Last Hardrock Outsider

HELSTAR - The Wicked Nest

Texaští HELSTAR patřili v průběhu osmdesátých let ke špičce amerického power/ speed metalu, ale byť se později kapela úplně nerozpadla, již nikdy nepatřila mezi tolik sledované. Pokud se vám někdy líbili třeba METAL CHURCH, nebo ještě lépe – jestli jste našli zalíbení v tvorbě před pár lety rozešlých NEVERMORE, případně jejich předchůdcích/ nástupcích ze SANCTUARY, tuhle kapelu vám zde velmi vřele doporučuji. Se vším všudy. Jde totiž v případě novinky o prvotřídní zboží a vrchol tohoto polomrtvého žánru. Už dlouho jsem neslyšel v tomto ranku něco tak dobrého (s výjimkou právě výše zmíněných NEVERMORE, kteří byli však vždy o něco tvrdší a namáklejší). Novinka „The Wicked Nest“ totiž spojuje to nejlepší z památných nahrávek HELSTAR - „A Distant Thunder“ (88) a „Nosferatu“ (89) a ještě navrch přidává současný feeling, tedy velmi plný a průrazný zvuk. Tvorbě HELSTAR vždy dominoval výrazný ječák jejich frontmana Jamese Rivery a také vynikající, patřičně nekompromisní kytara Larryho Barragana. Tito dva sice celkový výraz kvintetu táhnou, přesto však kapela působí jako komplexní jednotka. Riveru, jehož (myšleno v dobrém) šílený hlas přechází až do hysterických poloh, bych přirovnal k Timu „Ripperovi“ Owensovi. Barraganovu kytaru zde na dvojičku neúnavně podporuje jeho kumpán Robert Trevino.


 

 

Materiálu je vlastní opar jisté neprostupnosti, rozhodně nejde o písně, u kterých by jste se chytly na první poslech, ovšem tohle není vůbec na škodu. Jde, nápadně podobně jako v případě seattleských NEVERMORE, o nahuštěnou hudbu, která vyžaduje plné soustředění posluchače. Z toho důvodu je vlastně velmi těžké vybrat stěžejní songy. Je pravdou, že vedle všech těch neprostupných power metalových nářezů jako „Fall Of Dominion“, „Eternal Black“ nebo „This Wicked Nest“, které od začátku nahrávku opanují, se zde vyjímá zejména epická, sedmiminutová „Cursed“, kterou zahájí akustická kytara, a pak snad ještě instrumentálka „Isla De La Munecas“. Vše působí velmi semknutě. Jde tak o album, na jaká jsme byly v metalové muzice zvyklý v památných před-minulých dekádách a jaká dnes již dávno vyšla z módy, album, které nehraje na první signální, ale to je na něm právě to kouzelné. Perfektní, jednoduše perfektní - připadám si zas jak na přelomu osmdesátých a devadesátých let a ten čerstvě objevený nářez zní rovněž znovu současně.

 


01.05.2014Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz