Last Hardrock Outsider

HELLOWEEN - Helloween

Pekárek: Psát recenzi na kapelu, která formovala můj přístup k metalu, není snadné. Odstup prostě chybí. Více než třicet let jsem s napětím čekal na každou jejich desku. Kouzlo vyprchalo až v poslední dekádě. Vlastně jsem se ani nezamýšlel nad tím proč. Tykve pod svůj standard přece nikdy nešly. Od „Gambling With the Devil“ mi nejspíš začaly chybět odvážnější produkční skoky. A možná to tak zhruba před pěti lety začali cítit i oni samotní. Povede tedy ze slepé uličky comeback dvou významných „ex“? Chtěli se ještě (minimálně) jednou všichni sejít a nahrát spolu velkou desku, nebo snad vydělat ranec peněz? Symbolizuje název nového opusu uzavření kruhu? Eponymní dílo na začátku i konci. Otázek se nad novým albem vznáší opravdu hodně. Na hudbu by se ovšem zapomínat nemělo. O to se doufám postaráš, Strayi. Ostatně, když teď poprvé poslouchám první skladby, mám pocit, že HELLOWEEN ani tentokrát nic neodflákli. A propos, neslyšíš v intru motiv jako ze „South of Heaven“?:)


Stray: Víš, já si fakt nemyslím, že se comeback HELLOWEEN děje primárně díky finančnímu profitu. Kapela se k realizaci společného alba odhodlala až s určitým odstupem. Pánové si na úspěšném koncertním tažení sedli i lidsky, až pak přišla chuť na novou tvorbu. Opravdu nemám pocit, že by (i před comebackem výtečně rozjetí) HELLOWEEN šli do tak časově, finančně a emocionálně nákladného projektu se staronovými členy (Michaelem Kiskem a Kaiem Hansenem), aniž by všichni necítili touhu po dlouhotrvajícím návratu. Kapela nyní, dle mého, stojí na prahu nové velké kapitoly. Pro jednorázový efekt by do toho nikdy nešli. Od konce osmdesátek jsem na nich vyrůstal a vím, jakou důležitost ta kapela v historii heavy metalu má. „Walls of Jericho“ a oba díly „Keeper Of The Seven Keys“ posunuly hranice, Hansenem odeřvaný debut co do divokosti, dvojalbum barvitostí a takovou tou roztomilou hravostí či vtipem. Zvlášť v našich geografických šířkách má kapela neobyčejně silnou fanouškovskou základnu, vždy jí měla. Z toho plyne myšlenka, že HELLOWEEN jsou výsostný originál. Mluvit o IRON MAIDEN jako o jejich velkých anglických bratrech, podle kterých rozverní Němci s určitým zpožděním jedou, považuji za naprostý nesmysl.



V případě nás dvou vnímám rozdíl i v názoru na jejich pozdní tvorbu, dejme tomu od roku 2000. HELLOWEEN, dle mého, zaznamenali trochu letargičtější období po odchodu Rolanda Grapowa s Ulim Kuschem, v časech alb jako „Rabbit Don´t Come Easy“ a snad ještě „Keeper of the Seven Keys – The Legacy“. Nejen že se tyto desky trochu ztrácely ve víru tvůrčích ambic, ale oproti několika předchozím věcem nazpívaným Andim Derisem vlastně ani nenabízely srovnatelně silné nápady. Kapela tehdy zabudovávala do sestavy nové spoluhráče, souběžně s tím dorůstala i zcela nová generace jejich fanoušků a metalových melodiků. S příchodem skladatelsky stále více aktivního kytaristy Saschy Gerstnera a bubeníkla Dani Löbleho si vše po několika letech (konkrétně s albem „Gambling with the Devil“) sedlo. Následující řadu alb (především dvojici „7 Sinners“ a „Straight Out of Hell“) vlastně považuji za velmi zdařilou, HELLOWEEN tehdy překonali další ze svých krizí. V průběhu kariéry jich měli několik (např. začátek devadesátých let). Pravdou však je, že deska „The God Given-Right“ značila přechod na údržbovější provoz, byť HELLOWEEN byli stále v centru zájmu a měli potenciál na Starém kontinentě vyprodávat velké hokejové haly. Koncertní comeback možná přišel v tu nejpravější chvíli a na vše přirozeně navázal. Stočme tedy pozornost k novince. Ano, úvodní kytarový motiv mírně připomínající part ze „South Of Heaven“ od SLAYER mne zaujal, slušná dekorace. Když je ve formě dálkového echa, ničemu to nepřekáží. Netuším, zdali to byl ze strany kapely úmyslný fórek, který měl navodit atmosféru roku 1988.


