Last Hardrock Outsider

HARDLINE - Italská spojka ze severní Kalifornie (profil)

Kalifornští HARDLINE platí za jednu z nejvíce pozapomenutých kapel na AOR a melodické hardrockové scéně ze Spojených států a přitom ještě dnes vytrvale pracují na stále nových nahrávkách. Dost dlouho byli HARDLINE považováni za zázrak jedné jediné řadové desky a v postupujících devadesátých letech se po jejich prvním rozpadu vůbec nepočítalo s tím, že se kdy ještě zreformují a po roce 2000 natočí ještě dalších pět alb. To aktuální vychází právě v těchto dnech a nese název „Life“. Jenže to bychom to vzali celé šmahem, když bychom se z ničeho nic přesunuli do současnosti (ostatně o tu nám zde vůbec nejde), takže všechno pěkně od začátku, neboť hudební příběh kapely HARDLINE určitě stojí za hlubší připomenutí, navíc když pohnutky vzniku, atmosféra doby zrození a především jejich tvorba byla tak trochu odlišná v éře prvního fungování a nyní, v etapě post-mileniálního comebacku. I díky tomu, že jejich frontman Johnny Gioeli se v roce 2000 značky po osmi letech spánku opětovně chopil a s veškerou vervou z ní učinil stálici italské stáje Frontiers Records, zde dnes stojí vyspělá instituce amerického hard rocku. Gioeli udělal z HARDLINE stabilní band, kde je již skoro dvě dekády jediným původním členem a může za to, že za celou jejich existenci kapelou prošlo přesně třiadvacet muzikantů prezentujících své umění na šestici řadových deskách.


           

             Kapela BAD ENGLISH v dobách největšího úspěchu s prvním albem z roku 1989.


Vraťme se však na úplný začátek do roku 1991, kdy byly poprvé v San Franciscu položeny základy tohoto tehdy „all stars projektu“. Největší hvězdou původní sestavy byl pochopitelně kytarista Neal Schon, všem sledovačům amerického melodického rocku a AOR scény osmdesátých let velice dobře znám coby kytarista a vůdčí představitel legendárních JOURNEY. Kapely, která prodala miliony nosičů a po celou dekádu určovala program všech zaoceánských rockových rádií. A víte co? Pojďme ještě trochu dál do historie, neboť mezi mega-úspěšnými JOURNEY a kapelou HARDLINE Schon čtyři roky působil ještě v další poměrně úspěšné, byť krátkodeché skupině. 


Opravdu špatná anglická kooperace


Když se JOURNEY coby hvězdní představitelé rockového mainstreamu v roce 1987 poprvé rozpadli, Schonovi další kroky vedly totiž nejdříve k založení formace BAD ENGLISH, kam jej následoval i klávesák od JOURNEY Jonathan Cain, ale také baskytarista THE BABYS Ricky Philips a bubenický mladíček Deen Castronovo, přicházející z řad nadějně se rozjíždějícího projektu WILD DOGS. Frontmanem se stal britský zpěvák John Waite, ten byl rovněž znám z kapely THE BABYS. Tvorba BAD ENGLISH byla vystavěna dle předpokladů v parametrech romantického vyznění a zdobné nekonfliktnosti rockového mainstreamu dané doby a platila za střední proud toho nejvytříbenějšího zrna. Z dnešního pohledu tedy docela velká, ale opravdu velká nuda, úspěch se však dostavil, protože změna vkusu širší rockové veřejnosti propukla až o několik let později a BAD ENGLISH měli jako pokračovatelé slavných JOURNEY na své straně ta nejmocnější média. 


