Last Hardrock Outsider

HELLOWEEN - My God - Given Right

Od jisté doby mnou při poslechu každého nového alba HELLOWEEN cloumají notně ambivalentní pocity. Na jedné straně uznale pokyvuji nad fortelem a pracovitostí současné sestavy, z níž nevypadne žádný nepodarek, na druhé straně se nemohu zbavit onoho v mozku hlodajícího červíka, který mi neustále našeptává, že tohle prostě nejsou TI MOJI HELLOWEEN. Ti HELLOWEEN, s kterými jsem vyrůstal, které jsem si svého času pasoval na svou vůbec nejoblíbenější kapelu. Nechápejte mě špatně, nejde o to, že HELLOWEEN nehrají jako v dobách obou Keeperů (promiňte, ale s existencí trojky jsem se dosud vnitřně nesrovnal), ale spíš o to, že motor současné podoby skupiny jede na setrvačník. Ano, šlape to, nezřídka se vyloupne i nějaký ten slušný nápad, ale celkový zvuk a atmosféra má notně daleko od dob, kdy byli HELLOWEEN především originální. Hrát melodický metal není až zas tak velký kumšt a Hamburští k němu ve svých nejsvěžejších dobách uměli přibalit celkem nezanedbatelnou přidanou hodnotu. Ty doby už jsou pryč, dnešní HELLOWEEN je slušně promazaná rutinní mašina, která jednou za čas vyvrhne ne úplně špatné, ale zároveň nijak oslnivé album a v propagačních materiálech se pak hrdě bije v prsa, že to opět dokázala. Kde je problém? V nedostatku silných osobností. Vytknu-li před závorku spolehlivého sympaťáka Markuse Grosskopfa a zpěváka Andiho Derise, proti němuž nemám nic, krom jeho zpěvu, zbyde mi principál Michael Weikath, kterému je nějaký hudební progres zjevně ukradený, plus „nějací dva“. Znuděný rutinér Sascha Gerstner, kterému je ganz egal, co se po něm právě požaduje, prostě hraje a skládá tak, aby byli všichni – rozuměj Weiki – spokojeni. A bubeník Dani Löble? Nevím, dál… Co tím chci říct? Nic víc a nic míň než jen to, že nejlepší desky HELLOWEEN vždy povstaly z určitého tvůrčího třesku skladatelských person, ať už to byl Kai Hansen, Roland Grapow, Michael Kiske, Uli Küsch, ale i Michael Weikath, který své nejlepší pecky napsal hnán soutěživostí se svým asi největším rivalem Hansenem.



Zkrátka a dobře, z hlediska velkého šéfa Weikatha je tahle sestava zřejmě v pořádku, ovšem z pohledu člověka, kterého na deskách HELLOWEEN vždy bavily především neotřelé nápady je to tak trochu nuda. Tisíckrát může Mr. Weikath v rozhovorech opakovat, že nejkrušnější období kapela zažívala s deskami „Pink Bubbles Go Ape“„Chameleon“ či „The Dark Ride“, nic ale nenadělá s tím, že právě tohle jsou ta alba, kde se germánská speedová úderka velmi šťastně vydala mimo své jasně vykolíkované teritorium, a dokázala, že jí v porovnání s konkurencí nechybí odvaha a chuť experimentovat.


Bohužel, prodeje hovořily jasnou řečí, pročež Michael Weikath upravil sestavu k obrazu svému a máme tu další standardní album HELLOWEEN, které přímo navazuje na linku vytyčenou předchůdci „7 Sinners“„Straight Out Of Hell“. Čili, je tu várka skladeb, jejichž jedinou ambicí je potěšit ty nejkonzervativnější fandy HELLOWEEN. Pilotní singl „Battle’s Won“ příliš nepřesvědčil, ale dobrou zprávou budiž, že deska obsahuje i lepší a chytlavější, neboť o to tu jde především, položky: „Creatures In Heaven“, „Claws“ nebo „Lost In America. Mimochodem, je zajímavé si všimnout, kolik povědomých názvů HELLOWEEN na nové album naskládali: krom zmíněné „Lost In America“ tu máme třeba „Heroes“, „Russian Roulé“ nebo „Living On The Edge“, jejíž chytlavý chorál „carry on, carry on“ mi silně evokuje staré GAMMA RAY. Dále bych se rád zastavil u položky „If God Loves Rock’n’Roll“ (a říkal někdo, že ho nemá rád?), která bude zajisté skvěle fungovat na koncertech, zejména díky hecovací pasáži, která je ale při opakovaném poslechu poněkud otravná.


Čili takto: pokud se vám líbila poslední dvě alba HELLOWEEN, nebudete mít problém ani s tímto. Za sebe říkám, že jakkoliv jde o fortelnou práci, z desky místo potřebného nadšení čiší především řemeslo. Dobré, ale přece jen poněkud chladné. Moc, hodně moc bych si přál, aby měl HELLOWEEN ještě alespoň jednou odvahu pořádně zaexperimentovat a natočit album, které bude mít sílu zvířit poklidnou hladinu a vyvolat diskusi. Třeba jako „Unarmed“? Třeba…alespoň něco by se dělo.


19.05.2015Diskuse (6)wuxia
jindrich.goth@gmail.com

 

Stray
29.05.2015 18:51

Já to ještě neslyšel, ale ale az se zítra vrátím z dovczi, tak si to řemeslný dílo bez srdce rovnou jedu ze setrvačnosti koupit do music records.;-) Stránky docela makaj na to ze je provozní tejden mimo NET, ne? Od zítra zahajuju další maratón.:-)

 

Piha
29.05.2015 17:54

Hmm tak až teď jsem si poslechnul novinku a souhlasím, ten zvuk je naprosto strašný a velká nuda celkem --- velká škoda .........

 

wuxia
22.05.2015 16:33

Díky za slova chvály. Rozhovor s Gerstnerem ve Sparku opravdu napoví víc než dost. Prostě dávno tomu, co byl Helloween skupinou silných (nejen) skladatelských osobností. Dneska to jede na setrvačník, což mě mrzí nejvíc.

 

Stray
22.05.2015 00:12

I já tuhle recenzi miluju! :-) Jsem velmi rád, že wuxia přispěl. Co se týče Gerstnera, rozhovor jsem také četl a mám stejné pocity, to je spíš nějakej disco paňáca, nagelovanej dovolenkář, fotbalista nebo něco na ten způsob a ne kytarista zásadní metalové kapely.

 

Meresz
21.05.2015 22:29

Tento ani predošlý album som ešte nepočul, ale recenzia sa mi páči a najmä časť o osobnostiach Helloween je napísaná veľmi dobre. Konkrétne mne tam veľmi vadí Sascha Gerstner. To je človek, ktorý metal nemá v srdci, v kapele hrá len preto lebo očividne na nič lepšie nenatrafil a on vlastne metal zjavne ani nepočúva (a zrejme ani nemá rád). Čo robí takýto človek v takej legende ako Helloween je mi záhadou. Síce zložil nejaké dobré pesničky, ale z jeho strany je hranie v Helloween absolútne neúprimné a slúži mu len ako zárobková činnosť. Rozhovor zo Sparku z tohto roku vám veľa napovie ako je to s týmto týpkom. To že nemá žiadnu charizmu hádam netreba spomínať. Len toľkoto som chcel :)

 

stora19.05.2015 11:35

Souhlas na 1000% :-)