Pekárek: Tak jasně, minulá tři alba značí definitivní konsolidaci poměrů a na „Gambling“ jako nejlepší desce od „The Dark Ride“ se asi shodneme. Přesto si myslím, že HELLOWEEN v sestavě bez Kusche a Grapowa naplno udeřili již s „Legacy“. Nezmiňuju ji náhodou, už tenkrát se totiž pokusili o návrat ke svým klasickým dílům s rozsáhlými epickými kusy a hodně autentickým zvukem, blížícím se osmdesátkám, aniž by však rezignovali na svou typickou progresivitu. Pokud se jedná o nynější návrat ve smyslu nástupu takřka kompletního „Společenstva klíčů“, očekávání byla na mé straně podobná. Nečekal jsem další „Strážce“, ale doufal v přístup, který je zdobí.


Na významu HELLOWEEN pro naši generaci se určitě shodneme. Osobně je stavím dokonce výš než IRON MAIDEN. Mají prostě více dobrých desek a více zajímavých poloh, v nichž dokázali předvést neuvěřitelné věci. Jestliže Maiden dali metalovému světu moře kytarových harmonií a hitovou (popovou) melodii táhnoucí se celou písní (kde ty časy jsou...), Němci tohle vše vzali a využili jako formu, do které nalili vlastní power-prémiové palivo. Souhlasím také s tím, že peníze nejsou všechno, protože hudba, zájem lidí a dynamický život uprostřed velkého příběhu představují tvrdou drogu, které nelze odolat, tuplem na sklonku kariéry. Nicméně aktuální situace v hudebním byznysu nedovoluje zasloužený odpočinek placený z autorských odměn. Udržení nabytého standardu také něco stojí. Takže finanční aspekt celé věci bych úplně nepomíjel. Ještě dnes si navíc vzpomínám na Kiskeho averzi vůči metalu, která se začala lámat až s příchodem AVANTASIE a poznáním, že jeho nemetalové projekty na rozdíl od jeho občasných metalových hostovaček v podstatě nikoho nezajímají. Pochybuji, že se takové prozření týká i roviny umělecké, resp. hudebního vkusu. Hansen zas s GAMMA RAY ustrnul, což možná souvisí s tím, že mu došly síly i nápady, nepřestal včas zpívat apod., něco se tam prostě stalo. Projektem HANSEN & FRIENDS na ně přes výbornou debutní desku nenavázal. Ať se to vezme jak chce, situace k podobnému kroku v podstatě dozrála. Klíčová bude tudíž spíš otázka, zda se podařilo nejen koncertně, ale teď i studiově využít potenciál, který tu byl najednou k dispozici a který stále považuju za značný. Ustoupit musel zejména Deris, který (s pomocí Gerstnera) tvář a zvuk HELLOWEEN už dlouhou dobu definuje. Ustoupil? A bylo vůbec čemu?



