Last Hardrock Outsider

HOUSE OF LORDS - Demons Down

Dost možná se mnou budou někteří přívrženci této kapely nesouhlasit, ale svoje stanovisko, v němž hodnotím desku „Demons Down“ jako jejich zásadně nejlepší, si budu obhajovat stůj co stůj. Chápu však, že přívrženci debutu z osmaosmdesátého, to mohou vidět zcela opačně. Právě jeho prostřednictvím jsem tuto kapelu kdysi dávno objevil, ale postupem času jak on, tak i druhá deska „Sahara“, přestaly splňovat mé zvyšující se nároky na produkčně podobně sestavenou hudbu.

Tento spolek byl založen v roce 1987 bývalým členem Angelem a klávesistou Greggem Giuffriou, hrajícím v sólovém projektu GIUFFRIA. Po poslechu dema, původně určeného pro klávesákovu třetí sólovou desku, došlo k dohodě s firmou KISS-áka Genea Simmonse - Simmons Records. Ta si ovšem vytyčila dvě podmínky. Za prvé musí být změněno jméno skupiny (na HOUSE OF LORDS) a za druhé je potřeba přijmout nového zpěváka. Spasitelem se stal charismatický James Christian, jehož hlasový rejstřík se zakrátko stal nejen poznávacím znamením této kapely, ale jeho vokální dispozice a vizuální charisma, jej zakrátko zařadilo mezi největší šampiony této branže.



Eponymní debut „House Of Lords“ byl vydán v roce 1988 a oproti projektu GIUFFRIA představoval rockovější a robustnější produkci. Album obdrželo kritické uznání a skupina zakrátko rotovala na turné s předními soubory té doby, jako byly OZZY OSBOURNE nebo SCORPIONS. Debut nabídl dva hity, písně „I Wanna Be Loved“ a „Love Dont Lie“. Druhá deska se objevila roku 1990 a nesla název „Sahara“. Na jejím nahrávání se podílelo vícero hostujících hudebníků a oproti jedničce byl měkoulinký klávesový opar částečně potlačen, aby mohla v popředí více vyniknout kytara. V hitparádách bodovaly singly „Can´t Find My Way Home“ (cover od BLIND FAITH) a „Remember My Name“. Třetí deska přišla za další dva roky a je jí právě recenzovaná „Demons Down“. James Christian se v tehdejších rozhovorech o novém dítku vyjadřoval velice kladně. Byl spokojen jak s konečným výsledkem a jednotlivými písněmi, tak si pochvaloval i dostačující rozpočet. Nové desce bezmezně věřil a doufal, že kapela tímto albem zboří hitparády a může je posunout mezi naprostou elitu. Spolu s ním a Gregem se v sestavě zabydleli bubeník Tommy Aldridge, basák Sean McNabb a kytarista Dennis Chick. Jako singly vyšly balada „Whats Forever For“ a song titulní. Ovšem neřízená grungeová vlna, která udeřila vlastně hned vzápětí, dokonale spláchla jakákoliv očekávání od této desky. Dopad i úspěch byly marginální a kapela se rozpadla už v roce 1993. Její comeback přišel zanedlouho. S příchodem nového milénia a se sestavou Giuffria (ten však vydržel pouze chvíli), Christian, Cordola, Mary a Wright, se začala psát nová a nutno podotknout také značně odlišná kapitola jejich vývoje.


My se však vrátíme do doby, kdy HOUSE OF LORDS byli ještě v kurzu a blíže se společně podíváme na desku, od které se tolik čekalo a jejíž vize vyřknuta z úst zpěváka, se žel bohu absolutně nenaplnila. První kompozici „O Father“ uvozuje krátká dramatická předehra z pera Gregga Giuffrii. Zvuk písně, jako i celé nahrávky, je o pozdní tvrdší a plně koresponduje s nastupujícími devadesátými roky. Důležitou roli hrají zemité Aldridgeho bicí i Chickova „bloudící“ kytara. Skladba disponuje kvalitní stavbou i jistou fatální atmosférou. Na úvod kluci nemohli vybrat delikátnější věc. Titulní dvojka má zprvu lehký country charakter. Ozdobou jsou decentně vypouštěné krátké kytarové melodie i drsnější Jamesův hlas. Zlom přijde v symfoničtějším klávesovém podání před refrénem a orgastickém sólu na kytaru. Třetí „ What ´s Forever For“ pro mne vždy byla jedničkou tohoto alba. Jde o baladu s nádhernou instrumentací, promyšlenou stavbou, překrásnými akustickými kytarami a hlavně procítěným Christianovým vokálním výkonem. A když ještě refrén dozdobí působivé sbory, dokonalost dosahuje vrcholu. Talkin Bout Love“ je tak trochu nenápadná, přesto velice funkční a v konečném důsledku i emotivní věc, klonící desku na tu rockovější stranu. Dalším skvostem a bojovníkem o mety nejvyšší je druhá balada „Spirit Of Love“. Její malinko svižnější tempo jí jde dobře k duhu a znovu cítím potřebu vypíchnout jak precizní instrumentální souhru, tak velice kvalitní linku vokální. Vše do sebe maximálně zapadá. Song má zvláštní, sentimentální aroma a James Christian tu podává svůj zřejmě vůbec nejlepší výkon. Za povšimnutí stojí rovněž pestrá Tommyho hra na bicí.


