Last Hardrock Outsider

HYPNOS - Blackcrow se zjevuje, když selhává řešení věcí po dobrém


U příležitosti vydání nové řadové desky „The Blackcrow“ od tuzemské metalové stálice HYPNOS, jsme v rámci našeho nepočetného pisatelského teamu dali hlavy dohromady a sestavili vcelku únosnou várku otázek, jejichž hbitého zodpovězení se chopil v tomto případě člověk z nejpovolanějších. Bruno. Asi není třeba nic dál rozvádět, zde je tedy rozhovor za náš web.



Koncept dvou navazujících alb byl už předem plánovaný nebo se nápad na pokračování objevil až po vydání a koncertní propagaci „The Whitecrow“?


Nápad udělat tento projekt jako „dvojalbum“ mě napadl v době, kdy se utvářela představa pro „The Whitecrow“. V momentě, kdy jsme tuto desku nahrávali, bylo jasné, že následovník bude její „odvrácená“ tvář.


Jak bys zhruba popsal nejen hudební, ale i myšlenkovou podstatu obou posledních alb HYPNOS? Na co bylo nutné přitlačit, abys dokázal „The Blackcrow“ od předchůdce znatelněji diferenciovat?


První vnímatelný rozdíl je barva. „The Whitecrow“ je koncipována do bílé a „The Blackcrow“ do černé, což obě desky charakterizuje i v symbolické rovině. První je oproštěna od negace, apeluje na to, aby každý v sobě i na okolí hledal pozitiva a „očistil“ a „ozdravil“ svůj život. Je to apel na realitu, žádný smyšlený příběh, jen se užívají metafory. „The Blackcrow“ se zjevuje na scéně ve chvíli, kdy selhává řešení věcí po dobrém. Někdo na to prostě neslyší, a proto je třeba vyvinout protisílu.


Nepřemýšlíš o nějakém širším literárním rozvedení témat z obou desek? Obzvlášť, když už máš své zkušenosti s vydáním knihy „Revoltikon“, která získala velký ohlas?


Určitě ne. Takové ambice nemám a svůj čas potřebuji pro jiné hudební i nehudební projekty.


„The Whitecrow“ i „The Blackcrow“ lze navzdory velké pestrosti považovat za ryze metalové desky, uvažoval jsi někdy o seberealizaci i v nějakém jiném žánru? V čem je pro tebe metal umělecky tak přitažlivý, či dokonce nezastupitelný, v čem naopak spočívají jeho limity?


Kdysi mě lákalo udělat nějakou ponurou, řekněme goticko-rock-doom metalovou desku. Temnou, smutnou až k pláči. Že bych oslovil muzikanty, kteří oslovují mě, nějakého super zpěváka…. Ale narazilo to na zvýšené aktivity HYPNOS, resp. KRABATHOR, a muselo to k ledu. Život je o prioritách a nelze mít úplně všechno, člověk si prostě občas musí vybrat, co je pro něj v daný moment důležitější. Přestože miluju hudbu obecně, poslouchám spoustu různých stylů (např. zrovna teď Barryho Whitea), metal je pro mě naprosto zásadní hudební žánr, se kterým se absolutně ztotožňuju a ve kterém se absolutně realizuji. Žiju ho, dýchám. Miluju tu nekonečnou škálu metalového výraziva, od melodiky po brutalitu, od rychlosti po „pomalost“, od neskutečné síly a agrese až po doomovou ponurost a melancholii. Zkrátka v death/thrash/black metalu se cítím jako ve svých starých pohodlných botách. Netoužím po nových lakýrkách… Věřím, že tím, co celý život se svými spoluhráči dělám v průběhu více než tří dekád, udělalo i spoustu radosti.



Považuješ za žádoucí, aby se posluchač, který se seznámil s HYPNOS až na novém albu „The Blackcrow“, otočil do minulosti a poslechl si i klasická alba KRABATHOR? Co cenného na nich stále nacházíš ty a co by zde mohl najít on?