Stray: Andi Deris určitě musel přistoupit na více kolektivní pohled. Ustoupit je asi špatné slovo, když slyším jak jim s Kiskem vokální party sednou a jak bezproblémově a přirozeně se o vše dělí. Obohacením je fakt, že HELLOWEEN dnes operují rovnou se třemi osobitými zpěváky. Zároveň jsou kapelou, kde minimálně čtyři členy lze považovat za velmi aktivní skladatele. Změnu v aktivitách Derise vnímám nejen v tom, že polovinu vokálních partů přenechal Michaelu Kiskemu, ale hlavně také v rovině skladatelské. Hned to upřesním. Co do typů skladeb a jejich formy provedení je novinka mnohem blíže ke dvěma klasikám „Keeper of the Seven Keys“ z osmdesátých let než jakékoliv jiné album HELLOWEEN. Určitě máš ještě v živé paměti, že Deris byl dost často skladatelem spíše stadiónových hymen, kde se nacházel vliv hard rocku, ale byla v jeho písních přítomna i jistá pop/rocková chytlavost, nemýlím-li se? Deris byl dost často tím skladatelem, prostřednictvím jehož nápadů se terén odlehčoval. Ano, napsal i pár nářezů, ale jakoby mu někdejší růst v rámci PINK CREAM 69 pomohl k umu napsat opravdu chytlavé věci. Zde je však oddán myšlence na vytvoření další metalové klasiky HELLOWEEN v jejich barvitém a fantasy světě, tudíž jeho práce dost často mají druhý plán a působí vrstevnatěji. Je podepsán pod jednu z nejlepších speedmetalových hymen posledních let, vrcholnou parádu „Fear Of the Fallen“, kde exceluje hlasově vedle Kiskeho, ba co víc, celý song táhne, neboť i jeho projev se rozsahem a barvou vlastně dost blíží Kiskeho podání z časů Strážce. Posluchač má prostřednictvím této skladby možnost prožít fantastické deja-vu, či si zodpovědět otázku, jak by znělo pravé pokračování slavného dvojalba, když by nebyl u mikrofonu pouze Michi Kiske?


Nadějně se jeví, že čím déle desku poslouchám, tím toho na ní více zajímavého objevuji. Songy se zprvu nezdají bůhvíjaké, po týdnu poslechu se však materiál rozjasňuje a vy jenom hltáte ty vodopády motivů mířící hodně blízko světa tajemného muže v červené kápi. Řekl bych, že ačkoliv Keepery mohly sloužit jako ústřední předobraz novinky, kapela dnes do zvuku na novou desku dostává i typy skladeb, které by dříve byly speedmetalovým publikem (stejně jako se tomu stalo zkraje devadesátek) zavržené, dnes však tyto vitamíny pestrosti nikomu nevadí. Lahůdková „Angels“ napsaná Gerstnerem má v sobě paradoxně majestátnost velkých hymen z alb „Pink Bubbles Go Ape“ či „Chameleon“ a je dospěláckým spojením stylu starých HELLOWEEN s nadčasovým rockem té nejvyšší kvality. To samé se týká čarokrásné erupce dýňové radosti v „Rise Without Chains“ prezentované se spoustou pestrých vokálních partů a kytarových kejklí. Zde se Deris rovněž vytáhl. Přes oficiální autorské kredity však songy působí, že byly tvořeny kapelou ponořenou do kolektivní práce. Většinou skladeb se tudíž prolíná rukopis několika autorů a tyto přístupy se vzájemně obohacují.


I Weikathovi příspěvky stojí za pozornost. Dravá „Robot King“ nás vrhá až někam k branám Jericha a svým způsobem má šanci připomenout úplně nejstarší etapu hamburských. „Down In the Dumps“ jsou prostě špičkově naladění Weikathovští HELLOWEEN s množstvím šprímů a kytarového zdobení. Za sebe však můžu říct, že nejlépe se Weiki předvedl prostřednictvím hned úvodní vysokorychlostní jízdy s nebeskopekelným refrénem a vším tím dávným jiskřením - „Out For The Glory“. Tohle je otvírák jak se sluší a patří. HELLOWEEN je zaťatost zcela cizí a tak i když upalují s větrem o závod, vždy tam cítíte tu nadstavbu v podobě opravdu dobré písně a celkový nadžánrový pohled. Po letech se zjevivší hlas Michaela Kiskeho musí v podobné hymně staré fanoušky a pamětníky vyloženě dojímat a jeho následná spolupráce s Derisem a střídání se ve vokálech působí neskutečně návykově.