Produkce stála převážně na uvolněných, hezky poslouchatelných skladbách, navíc značně zvukově poznamenaných vstupy osmdesátkových kláves a dalších prvků odkazující do časů oné bohatě stylizované noblesy. Debutová deska „Bad English“ z roku 1989 se stala poměrně dost preferovaným trhákem, a díky úsměvně patetickým a hyper-korektním singlům „When I See You Smile“ „Price Of Love“ BAD ENGLISH brzy brali platinu, avšak následující řadová dvojka „Blackleash“ (1991) nezaznamenala větší úspěch a projekt spěl velmi rychle ke konci. Možná hořčejšímu než se mohlo v dobách první desky zdát, neboť John Waite nesl neúspěch velice nelibě a vše vrcholilo slovními přestřelkami mezi jednotlivými muzikanty. Ačkoliv celé jejich působení nemělo dlouhé trvání, BAD ENGLISH za sebou zanechali několik úspěšných singlů, z nichž jeden ozdobil zvukovou stopu akčního trháku „Tango a Cash“ s dvojicí Silvester Stallone a Kurt Russell v hlavních rolích.



HARDLINE ve složení z roku 1992, zleva: Jensen, Schon, Johny a Joey Gioeli, Deen Castronovo.



Žhavý zásah z doby hardrockového zatmění


Jsme opět v roce 1991 a bratři Johnny Gioeli (zpěv) a Joey Gioeli (kytara) spojují své síly právě s kytaristou Nealem Schonem, přičemž do nově vzniklého projektu HARDLINE přichází ještě baskytarista Todd Jensen a bubeník Deen Castronovo. Schon zastává i roli producenta a hlavního dozoru nad právě tehdy vznikajícím albem. To vychází u MCA na jaře roku 1992 pod tajemným názvem „Double Eclipse“ a všemi sledovači zaoceánského melodického rocku je dodnes považované za lahůdkovou záležitost, což potvrzují takové řízné skladby jako „Takin´Me Down“, „Dr.Love“, „Rhytm Of a Red Car“ nebo „Change Of Heart“, které se z mého pohledu vykazovaly mnohem životaschopnějším, tvrdším a v rámci rocku zajímavějším potenciálem, než cokoliv hodili do placu starosvětští BAD ENGLISH. Největší úspěch však zaznamená singl „Hot Cherie“, což je předělávka letitého hitu od Danny Spanose a kapely STREETHEART z roku 1983. V podání HARDLINE skladba výtečně rozkvetla a její euforický potenciál a chytlavost bodují půl roku v USA ve většině tamních rádií. Za zmínku ještě stojí, že závěrečný ploužák „In The Hands Of Time“ byl poskytnut do jednoho z dílů seriálu Pobřežní hlídka.



Nevyužitý potenciál znovuzrození


Přes dílčí úspěch singlů a následné usilovné koncertování však projektu doba poznamenaná horečkou alternativního rocku, grunge, hip-hopu a dalších novějších žánrů příliš nepřeje, a tak jsou záhy HARDLINE uloženi k ledu. Neal Schon se ostatně od poloviny devadesátých let věnuje znovu převážně svým JOURNEY, se kterými jezdí americká turné, vydává alba a celkově zažívá další dílčí úspěchy, ačkoliv se tyto nedají srovnat s onou érou mezi roky 1977-1987. Až v roce 2000 dochází k znovuzrození kapely HARDLINE a to díky bratrům Gioeliovým, i když kytarista Joey vydrží, na rozdíl od zpěváka Johnnyho, už jen pro druhé řadové album nazvané v roce 2002 (tedy vydané celých deset let od debutu) prostě a jednoduše „II“. Už bez Schona (ten je zde pouze v roli čestného hosta) vzniká druhá řadová deska, která rozhodně nedělá nové sestavě ostudu a platí rovněž za zajímavý materiál melodické rocku. Kapela, kterou zatím charakterizuje ne úplně využitý potenciál, podepisuje s italskými Frontiers Records zajímavý kontrakt a je této značce věrná až do současnosti. Kromě Gioeliových se v sestavě tehdy nachází i kytarista Josh Ramos (v budoucnu se ještě několikrát do kapely vracel, ačkoliv nebyl zdaleka u všeho), hostující basák Chris Maloney, za bicími stanul na rok Bobby Rock z někdejší kapely Vinnieho Vincenta a klávesy obsluhoval Michael T.Ross, ten se rovněž počítá mezi stabilnější členy. Až po sedmi letech však dochází k přerušení dalšího půstu a doby nejistoty. 