Není to nutné, každá deska může fungovat i samostatně.


Máš za to, že „zátěž“ v podobě „Bruna z KRABATHOR“ už definitivně zmizela, nebo jsi ji cítil ještě při tvorbě „The Whitecrow“ či „The Blackcrow“? Jak na tuhle věc nahlížíš s odstupem? Snažil ses někdy o tlustou čáru?


Nezmizela. Občas mi vadí, když se lidi i novináři jako kolovrátek vyptávají na stokrát známé věci o KRABATHOR. Musím řešit, jak se svým časem naložím a mlít pořád dokola prázdnou slámu mě nebaví. Hudebně to neřeším, stárnu a měním se jako člověk i jako muzikant, jestli u HYPNOS nebo jiné kapely, bylo by to přece stejné. Je jasné, že mi minulost pomohla a pomáhá, je to samozřejmě i moje práce. Ale dnes jsme o generaci dál a mojí kapelou jsou už dvě dekády HYPNOS, kteří se taky vyvíjí.


Vaše desky se mohou pochlubit velmi dobrou produkční stránkou. Třeba „The Revenge Ride“ zní stále monstrózně. Mohl bys prozradit nějaké detaily ze spolupráce s producentskou legendou Harrisem Johnsem? Jaký byl jeho přístup? Vymykal se v něčem?


Myslím, že ne…to, co jej udělalo výjimečným, spočívá přímo v něm, ne v technice, kterou používá. Tu má kdekdo. Harris je pro mě legendární producent zejména 80tých let, kdy víceméně definoval zvuk prvoligového evropského thrash metalu, pracoval pro takové kulty jako KREATOR, CELTIC FROST, SODOM, SEPULTURA, HELLOWEEN nebo PESTILENCE. Pro mě bylo ohromující už jen setkání s ním, natož ta práce. Udělali jsme s Harrisem dvě desky v době, kdy se u nás na takové znění nedalo dosáhnout. Nedávno mi udělalo velkou radost, že se Harris, sám od sebe, aniž bychom ho předem kontaktovali, ukázal na našem koncertě v Berlíně. Byla to pro mě velká pocta.


Nakolik je pro tebe důležité sepjetí tvých spoluhráčů s muzikou, ideou, resp. „tváří“ HYPNOS. Volil jsi někdy mezi jejich schopnostmi a srdcem? Narazil jsi v HYPNOS na ideálního sparinga, který nabízel vše, a přesto jsi musel, např. z důvodů pracovních, spolupráci s ním oželet?


Je to kombinace schopností, situace, osobních vlastností, hudebních preferencí, náhod atd. Ve finále je vše určitý kompromis, který ale, pokud jsme spolu a držíme, všem vyhovuje. Pro mě je tato sestava s Pegasem, Vlasou a Cannim v dané chvíli ideální a byl bych rád, kdyby vydržela co nejdéle. Snažím se, aby každý jednotlivý člen dal ze sebe to nejlepší, co v něm je, v čem je lepší než druzí, co je pro něj signifikantní, ve prospěch celku. Stálost sestavy je pro mě v metalu důležitým předpokladem pro kvalitní práci a pro získání věrohodnosti u fanoušků i kritiky. V tomto směru je pro mě příkladem třeba BEHEMOTH, ti jsou ve stejné sestavě už víc než šestnáct let. Co se týče HYPNOS, dost mě mrzel odchod dvou kytaristů - v roce 2002 Davida M., který nahrál tebou zmiňovanou desku „The Revenge Ride“, a v roce 2014 Igorra Hubíka z ROOT, ten nahrál „Heretic Commando“. Oba pro mě jsou fantastičtí muzikanti, kteří k nám sedli, a se kterými jsme si rozuměli, kapela s nimi hrnula. Ale to je minulost a nemá cenu ji rozebírat, teď máme u kytar Vlasu s Cannim a já bych je v žádném případě neměnil. Za ty roky, co jsou s námi velmi dobře zapadli a léta pracují a zdokonalují se ve prospěch HYPNOS takovým způsobem, že bych možná prohlásil, že nám to nikdy nehrálo líp.