Po „Out For The Glory“ následuje již výše zmíněná „Fear Of the Fallen“, kde je laťka na úplném maximu a song v rychlém tempu, s proudem vygradovaných vokálů a zurčících kytar, se rovná doslova extázy („listen...listen...to your heart, listen...listen...to your heart...“). Sám jsem se dlouho zabýval skutečností, že je škoda, že deska neobsahuje vyloženou hitovku na první signální, píseň, jakou byla kdysi „I Want Out“, nakonec jsem však podobný typ písně nalezl v odlehčené „Best Time“ od Saschi Gerstnera, kterou charakterizuje přímočará rytmika, Kiskeho civilnější hlasový projev ve stylu Billy Idola a konečně taková ta klasicky-rocková chytlavost, jaká byla kdysi patrná na největších hymnách Garyho Moorea z osmdesátých let (např. jeho „Out In the Fields“ s Philem Lynnottem). Skvělé je, jak se kapele podařilo poměrně jednoduše řešený song zdobit všemožnými kytarovými lahůdkami, aniž by tyto na sebe upozornily víc než je zdrávo a ve výsledku přebily onen potenciál líbivosti. Za mne je úvod alba, konkrétně úvodní trojice skladeb, velmi silný, jak to tedy slyšíš ty?


Pekárek: Ano, Deris ustoupil v roli zpěváka, proč také ne, že?:-) Jako šedá eminence celého tvůrčího procesu ovšem nikoli. I pro novinku je totiž příznačná tebou zmiňovaná moderna spjatá s mladší generací power melodiků, vrcholící na „Straight Out of Hell“. Andi je mistr písně a zároveň skladatelský chameleon, i když s jasným rukopisem. V minulosti složil nejměkčí i nejtvrdší věci. Od časů „Master of the Rings“ se dost posunul. Gerstner ho zpět rozhodně netlačí a Weikath si jede ten svůj velebný speed. Žádný výrazný návrat do minulosti se proto nekoná, model posledních let se v zásadě nezměnil. Pořád se jedná o typické album třetího line-upu HELLOWEEN, tentokrát se solidním vkladem pěveckého unikátu jménem Kiske a sekundujícím Hansenem, odškodněným zařazením suity „Skyfall“ a právem na účast v dalším koncertním cirkusu. Zklamán nejsem, nic přelomového jsem v zásadě nečekal. Možná více nápadů a větší střídmost ze strany produkce. Že jsem doufal? Člověk pořád v něco doufá… Počkat, teď když album poslouchám potřetí, cítím, že se něco děje. Ještě uvidíme, vlastně uslyšíme.:-)


Přitakám pak v tom, že se první série písní vydařila. Weikath sice v podobě „Out Of The Glory“ přišel s rutinním kouskem, ale provedení nemá chybu a pompézní refrén někde mezi „Eagle Fly Free“ a „Land of the Free“ je v pohodě. Instrumentální výkony si užívám. Nedivím se, že tě dostala právě „Fear Of the Fallen“. Je skvělá, asi nejlepší. Má všechno, i onen dotek progrese, kterou mám u HELLOWEEN tak rád. Deris zde dokazuje své skladatelské mistrovství. Dobré riffy, dostatek prostoru pro každého zpěváka, nenápadné ale všudypřítomné symfo aranžmá, no a refrén „jak hovado“. Zdá se mi to, nebo už podruhé slyším tři sólující kytaristy? Permanentně pulsující baskytaru Grosskopfa nepočítám. Ten chlap si vždy dělal, co chtěl, a vždy správně. S tím motivem „Listen…“, no trochu misijně-věroučných KILLSWITCH ENGAGE není na škodu;), a mě alespoň vypučela husí kůže. „Best in Time“ pak sehrává úlohu, o níž mluvíš. Produkt kooperace Gerstner/Deris dodaný podle jasného zadání nemohl znít jinak. Popík mi nikdy nevadil a dotyční ho fakt umí. Zajímavá skládanka přitom pokračuje až do „Angels“.



