Last Hardrock Outsider

HANOI ROCKS - Až k branám mystického města (1979-1985) 1/2

Rock´n´rollová romance HANOI ROCKS definitivně započala na přelomu let 1979 a 1980, kdy čtyři kluci z Helsinek zatoužili po založení kapely, jejíž tvorba by v sobě spojila post-punkovou údernost britských THE DAMNED, rockovou profláklost THE ROLLING STONES a romantické postoje tehdejších ostrovních popařů (zejména JAPAN), jejichž obličeje zářili bělobou do nejčernější noci. Finsko na počátku osmdesátých let nebylo zrovna krajinou populární a rockové hudbě zaslíbenou, ale vztah členů této kapely k muzikantskému životu byl natolik přesvědčivý, že v průběhu let dokázali mírný handicap přetavit ve vlastní přednost. Nebylo na světě nic, co by v jejich osmnácti znamenalo víc než lehkovážný život na cestách, což šlo vždy později ruku v ruce s mimořádným talentem a oddaností rock´n´rollu. Osmdesátá léta, jak známo, vyvrhla celou řadu pozérů, ale ačkoliv se to z fotografií zdát nemusí, mezi tyto HANOI ROCKS nikdy nepatřili, v jejich případě bylo všechno opravdové, odžité a poctivé, do dnes pro mne znamenají ze všech těch desítek kapel tehdejší scény absolutní strop.

 

 

 

Kdo tedy HANOI ROCKS v jejich prvním období tvořil? Zpěvák, hráč na saxofon, velký showman a zejména idol dívek a žen Michael Monroe (vlastním jménem Matti Fagerholm), kytarový střelec a talentovaný skladatel Andy McCoy (vl. jm. Antti Hulkko), kterému tehdy sekundoval druhý kytarista Nasty Suicide (vl. jm. Jan Stenfors) a samozřejmě baskytarista a benjamínek Sam Yaffa (alias Sami Takamaki). Sestavu v prvních dvou letech existence podporoval od bicí soupravy Švéd Gyp Cassino. Cikánský způsob života, velké množství koncertů, stále větší zápal a divokost, to všechno zocelilo nejkultovnější rockový band ze Země tisíce jezer do bezkonkurenční podoby. Kapela si tak velmi rychle udělala jméno i za hranicemi rodné hroudy.


Frankeinsteinovská image a zejména nesporný hudební talent jim zakrátko vynesl skvělé reference nejen ve Skandinávii, ale i v anglo-americkém světě. První album „Bangkok Shocks, Saigon Shakes, Hanoi Rocks“ z roku 1981 bylo lahůdkovou ukázkou soudobého romantikou i punkem načichlého půlnočního street rocku, oslavou rock´n´rollu v jeho původní rovině, zábavné, tančírenské, čisté, jen té ležérnosti po vzoru Keitha Richardse zde bylo přiměřeně více, než v éře před THE ROLLING STONES. I ve srovnání s mnoha tehdejšími (podstatně více vyzdvihovanými) britskými kapelami působí debut svěže, ostře a tak nějak zajímavěji. Přesto HANOI ROCKS stále přežívají v nuzných podmínkách na předměstí Stockholmu, který si mezi tím zvolili za své útočiště. Album bylo vzápětí následováno o něco slabší dvojkou „Oriental Beat“ a výběrem prvních singlů a jejich B stran - „Self Destruction Blues“. Tyto alba nabídla rovněž nepřeberné množství rock´n ´rollových vypalovaček, a tak se kapela nemusí starat o svůj playlist, který je už po třech letech existence napráskán vypalovačkami k prasknutí. Nejslavnější skladby z prvního skandinávského období nesou názvy jako „Tragedy“, „Don´t You Ever Leave Me“,  „First Timer“, „Motorvatin´“ nebo „Love´s An Injection“.

 

 

Počínaje rokem 1983 se však začaly okolo HANOI ROCKS věci hýbat podstatně zřetelněji. Nejdříve kapela, jenž se těší v panenské Skandinávii stále výsadnímu postavení, vyráží na britské klubové turné spolu s post-punk/gotickou kapelou LORDS OF THE NEW CHURCH, jejíž členové se coby vyvrhelové punkové stoky, tedy toho nejšpinavějšího a nejautentičtějšího hudebního suterénu, rekrutovali z řad známých 77´ kapel jako SHAM 69 (Dave Tregunna), THE DAMNED (Brian James) a DEAD BOYS (Stiv Bators), a právě tito výtržníci neměli k drogám nikdy daleko. Navíc na zmíněném sebevražedném turné se k HANOI ROCKS jako nový právoplatný bubeník připojuje charismatický rebel a nezadržitelný chuligán Nicholas „Razzle“ Dingley, který si jak se svými spoluhráči, tak s kumpány z LORDS velmi rozuměl. Razzle sice nebyl virtuóz, ale jeho životní styl „Live Fast, Die Young“ kapele velmi slušel. Faktem zůstává, že zmíněné turné katapultovalo HANOI ROCKS mezi kapely plné příslibů a nejočekávanější akvizice tehdejší britské rockové ligy.


