkou a humorem.


Dramaturgie aktuální desky sází na jistotu a prvotní drtivý účinek, když míchá majestátní výpravnost s primitivnější agresivitou, vesmírné dálky s přitažlivostí Země. Titulka „Worship“ skvěle plní úlohu efektního otvíráku, který není ani přehnaně narvaný, ani obšírně rozplizlý, jednoduše přináší poctivý švédský death metal vyšperkovaný bathoryovskou overturou. Pod dvojkou s názvem „Chemical Whore“ už posluchač dostává, co je od HYPOCRISY nejvíce očekáváno; tedy tempově klidnější rozmáchlý hymnus s parádními kytarovými melodiemi a hlubokým vokálem. Atmosféra je dávkovaná po hektolitrech a vše korunuje objemný metalový sound. Jasně, znovu je to obměna stokrát slyšeného, ale v tak vynikajícím podání a s takovou autentickou přesvědčivostí, že není důvod se nad tím zamýšlet a kazit si dojem. Temně epický trademark skupiny ještě více prohlubují skladby „Were The Walking Dead“ a „Bug In The Net“ podkreslené nasamplovanými sbory. Kytarové vyhrávky se převalují v těžkopádném rytmu bubnů jako v kosmické mlhovině a navozují až mystické klima. Druhá jmenovaná píseň nadto disponuje nápaditým soundtrackovým úvodem, který by slušel jako znělka novým pokračováním seriálových Akt X. Až mi trochu zamrzelo, že nejde o instrumentálku. Chytlavý motiv by se dal totiž více rozvést a samostatně zpracovat.



Mezi těmito opusy se proplétají ostřejší skladby, které i přes neoddiskutovatelnou kvalitu neoplývají stejnou prvoplánovou atraktivitou a plní spíš nevděčnou roli hráče na černou práci. Patří mezi ně zdravě naštvaný a našlapaný song „Greedy Bastards“, rychlá a krátká vypalovačka „Another Day“ nebo závěreční „Bohové z podzemí“ („Gods Of The Undergroud“), jimž vévodí těžké a tvrdé riffy naboostrovaných kytar. Mým osobním tipem je šestý kousek „Brotherhood Of The Serpent“, se syrovějším blackovým nádechem, magickým hadím syčením a účinně použitou sypačkou Horghových bicích. Zajímavostí na dalším nabroušeném songu „Dead World“ je, že ho složil Peter Tägtgren se svým synem Sebastianem. Sekaná rytmika, mocné groovy a celkově mladistvý charakter písně dávají tušit, že HYPOCRISY po meči nevymřou a že tatík může být na potomka právem hrdý.


S trochou nadsázky by se dalo hovořit a psát o HYPOCRISY jako o melodičtější a přístupnější verzi CANNIBAL CORPSE. Stejně jako řezníci z Buffala si i distingovanější Švédové stále hrají to své a neopouštějí vykolíkovaný prostor. Ovšem přes konzervativní žánrovost jsou desky obou kapel pořád atraktivní a ani s uplynulým časem neztrácejí na přitažlivosti. Kromě muzikantských a skladatelských kvalit stojí za tímto zaslouženým úspěchem hlavně upřímnost a opravdovost jejich hudby. A to je přesně to, co mi nejvíc baví i na „Worship“.


21.12.2021Diskuse (5)Hivris
riha.kamil@gmail.com

 

Smolik
24.12.2021 13:09

Hypocrisy mám moc rád, docela to vystihl Mickej, konzum do auta nebo posilovny, tam se mi to osvědčilo :-) . Opravdu to nepotřebuje soustředěný poslech, na druhou stranu, čekal někdo něco jiného? A dobré nápady tam také jsou produkce více než solidní, jen mě občas iritují ty texty. Nikdy to nebylo o hlubokých myšlenkách, ovšem tentokrát to je opravdu jako od pantáctiletého kluka.

 

Hivris
24.12.2021 09:17

Dík pánové, já jsem každopádně s novými Hypocrisy spokojenej. Worship mě baví, ty nápady tam pořád jsou a navíc to Peterovi opravdu věřím:).

Pekárek: s tou kanibalskou Kapelou máš pravdu, v tomhle směru jsou jinde. Ta paralela mi napadla hlavně proto, že ať vytáhneš z poličky kterékoliv album CC nebo Hypocrisy, tak prostě nemůžeš sáhnout vedle:). A takových kapel už moc není...

 

Pekárek
23.12.2021 21:34

Je super, že tu diskusi někdo otevřel. Peter si pár slov rozhodně zaslouží. Jenže podle mě ti Kanibalové nabízejí víc - kapelu. Peter jen tu svou "sólovou" klasiku z x posledních alb. Nářez hymna, nářez hymna... Jako proč ne, skladatel a producent je pořád dobrý. Hivris to napsal velmi plasticky a pěkně, sám bych už asi nedal víc jak 70 %

 

Mickej
23.12.2021 19:56

Ja som ostal sklamaný a to som ani veľa nečakal. Taký konzum na pár posluchov do auta bez výraznejších momentov. Jeden z albumov kvôli ktorým som rád za streamovacie služby, človek to kvôli trom posluchom nemusí kupovať. Lepších 60%. Keď švédsku kuchyňu, tak tento rok určite nie tento blaf od pána Petra.

 

J.Rose
23.12.2021 17:15

S recenzí souhlasím do puntíku. Hivris to vystihl přesně!