Stray: „Angels“ je výborná skladba, která mě připomíná věci jako „Giants“ nebo „Music“, ona ta instrumentální a vokální pestrost celku vlastně značí, že si dnes HELLOWEEN na jedno album mohou dovolit dát skladby vycházející z různých stylových základů a vůbec to neruší, což v osmdesátých letech tolik dělat nemohli. Možná i proto jsou důležité ty méně tradiční desky HELLOWEEN z mezidobí. Vyklestily cestu, roztáhly stylové nůžky do větší šíře a ukázaly další směry možností. Když bych měl v rámci novinky zmínit nějakou píseň, která mě příliš nesedla, asi bych nyní jmenoval Derisovu glamovku „Mass Pollution“, která působí až moc rocknrolově a afektovaně a trochu se vzdaluje majestátní hladivosti alba. Rovněž „Indestructible“ od Markuse Grosskopfa je song trochu jiného rázu. Pro leckoho jde o hitovku, někdo jiný ji může považovat za strohou a ne moc nazdobenou výplň. Pokud bych nějaké věci oželel, byly by to asi tyhle dvě. Dost možná ještě „Cyanide“, která mě přijde zatím taková nenápadná a až příliš normální. Naproti tomu se mě velmi pozdává song „Golden Times“ umístěný v bonusech, to je Kiskem zpívaná HELLOWEEN klasika model dvojka Strážce. Nacházíš zde také nějaké průměrnější věci? Zajímalo by mne, co ti třeba nesedí?


Pekárek: Až na jedinou výjimku to máme dost podobné. „Mass Polution“ se mi zrovna líbí. Jde spíš o chybu dramaturgickou, zařadil bych ji někam před „Skyfall“. Když si ji rozebereš, zjistíš, že je tam dost fórků a ta hutná střední pasáž s řadou sólíček a vypjatým bridgem před návratem do arény s nasamplovaným publikem nemá chybu. Deris-zpěvák to ve studiu dává sakra dobře. A tak je to v první půlce se vším, chystal jsem se sestřelit alespoň jeho speedovku „Rise Without Chains“, jenže zase – skvělé vokály, Kiske jako sborista snad ještě lepší, dobrý refrén s decentním otiskem „Eagla“ a ten silný harmonický opar vznášející se nad vyšívajícími bicími Dani Löbleho. Prvních šest písní za mě bez chyby. „Indestructible“ poté bohužel dokazuje, že ani Markusův nejlepší song na podobně ambiciózní desku nepatří. Nasazení všech zúčastněných „pro sympaťáka Markuse“ ovšem kvituju. Další problematickou položku spatřuju v „Robot King“ od Weikatha. Její řemeslná náročnost a studiová pracnost nekoresponduje s výsledkem. Chybí záchytný bod, prostě dobrá melodie, linka 666, nebo spojení na nebesa, vyber si. Na podobný jev nejsem u speedu made in HELLOWEEN zvyklý. Buď progres, který jsem zatím nepobral, nebo zmetek par excellence. O moc lépe nenavazuje ani „Cyanide“. Na singl dobré. Cože? Tři slabší songy za sebou? Bohužel čtyři. Weikath se fakt snaží. Zbytečně, nedaří se, a to říkám jako fanoušek jeho kontroverzního kousku „LAVDATE DOMINVM“. Odkázal jsi dobře. Když už i Gerstner nabídne v bonusovce „Golden Times“ song, který ctí ducha „Keeperů“ o dost více, není moc co dodat.