Pozn. autora: Kdyby jste někde v bazaru, či kdekoliv jinde, zahlídli vinyl LORDS OF THE NEW CHURCH, okamžitě kupujte, protože nejenom že by jste dostali pořádnou dávku autentického gothic-rocku, ale patrně by jste se stali majiteli naprosto prvotřídní sběratelské rarity. 

 

Jako první sáhla po HANOI ROCKS tehdejší mamutí vydavatelská společnost CBS, se kterou uzavřeli kontrakt rovnou na tři alba. To první splnilo veškerá očekávání do něj vkládaná. Deska „Back To Mystery City“ se stala v Británii, Skandinávii a zejména v Japonsku velmi úspěšnou a dodnes jde o mimořádně autentickou ukázku dobového punk-rocku, velmi různorodě sestaveného, prostoupeného skladatelským talentem Andyho McCoye a dokonale sehranou formací. Zřejmě ta nejatmosféričtější a zároveň nejhovorovější deska HANOI ROCKS, na kterou dlouho přísahali všichni borci street rockové scény, počínaje u raných GUNS N´ROSES, přes L.A.GUNS a FASTER PUSSYCAT, až po vůdčí formace devadesátkové scény jako SMASHING PUMPKINS, FOO FIGHTERS nebo dokonce PEARL JAM. Ano, i Eddie Vedder je velkým fanouškem těchto Finů. Velmi kompaktní a nadčasová sada obsahovala ostré palby jako titulní song, „Malibu Beach Nightmare“, „Mental Beat“, hitovka „Ice Cream Summer“ nebo romantický duet „Until I Get You“ ozdobený Monroeovým kocovinově znějícím saxofonem, který jakoby nostalgicky vítal blížící se mrazivý rozbřesk.

 

 

 

V roce 1984 vychází na dlouho poslední a nejslavnější nahrávka  „Two Steps From The Move“, jedná se tentokrát o dvojalbum. To je produkované slovutným Bobem Ezrinem, jenž hudbu HANOI ROCKS posunul mnohem více do mainstreamu a vybrousil naprostý generační milník, na který (stejně jako fanoušci pop/rocku) přísahají v anglo-americkém světě i příznivci klubové scény, alternativy a undergroundu. Songy platí za to nejlepší, co doposud kapela složila (hitovka „Boulevard Of Broken Dreams“, znamenitá cover verze CREEDENCE CLEARWATER REVIVAL - „Up Around The Bend“, vysoko rychlostní palba „High School“, nostalgická „Million Miles Away“, další a další lahůdky, jedna šleha střídá druhou, není zde zkrátka slabšího místa). Druhá část nahrávky obsahuje záznam koncertu z předchozího britského turné. Všechno vypadá nadějně a o kapelu je čím dál tím větší zájem i ve Spojených státech, takže se promotéři předhánějí v uspořádání podmínek pro jakoukoliv zastávku jejich koncertní karavany. Na sklonku zmíněného roku absolvují HANOI ROCKS jak fantastické japonské turné, kde způsobují doslova hysterii (mají tam dodnes statut polobohů), tak americké turné spolu s MÖTLEY CRÜE, které, jak je dobře známo, předčasně ukončila tragická událost odehrávající se pod kopci Hollywoodu. 


HANOI ROCKS měli v té době obrovsky našlápnuto, ale osud jim ukázal svou odvrácenou a temnou stránku, což do tří sezón využili GUNS N´ROSES k zacelení jejich místa. Kapela, která byla na vrcholu zájmu tehdejší klubové scény a chystala se posouvat dál, dostala 17. prosince 1984 ránu, ze které se v dané době neuměla žádným způsobem dostat. Možná to bylo věkem hudebníků, který nepřesahoval i po pěti řadových deskách u žádného z těchto mladičkých Finů třiadvacetiletou hranici, možná přílišnou konzumací povzbudivých látek, dost možná své udělaly také vztahy uvnitř kapely, nalomené všemožnými našeptávači a podloudnými vometáky, kteří se okolo každé takové kapely vynořovali, HANOI ROCKS prostě neustáli zkoušku před vnějším světem.


 

 