Přežije metal dalších dvacet let, nebo už míří definitivně do „důchodu“? Máš nějaké predikce, event. doporučíš nějakou techniku, jak se s tím co nejlépe smířit?


Kdo z nás zná budoucnost? Já ne, ale o budoucnost metalu strach nemám. Je to jeden z mála stylů, který přežil desetiletí, zažíval úpadky i konjunktury, ale má stálé zázemí, komunitu oddaných srdcařů, kteří by pro metal dýchali. To je základ.


V čem, pokud vůbec, je podle tebe česká metalová scéna unikátní při zasvěcenějším pohledu zvenčí?


Jsou to asi dvě věci. Máme poměrně rozsáhnou a v mezinárodním undergroundu známou grindcoreovou scénu. Důvody si neumím vysvětlit, ale je to rozhodně dobře, protože v jiných metalových „odvětvích“ za světem hodně zaostáváme. I jiným východním státům, jako je například Polsko, Maďarsko nebo Ukrajina můžeme jen závidět.


Ale jsme i národem „tanečních zábav“. Velká část naší metalové scény nemá ambice prosadit se i v zahraničí a stačí jim tuzemský trh, a to nehodnotím míru jejich kvality či nevkusu. Jména, která jsou u nás považována za „velká“, např. DYMYTRY, ARAKAIN, KABÁT, ŠKWOR, DEBUSTROL, HARLEJ, která vyprodávají Lucernu či dokonce arény, venku nikdo nezná, a proto jim je naše scéna víceméně ukradená. Tam je přetlak těch, kteří tyto ambice mají.


Je známo, že máš známé a kamarády v Bělorusku, sleduješ místní vývoj? Co si myslíš o tamní politické situaci?


Doufal jsem, že se režim prezidenta Lukašenka konečně zhroutí, že by se tam situace mohla vyvíjet podobně jako v Československu v roce 1989. Mám v Bělorusku kamarády, se kterými jsem pořád v kontaktu, byl jsem tam 2x osobně, dva roky s námi hrál běloruský bubeník, moc bych jim svobodu přál. Zpěvák jedné z největších běloruských kapel, GODS TOWER, LESLEY KNIFE byl nedávno dva měsíce ve vězení za víceméně „protirežimní postoje“. Není nejmenších pochyb o tom, že v čele jejich státu stojí diktátor, ale přestože demonstrace pokračují, vypadá to, že se tamní represívní režim ještě udrží. Doufám, že ne na moc dlouho.


Jak se vás, jako kapely HYPNOS, dotýkají současná omezení kvůli COVID 19? Jak hodnotíš reakce naší vlády na tuto pandemii?


Některá opatření mi přijdou smysluplná, některá naopak. Ale nejsem odporník na opatření ani virolog. Nevím. Neví to spousta lidí, je to zcela nová situace a nikdo nechce riskovat nějaké fatálnější následky. Osobně sice považují nebezpečí nám předkládané na „jaksi“ přehnané, ale neumím svůj postoj opřít o fakta. Média nás masírují sem a tam, informace i dezinformace, každý řeší jen hrůzostrašná čísla a když jdeme do obchodu, kromě roušek vidíme normální život. Ale jednou si většina našeho národa demokraticky zvolila tuto vládu a já její nařízení respektuju. Pokud se mi to nelíbí, půjdu (jako vždy) k volbám a budu doufat, že změnu bude chtít víc lidí než minule. Omezení jsme de facto jen v tom, že nemůžeme koncertovat, jinak všichni fungujeme bez problémů a čekáme, až ledy povolí a vše se znovu rozběhne.



15.11.2020Diskuse (0)Redakce