HELLOWEEN - Praha, Tipsport aréna, 25.listopadu 2017

Němečtí HELLOWEEN se již před rokem rozhodli zahladit letité rány a realizovat, spolu se dvěma svými někdejšími a stále opěvovanými spoluhráči z éry Strážce, velkolepé reunionové turné pod visačkou „Pumpkins United“. Zdali však po odježdění akce oba vzývaní borci – Kai Hansen a Michael Kiske budou i nadále působit v dosahu HELLOWEEN, tedy kapely, ze které kdysi vydatně pomáhali udělat opravdu velkou věc a zároveň která je uvedla na světovou scénu, není dosud jisté. Spíše se tak dnes jedná o jednorázovou akci, v průběhu které se velkolepě vzpomíná na stěžejní momenty první pětiletky existence hamburských legend. Komu se líbí právě alba jako „Walls Of Jericho“ nebo „Keeper Of The Seven Keys I. a II.“, nesměl v Praze chybět, v opačném případě lze o absenci mluvit pouze jako o obrovském zaváhání, neboť německá úderka během tříhodinové show přehrála takřka všechno zásadní z osmdesátých let a sice ve strhujícím nasazení, v naprosto vynikajícím zvukovém zpracování, a ještě stihla dramaturgii dozdobovat prvky, jež utvářely celou vynikající show.

         Nejpozději od Ride the Sky nastal v hale největší Mordor, kterému šlo přihlížet jen v němém úžasu.

Za mikrofonem se průběžně střídali Michael Kiske s Andim Derisem, přičemž na Hansenovu nejen vokální ale i direktorskou vložku došlo rovněž, během fantastického Jericho-medley, trvajícího déle než čtvrthodinu. Z obou dílů legendárního Strážce zaznělo dohromady deset skladeb, přičemž z jedničky chyběla pouze „Twilight Of the Gods“, zatímco dvojka proběhla zhruba z poloviny. Obě dlouhé skladby, ať už hned v úvodu vypuštěná „Halloween“ (se zpěvem obou vokálních aktérů) nebo v přídavku a rovněž bez jakéhokoliv zkracování prezentovaná (pouze s vokálem Kiskeho) šestnáctiminutová titulka „Keeper Of The Seven Keys“, nechyběly. Některé skladby své éry tak odzpívali příslušní zpěváci osamoceně, v jiných se o vokální party střídali, ale řekl bych, že si Deris s Kiskem vlastně ani moc nelezli do zelí, takže třeba „Dr.Stein“, „Eagle Fly Free“, „A Little Time“ byly výsadou pouze Michaela Kiskeho, zatímco „If I Could Fly“, „Perfect Gentleman“, „Are You Metal“ nebo „Power“ naopak zdobil hlas pouze Andiho Derise. A pak zde byly songy, kde se oba aktéři o vokální party rovnoměrně dělily – někde to bylo vcelku na škodu (balada „Forever And One“, kde byl Kiske nadbytečný a úplně do skladby nesedl), jinde naopak větší různorodost skladbě sedla „Sole Survivor“, „Why“, nebo případně všemi třemi aktéry odzpívaná „How Many Tears“ na závěr základního hracího času.

Publikum bylo po celou dobu koncertu doslova v transu a u vytržení, takže bylo možné spatřit lidi hromadně jásající nad Kiskeho vokálními vstupy, které do dnes nikdo nikdy v Čechách živě neslyšel odzpívat s HELLOWEEN v jeho podání. Viděl jsem postaršího vysušenýho týpka, který ve snaze pařit i v sektoru na sezení vyskočil ze své sedačky a komíhal sebou do rytmu „Starlight“ takovým způsobem a s takovým výrazem v očích, že se zdálo, jakoby mu právě někdo před nosem ukradl revoluci. A nebo to afektované šermování ručičkou, kterou jakási dívčina doprovázela Derisovi tázavé sloky u vele-hitu „Power“. Zkrátka k vidění toho bylo hodně, hlavně tedy halu zaplněnou až po poslední řadu nejvyšších tribun (což jsem zde zažil jak v případě Dětské lední revue v roce 1985, kdy jsem pod střechou této haly sám seděl, a nebo pak na prvních pražských koncertech artiklů jako OZZY OSBOURNE, KISS nebo METALLICA o zhruba dekádu později) v naprosté euforii.

         Začátek přídavků v podobě Eagle Fly Free patřil rovněž k vrcholům akce. 

Dlouhý set přídavků opanovaly znovu songy ze Strážce. Začalo se „Eagle Fly Free“, přes titulní kousek z dvojky, aby fantastický večer zakončily největší hity jako „Future World“ nebo „I Want Out“. Během poslední zmíněné skladby, roztahané zde všemožným blbnutím s obřími nafukovacími balóny a reggae vsuvkami až na deset minut, došlo k loučení s diváky, kapela totiž vykopala mezi lidi dvacet ohromných nafukovacích dýní oranžové barvy a nechala je volně hopsat po rukou fans na ploše. Zvuk koncertu byl doslova fantastický, už dlouho jsem se nesetkal s podobně barvitým a zároveň čistě provedeným koncertem, přičemž si skvěle sehraná kapela takřka vůbec nevypomáhala nějakými podkresy a blbostmi, co by šly z pásu. Souhra kytarové dvojice Kai Hansen / Michael Weikath brala dech, jako by ti dva spolu nikdy nepřestali hrát, dokonce Sascha Gerstner celé to rejdění ještě posiloval a byl oběma zkušenějším kolegům takřka rovnocenným spoluhráčem. I souhra bubeníka Daniho Löblea s vynikajícím baskytaristou Marcusem Grosskopfem, jehož nástroj si po celou nekonečnou show ve skladbách doslova prozpěvoval a duněl prostorem arény, byla z říše snů.

Koncert byl ostatně velmi přirozený a maximálně profesionálně provedený, takže vlastně šlo o tu nejlepší možnou show HELLOWEEN, jakou jsem (zřejmě nejen já) kdy viděl, a to už jsem jich za těch pětadvacet let zažil. Překvapivě odezněla i Kiskeho „Kids Of the Century“ či Derisova „Waiting For The Thunder“, která vlastně patřila mezi to malé smítko repertoáru novějšího data, než je rok 2000. Ostatně zejména spolupráce obou zcela rozdílných frontmanů, ať už narážím na rozdílnost povahovou či vokální, dopadla nadmíru dobře, byl zkrátka poznat vzájemný respekt. Fakt, že HELLOWEEN jedou turné, na kterém se svou tvorbou baví a zároveň baví ostatní, nikoliv aby na něm dali prostor nějakému nesmyslnému soupeření svých eg, měl své opodstatnění. Ty nepříliš příjemné věci jsou beztak dávno čtvrtstoletí starou historií. Za mne tedy skvělá akce, která dokázala do Tipsport arény (mé koncertně nejoblíbenější haly v Česku) přilákat více než deset tisíc fans, jenž prostor zaplnili doslova a do písmene po strop. Dle mého nikdo nemohl odcházet nespokojen.

Zde je setlist večera.

27.11.2017	Diskuse (18)	Stray janpibal@crazydiamond.cz