Stray: Až tolik nálezů dramaturgických neujasněností bych od tebe nečekal.:-) Víš, ta deska u mne fakt roste, ale snažím se držet myšlenkama stále v našem světě. Co trochu zklamalo je malé zastoupení Kaie Hansena ve skladatelské rovině, i když je opravdu malé? Kai prý údajně aranžérsky asistoval u řady skladeb, u kterých nemá kredit oficiálně napsán. Šéf GAMMA RAY dotáhl už před dekádou svou kapelu do stavu poloviční vyhořelosti a já osobně nelituji, že svůj Zářič určený pro zaťatější publikum nechal na nějaký čas být. Zde složil velkolepý song „Skyfall“, všeobecně považovaný za vyvrcholení díla, ke kterému posluchač celou dobu směřuje. Když jsem „Skyfall“ poslouchal s předstihem (v klipové verzi), ne zcela mě přesvědčil a stále jsem na něm hledal mouchy. Možná šlo o očekávání, možná jistou dávku předsudků vůči digitálním obrázkům a vizuálnímu cirkusu celkově. Nyní, když jej poslouchám v rámci celého alba, nemohu se jej nabažit a řadím song v podstatě skoro na úroveň (pravda, o trochu níže) památným eposům „Halloween“ nebo „Keeper Of the Seven Keys“. Zde je vidět, jak dojem z hudby dokáže ovlivnit přenos skrz digitální technologie v kombinaci s obrazovým zpracováním. Ta píseň je v podstatě úžasná, a když bych k ní poprvé přistoupil z nahrávky a bez všech vizuálních berliček, nepochyboval bych o tom ani minutu. Úchvatně výpravná záležitost, včetně jejího kytarového intra „Orbit“, kde pověstný scientolog znovu rozněcuje vzpomínky na ono cizosvěté labutí jezero ze závěru jedničky Keepera. „Skyfall“ prochází mnoha fázemi, představí se v ní všichni tři zpěváci, song obsahuje naprosto fantastické kytarové motivy (upalující riffy, pověstné trilky i sólové souboje), střední pasáž zpívá sám Kai, ale i tak posluchač skladbou prochází jako plynoucí krajinou, jenž se pramálo opakuje. Jak ty vůbec vnímáš „Skyfall“? Mě třeba přijde, že se nové album tak opravdu mělo jmenovat celé (čert ať vezme Bondovky), eponymní název alba „Helloween“ mě totiž přijde fádní a alibistický.



Pekárek: Stoprocentní souhlas, po předchozím propadu, zachraňuje Kai situaci a smývá pachuť. Dodal mohutné finále, které má smysl. Současně přináší poctivou porci klasických HELLOWEEN, kontaminovanou stylem Derise a Gerstnera jen minimálně; o chřadnoucím či produkcí neseřvaném Weikathovi nemluvě. Jízda jako „Halloween“, popř. z těch novějších typu „Mission Motherland“, „Revelation“ nebo „The King for a 1000 Years“ se ovšem nekoná. Právě posledně uvedenou suitu by sis měl znovu poslechnout, člověk pak pozná ten rozdíl. Rozdíl mezi skladbou vystavěnou celým kolektivem, ve kterém každý cítí ty správné vibrace a snaží se o to nejlepší, a odpřednášeným dílem jednotlivce, s nímž už toho ostatní moc nesvedou, resp. nic takového se od nich ani nežádá. Nejde přitom jen o otázku autorství, nýbrž o působení chemie. Nemám na mysli zrovna „Skyfall“, spíš celkové vyznění recenzovaného díla. Ony „Klíčové“ desky jsou vzájemného vazbení plné. Na nové ho cítím jen málo, resp. zatím pouze v menšině songů, a zejména pak v komunikaci sólových kytar. Sloučenina vzniklá z prvotřídní spolupráce, zkušeností a profesionality představuje slabou náhražku, v nejlepším případě horší generikum. Druhá věc je, že se pořád nemohu zbavit dojmu, že mi toho ještě dost uniká. Pokud se dostanu do „Robot King“, deska bude má. Ostatně i „Skyfall“ během opakovaných poslechů pěkně vyrostla. Co myslíš, mám se připravit na další růst a preventivně tomu podřídit i výsledné hodnocení?