                          

              Aktuální italská sestava HARDLINE.


Italská spojka


Na albového následovníka „Leaving The End Open“ z roku 2009 je tak natěšená spousta lidí sledující melodický rock a AOR scénu, nahrávka je však o něco slabší a komornější než obě předchozí a tak je nutné, aby došlo k několika změnám. Jejich výsledek se dostaví až za další tři roky, kdy do sestavy HARDLINE vstupuje italský klávesák a skladatel Alessandro Del Vecchio a kromě zpěváka Johna Gioeliho zde nezůstává kámen na kameni. V budoucnu se v sestavě HARDLINE na krátký čas mihnou dokonce i taková esa jako baskytarista Rudy Sarzo nebo bubeník Mike Terrana, ale to jsou jen takové mikro-příběhy v rámci života této kapely, protože ani jeden z těchto světově známých muzikantů nebyl přítomen během tvorby nějakého řadového alba. V roce 2012 následuje přesun na Apeninský poloostrov, kde pod Del Vecchiovou taktovkou vzniká čtvrtá a velice povedená řadovka „Danger Zone“, která je plná vzdušných a nadýchaných skladeb. Zdá se, že HARDLINE jsou konečně zpátky ve hře, ale dostat se do širšího povědomí prakticky s konzervativním hard rockem je dnes velice těžké. O další čtyři roky je vše ještě stvrzeno pátou řadovkou „Human Nature“, rovněž vznikající pod vedením tandemu Gioeli/ Del Vecchio, a letos zde máme již na počátku článku avizovanou novinku „Life“, jejíž vydání je plánované na květen letošního roku. Kapela HARDLINE, ačkoliv v roce 1992 platila za nahodilý jednoalbový all-stars projekt z Kalifornie, se nakonec nachází v dobré pohodě (ačkoliv na mne nová tvorba působí až moc baladickým dojmem) a aktivně působí ještě v roce 2019. Kdo má rád melodickou hard rockovou hudbu, tomu může zkoumání jejich tvorby rozhodně posloužit k zpříjemnění volného času. Já ještě dodám, že současnou sestavu, kromě Johna Gioeliho a Alessandra Del Vecchia, tvoří trojice italských hudebníků - Marco Di Salvia, Anna Portalupi a Mario Percudani.



11.04.2019Diskuse (5)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Stray
24.05.2019 16:10

Díky, někdy si na Pella udělám čas.

 

spajk
24.05.2019 00:22

Mám Eternal Prisoners ´92 a Between The Walls ´94. Na obou Jeff Scott Soto.
Převažují hard rockové songy nad metalem. Velmi příjemná hudba. Doporučuji!

 

Pekárek
22.05.2019 21:34

Nevím, pár desek mám. Tak půlku diskografie jsem neslyšel. Zkus Oceans of Time a z poslední doby třeba Into the Storm. Jako kytarista mě moc nebere.

 

Stray
22.05.2019 17:52

To je tedy fór.:-) V souvislosti se zpěvákem HARDLINE Johnym Gioelim jsem ani v tomhle profilu, ani v recenzi na novou desku nezmínil jeho dlouhodobé účinkování v kapele AXELA RUDIHO PELLA. Sakra on už je u něj 22 let a nazpíval víc než deset řadovek. Vůbec jsem to totiž nezaregistroval a dodnes tvorbu značky A.R.PELL nesledoval, on u Pella dokonce zpíval Jeff Scott Soto, jo? Kdo o tom něco víte, stojí to vůbec za poslech ta jeho sólová diskografie? STEELER jsem měl onehdy dost v oblibě a obě alba z 80´s mám na cds.

 

Fenris 13
11.04.2019 08:51

Tak přesně kvůli takovýmto článkům sem chodím. Díky za další tip, Strayi.