Druhou stranu načne nejtvrdší píseň alba, „Down, Down, Down“, v němž dosahují HOUSE OF LORDS razance dosud nepoznané. Vzájemná souhra a drsné melodické vlny tu pulzují na ten nejvyšší dosažitelný stupeň. Sedmá „Metallic Blue“ mě nikdy moc neoslovovala, a hodí se spíš jako znělka nějakého pořadu před závody formule jedna. Na příčce osmé je balada číslo tři, píseň „Inside You“. Jde o nejprocítěnějšího adepta na albu. James Christian se do písně pokládá celou svou duší, hluboký citelný projev jeho výrazu lze cítit v každé záchvěvu, v každém slově jeho textu. Excelentní. Stejně, jako Giuffriovi klávesové eskapády. Bohužel v závěru alba kapele dost padá řetěz, což je jedním z důvodů, proč v tomto případě nemohu udělit známku nejvyšší. Prostá odrhovačka „Johnny´s Got A Mind Of His Own“ a stadiónová halekačka „Can´t Fight Love“ nejsou alespoň pro mne zrovna typem skladeb, které bych u této kapely vyhledával. U poslední písně bych ještě dokázal přimhouřit oči, ale i tak je to škoda.


I přes mírné neduhy, které vnímám v závěru druhé poloviny desky, ji hodnotím jako silně nadstandardní a po tolika letech vlastně jako zcela srdcovou záležitost. Těžko spekulovat, kudy by se ubíraly kroky mnoha kapel z podobné zaoceánské líhně, nebýt příchodu PEARL JAM a jim podobných, do kostkovaných košil oblečených mladíků. Na druhou stranu pravdou zůstává, že občas je podobné pročištění scény velice osvěžující. Jedině tak se dokážou oddělit zrna od plev, a že jich tehdy bylo nespočet… vlastně jako v každé době.


07.09.2020Diskuse (10)Horyna
marekdt@seznam.cz

 

Stray
16.09.2020 14:17

Jen to ne.

 

spajk
16.09.2020 12:55

Bluejamie65, kde seš? Vrat se!

 

Stray
16.09.2020 08:49

Desku s tímhle směšným plyšovým ptákem na obalu bych si nikdy nekoupil.:-)

 

 

spajk
07.09.2020 17:48

Ale hovno. Můžu si pouštět House of Lords, AC/DC, Marillion, Eltona Johna atd tam a zase zpátky a jsem úplně v pohodě. Přestaňme tu pózovat!

 

Stray
07.09.2020 17:20

Jsem rád, že zgruntu píšu ty AC/DC, páč je to jednoznačný a drsný manifest proti prog-rockově, artově a pompově zaměřeným a lidem milujícím vzletné melodie.:-)

 

Bertrám
07.09.2020 17:05

Parádní recenze na nejlepší desku Hausů. To přitvrzení jim výrazně prospělo. Pomohlo to vymítit řadu nevýrazných pasáží, které se vynořovaly na debutu i na dvojce. Tady jsou taky slabší kusy, ale člověk nemá aspoň pocit, že pije přeslazenou žlutou limonádu brčkem. U mě 100%

 

Stray
07.09.2020 16:39

Tvrdost na úkor vzletných melodií? Jako příznivec WINGER 93, CRÜE 94, THE CULT 94, AEROSMITH 93 jdu do toho. K čemu vzletné melodie? :-)

 

spajk
07.09.2020 15:08

Demons Down si mě nikdy nezaháčkovala tak jako předchozí dvě desky. Nevýrazný začátek desky + hnusný obal + zbytečná tvrdost na úkor vzletných melodií. Přesto se jedná o nadprůměrné album. Dlouho jsem ho ani neslyšel a vybavuje se mi z něj jenom nádherná, nebeská balada Inside You. To je majstrštyk, jedna z top skladeb souboru vůbec. Christian zpívá velkokapacitně!
Za mě :
Demons Down 70%
Debut 100%
Sahara 90%

Desky po pauze už šly kvalitativně hodně dolů, Gregg Giuffria na hudbu zanevřel a po eskapádě v rádiu se z něj snad stal byznysman v obleku a nechal se ostříhat.
Bez něj už to nikdy nebylo ono.

 

Fenris 13
07.09.2020 07:41

Super, díky za recku na oblíbenou kapelu a desku :-)