HELLOWEEN - The Dark Ride

90%

Důkazem, že právě němečtí HELLOWEEN byli na konci století v pořádném laufu, je i tahle na jejich poměry netypicky ponurá a hutná věc, která vlastně platí za takového černého koně celé jejich diskografie. Umělecké vyvrcholení období s Uli Küschem u bicích a Rolandem Grapowem u kytary. Pětice posílena úspěchem předchozí řadovky „Better Than Raw“ se záhy po dokončení světového turné rozhoduje (popíjejíc barevné drinky na ostrově Tenerife - kde se mezi tím Andi Deris zabydlel), že následné album pojme určitě trochu jinak. Angažuje tedy na producentskou židli pro svou pozdější tvorbu nezbytného Charlie Bauerfeinda, ale také Roye Z, metalového nadšence, který se právě v té době u mnohých dostal do kursu, a tak jeho producentské stopy nesla alba jako byl sólový debut „Resurrection“ od Roba Halforda nebo ještě před tím „Accident Of Birth“ a „The Chemical Wedding“ od Bruce Dickinsona.

Čtvrtá deska HELLOWEEN s Andi Derisem u mikrofonu však nakonec přes své nesporné kvality komerčně příliš nezabodovala, což bylo zřejmě způsobeno chybami v propagaci, kdy natěšená kapela bohorovně ohlašovala dílo jako děsnou změnu, což sice dokládat, jak úsporně černý obal, který se od předchozích strakatých malůvek hodně lišil, tak moderní a hutný sound, nicméně si nemyslím, že by šlo o zas až takovou změnu, aby to mohlo početnou speedmetalovou základnu fans odradit. Nicméně stalo se. Všechny základní vlastnosti tvorbě HELLOWEEN však dle mého zůstaly a hlavně jim zůstaly dobré a neotřelé nápady v typickém melodickém power stylu, které vyústily v celou řadu naprosto výtečných skladeb. Osobně tak řadím „The Dark Ride“ hned vedle „Master Of The Rings“ a „Better Than Raw“ a mám dojem, že s Derisem snad od té doby nenahráli lepší a zajímavější věc, byť je mi jasné, že zhruba od pozdější „Gambling With The Devil“ už jsou zase zpátky v sedle a servírují kvalitní a uspokojivé věci. Nicméně v takhle nebojácném a zajímavém světle už se nikdy od té doby neukázali.

Pojící témata celé kolekce byla rozhodně neveselá, co se taky jiného dá říct o konci světa řítícího se stále rychleji evolučním koridorem do záhuby, o jeho rozkladu, korupci, hamižnosti, o náboženském fanatismu, válkách, smrti a touze po moci? Všechno tohle rozhodně nenapovídalo, že posloucháme další desku těch dříve veselých Němců, kteří v minulosti zaplavili metalový svět tunami pozitivní nálady. Nicméně forma skladeb zůstala pevná a z toho je třeba vycházet, ubylo sice kytarových kejklí a trilek na úkor mnohem větší natlakovanosti, ale většina skladeb vrcholila vynikajícími refrény a dělala pouze čest celému stylu. Kdyby totiž s podobně svěží nahrávkou přicházel každý, nemusel by se tento styl hudby dočkat od elitářsko-kritické obce takového množství ústrků.

Rozeberme si tedy skladby. Úvodní šleha „Mr.Torture“, krájena sekanými riffy dvojice Roland Grapow/ Michael Weikath, byla výtečným začátkem. V čele s halekajícím Derisem cosi o chlapovi libujícím si v mučení a zabíjení měla prostě charisma. Už od počátku téhle skladby, jejíž autorem byl Uli Küsch, dával poslech tušit mnohem temnější zábavu. Následná „All Over The Nations“ je rozepjatou skladbou se sborovým refrénem, jenž se klene nad krajinou a míří nebi vstříc. Jejím autorem nebyl nikdo jiný než Michael Weikath, stejně jako u podobně vzdušné „Salvation“. Tyto dvě skladby měly dost možná nejblíže ke klasickému stylu starých dobrých HELLOWEEN.

Varovná „Evolution 666“ má prostě neskutečný drive a valí před sebou tuny nahromaděné energie. Parní válec co se ani tak nevykazuje rychlostí jako spíš mohutným soundem a atmosférou, jenž vše halí do nekonečné změti temných mračen. Jejím autorem byl pro změnu Roland Grapow. Šlo vlastně o jeho rozloučení s HELLOWEEN. Myslím, že oba jeho zdejší příspěvky se hodně povedly, Roland byl totiž autorem i skladby titulní. Küschův další song, co se řítil vesmírem jako ohnivý meteorit, měl jméno „Departed (Sun Is Going Down)“. Zlověstně napumpovaný, divoký power metal s výrazným groovem a celkově dost moderním rázem nenechával nikoho na pochybách, že máme co do činění s tím nejlepším od derisovských HELLOWEEN. 

Samotný Andi Deris dodal rovněž několik zaručených perel. Předně je třeba zmínit pilotní singl „If I Could Fly“. Ponoření se do lehkého oparu gotiky, použití výrazného partu piána, emotivní refrén, to všechno skladbě docela pomohlo, ta se nakonec vyvinula v typickou hitovku určenou pro stadióny a i přesto, že vyznívá o něco temněji než singly minulosti, není to určitě na škodu. Svěží záležitost. Dle mého černá barva HELLOWEEN celkem slušela. Další zdejší Derisovi položky neměly takový potenciál chytlavosti, nicméně šlo o zdařilé věci. Tak třeba „Mirror, Mirror“ upoutala sevřeností a lehce depresivním rázem a skladby jako „I Lived For Your Pain“, „We Damn The Night“ nebo „Immortal“ držely zdravé jádro nahrávky. Celkově tak považuji album „The Dark Ride“ za nepříliš typické, ale rozhodně velmi osvěžující a zajímavé v rámci celé diskografie Pekelných dýní. Je dalším potvrzením znamenité skladatelské formy HELLOWEEN té doby, potvrzením, že tahle kapela tehdy skutečně toužila po vývoji a určité skladatelské invenci a evoluci. Temná jízda co do dnešních dní nezestárla.

18.05.2015	Diskuse (9)	Stray janpibal@crazydiamond.cz