Stray: Hodnotit by se asi mělo bez ohledu na další potencionální růst, přesně tak, jak tě deska oslovila nyní, v době psaní tohoto textu. Mám to tak, že čím víc album poslouchám, tím na něm nalézám méně fádnosti a i ty nejnápadnější retrařské obraty do minulosti mne vlastně přijdou skvělé. Je zde nějakých osm skutečně výtečných skladeb v typickém stylu HELLOWEEN, naproti tomu tři průměrnější písně. To není zas úplně špatné, ne? Hodně záleží na míře očekávání. Kdo nečeká zázrak, toho tahle deska možná ani zklamat nemůže. Svůj stav bych nazval nejpřesněji, když bych mluvil o potěšení. Pořád na mne v těch příjemně poslouchatelných, byť nijak objevných skladbách vyskakují nové a nové kouzelné aranžerské motivy, vyhrávky, sólíčka, vícehlasy apod. Oceňuji i využití bicí soupravy Inga Schwichtenberga, možná i díky ní mne analogově nahrávaný a svým pojetím špinavější materiál ještě více přiblížil době, kterou velká spousta pokročilých čtyřicátníků oslavuje a na kterou stále vzpomíná. Ano, to album je oslavou dýňového dědictví. Nebýt zde ony dvě až tři průměrnější (i když v žádném případě ne špatné) skladby, nerozpakoval bych se jít s hodnocením výše. Svého času jsem, vědom si standardu starých alb IRON MAIDEN, také (po té hrůze z druhé půle devadesátek) nic nečekal od alba „Brave New World“ a nakonec se ta deska docela povedla, sice jí nemám tak vysoko jako klasiku z osmdesátek, ale jde o dílo, díky kterému Maideni po letech povstali. U HELLOWEEN vnímám situaci, že Němci comeback zvládli zhruba shodně. Mně prostě přijde nejoptimálnější známka 80%. Co na to tedy říkáš?


Pekárek: Pomůžu si teď jednou frekventovanou odpovědí z románu Cormaca McCarthyho Cesta: „Tak jo.“


30.06.2021Diskuse (31)Pekárek / Stray

 

Pekárek
05.01.2022 22:14

Já jsem v podstatě žádné očekávání neměl, resp. takové album jsem vlastně očekával. Docela se těším, až si ho konečně zopáknu. Ve svém ranku bohužel nemají moc velkou konkurenci. Konkurují jen sami sobě a nejlepší desky mají už asi za sebou. Rád se nechám překvapit. Vlastně mě další album docela zajímá, jestli se přeci jen někam trochu více neposunou. Helloween je každopádně kvalitní album. Ad zvuk, osobně bych si představoval něco alespoň trochu špinavějšího, pak by se dostavily i ty zoubky.:-) Otázka. Nemá nakonec nejlepší (ideální) zvuk Master of the Rings?:-)

 

Pavel
02.01.2022 15:55

Nechci vyloženě reagovat na oficiální recenzi, spíše bych si dovolil přidat vlastní drobnou poznámku. Tato deska je bravurně nahraná, parádní zvuk. Dalo by se říct, že celou stopáž provází radost, která přímo tryská na posluchače..., muzikanti měli rozhodně obrovskou radost, že se opět sešli a mohli si společně zabrnkat... Musím pochválit, že se nevykrádaly vlastní nápady z minulosti, deska má totiž jakž takž osobitý výraz. Nicméně z poslechu velkou radost nemám..., deska je přecpaná, jakoby se kluci chtěli pochlubit, co všechno umí. A hlavně postrádá špetku agresivity!!! a docela nudí. A když už vycení občas zoubky, tak v zápětí opět jásá s úsměvem od ucha k uchu. Já nevím jak vy, ale mám dojem, jakoby tykev cucala dudlíka. Tento popinel v rouše metalovém bude jistě kasovním trhákem, ale pro mě je to zklamáním roku 2021. Nojo, také jsem očekával...

 

Pekárek
06.07.2021 00:20

:) Jasně!
Tady jeden nedávno publikovaný živák. Hodně raw, ale pohoda.:)
https://www.youtube.com/watch?v=nZX3kwkAaNs

 

Stray
05.07.2021 21:20

Ještě jednou všem díky za ohlasy. Tušil jsem, že recenze asi nezůstane na suchu, ale tolik pozitivních ohlasů na formu provedení článku jsem nečekal. Zhruba třikrát do roka na něco předsazenějšího si to s Pekárkem zopakujeme. KING DIAMOND určitě, možná i MERCYFUL FATE, DREAM THEATER příští rok, na MEGADETH se kolega spíš necítí, ale METALLICA by nějak takhle mohla proběhnout.:-)

 

Jan Tleskač
05.07.2021 14:11

dobrý text, chlapi. Mně nejdřív Skyfall jako singl neseděl, přišel mi takový překombinovaný a něco jako když pejsek a kočička vařili dort, ale v rámci desky jako pomyslné vyvrcholení a zasazení na stejnou pozici v tracklistu, jako v případě rozsáhlých kompozicích na Jerichu a Keeperech, už zase dává smysl. Hansen sice pěvecky už nestíhá, ale v rámci studia se to schová, vokály se upraví a je to dobré. Začátek alba naprostá paráda, Fear of the Fallen upaluje mílovými kroky, Best Time (odkaz na Garyho Moorea sedí úplně přesně) je hit jako prase. Prostřední část už trochu kulhá a přijde mi, že pak už nejde nahodit řetěz a dojede to do konce způsobem, který neuráží, ale už se nedostaví "wow efekt", jako u prvních songů. Nicméně dobré je, že naživo z toho stejně budou hrát jen odhadem 4-5 věcí, takže ty slabší kusy se ztratí a zbyde jen kvalita. Úplně to vidím: na start koncertu první dvě písničky z nového alba, pak Dr. Stein, pak nějaká Derisova "novota" atd. atd. :-) Hlavně aby se vůbec hrálo, pořád si neumím představit, že vláda povolí od podzimu vnitřní koncerty pro 20 tisíc lidí.

 

HellFerry
02.07.2021 21:01

Perfektní recenze na skvělé album! Skvěle se to četlo. :-) Díky!

 

Kelly
01.07.2021 20:34

Vynikající zpestření recenze jako dialog dvou posluchačů. Díkes za prima čtení.

 

Smolik
01.07.2021 14:27

Recenzi také chválím, je to čtivé. Přes počáteční skepsi (asi z přehneného očekávání) to vlastně u mne asi trochu vyrostlo a nemám problém tomu těch 75-80% dát. V rámci daného žánru je to moc dobré. V top10 roku 2021 to u mne asi nejspíš nebude, ale OK.

 

yronet
01.07.2021 13:28

Díky za perfektní recenzi, po Karlovi B. a jeho náhledu na Dýně v Metalshop.tv je to druhá óda na tuhle bezvadnou kapelu. Nevím proč se ale pořád dokola chce nová placka přirovnávat ke Keeperům, je to nová deska a stojí za to sama o sobě, bez nějakého srovnávání s minulostí. Pánové z Hamburku nám připravili, dovoluju si tvrdit, nejlepší a zároveň nejskloňovanější hudbu letošního roku. Díky za to!!! Všem díky do redakce

 

Stray
30.06.2021 22:24

Jo jo, PESTILENCE si bere na triko Peky. A mě to těší, tu kapelu mám rád právě jen do alba Testimony (včetně), v poslední dekádě už se věnuji ASPHYX.