Co se tedy onoho osudového večera událo? Po jednom z mejdanů usedá opilý zpěvák MÖTLEY CRÜE - Vince Neil za volant svého zánovního Ferrari a spolu s ním také řádně naložený bubeník HANOI ROCKS - Razzle. Asi po kilometru jízdy nezvládá Neil v zatáčce řízení a nic už nezabrání prudkému nárazu do téměř protijedoucích vozidel. Výsledek: několik zraněných a bubeník  HANOI ROCKS Nicholas „Razzle“ Dingley mrtev. Zdrcená kapela ihned odjíždí do Evropy a Neila poté právníci doslova vysekávají z kriminálu. Vyvázl s podmínkou a roční povinností přednášet o škodlivosti alkoholu na kalifornských univerzitách, je jasné, že se všichni odpůrci scény z L.A. začali okamžitě sjednocovat a měli chuť si k nastalé situaci říct své. Zejména členové tehdejší hardcore komunity ve Spojených státech měli velkou potřebu (a nutno říct že po právu) referovat o absurditě a beztrestnosti mazánků z majors ve svých krátkých angažovaných skladbách, vždyť HANOI ROCKS byli tehdy pro oba břehy hudebního spektra vždy velkou kultovkou. Po tragické události se sice HANOI ROCKS ještě zhruba rok pokouší hrát, ale sami cítí, že už to zkrátka není to pravé. Najednou má každý trochu jinou představu o dalším směřování, a tak se v roce 1985 na dlouhých osmnáct let rozcházejí, aby se každý mohl věnovat vlastní muzice. A že někteří členové byli i v pozdějších dobách u celé řady zajímavých projektů a alb, netřeba připomínat, ale o tom až příště.


Diskografie 1980-1985:


Bangkok Shocks, Saigon Shakes, Hanoi Rocks   (1981)    90%

Oriental Beat   (1982)    70%

Self Destruction Blues   (1983)     80%

Back To Mystery City  (1983)    100%

Two Steps From the Move   (1984)     100%


18.01.2016Diskuse (10)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Stray
21.08.2016 14:38

Nejbližší kapelou hair-metalového seriálu budou GREAT WHITE, trochu jsem přes noc zapracoval. Jejich příběh půjde ven v druhé polovině příštího týdne.

 

spajk
21.08.2016 00:25

Pozn: Vinyly Lords Of The New Church vyšly v září 2015 v reedici viz odkaz http://www.drasticplasticonline.com/search.asp?keyword=lords+of+the+new+church&search= Jinak starý Hanoi Rocks to jsou teda pálky....

 

DarthArt
26.01.2016 23:13

Jo, a taky se chtěl jeden prát, když zaslechl, že poslouchám metal (v jeho terminologii "metálek") a zároveň Depeche Mode. Bacha, nebyl to rok 1987, ale 2007 :)

 

DarthArt
26.01.2016 23:09

Bluejamie65: To máš těžký. Vždycky budou lidi, kteří budou chtít poznat co nejvíc muziky, a pak takoví, kteří zastydnou v sedmnácti letech a do konce života budou vzývat ty svoje božstva. U nás ve městě žije chlápek, kterej poslouchá celej život jenom Kiss, a vykládá, že je to nejtvrdší kapela na světě. Co s ním naděláš? A právě Sex Pistols je pro primitivní přístup k muzice (zde punku) ideální prostředek. A nakonec se stejně choděj všichni vypíjet na lokální diskotéku, kde seděj u škopku a nadávaj, že ten chlap za pultem nepustí Kiss/Pistole/jánevímco, ale na koncert nikdy nepůjdou, protože mimo prdelákov byli naposledy s pionýrem na školním výletě. Ale zase jsou světáci, to jo... mně jeden takovej zakázal nosit tričko Manowar, protože jsem si dovolil poslouchat i "dysko" (míněni Prodigy) a nemám právo nosit triko klasiků :)

 

Stray
26.01.2016 23:08

Osobně mám k punku taky hodně schizofrenní vztah. Nemám rád lidi, co maj ze všeho nejradši punk, tyto úplně nesnáším a přitom se mi spousta kapel líbí, i když spíše těch amerických z New Yorku sedmdesátých let, tedy spíš ten garáž rock, co punku předcházel. Mám rád MC5, The Stooges, Television, Patti Smith, Dead Boys, Ramones, new York Dolls, Heartbreakers, z Evropy Hanoi Rocks, z UK minulosti - Buzzcocks, The Clash, The Damned, ze Skandinávie okolo roku 2000: The Hives, Backyard Babies, Turbonegro, Gluecifer, Millencolin, Refused,...co nemám rád jsou ty tvrdší a politicky angažovaný punky, kapely jako Discharge, The Exploited a jiný, který inspirovaly třeba i Slayer, pak nemám rád ten veselej sporty punk z devadesátek a kalifornskou punkovou scénu. Prostě jsou druhy punku, které nesnáším, a pak jsou kapely, které jsou skvělé.

 

Bluejamie65
26.01.2016 22:48

Darth Art - no právě,úplně přesně tak to vidím taky - a kdybys měl možnost se zeptat Clashovců i Stranglers, co je anglický punk - ukázali by v těch sedmdesátých letech tohle: https://www.youtube.com/watch?v=aBBfVBqQif8 - teda bez BY oni to opravdu označovali za základní zdroj punkové muziky ve svých biografiích - konkrétně hlavně teda způsob hry kytaristy Wilco Johnsona, kterej se chtěli naučit, ale nikdy se jim to ani napodobit nepovedlo. Tzn. novináři věděli, kde punk je a věděli i o násobně lepších tzn. výrazně trvanlivějších kapelách a přesto společně s EMI tlačili kupředu tu svatou anglickou trojici... jsem teď kvůli tý historický zvrácenosti v takový divný nepohodě říkám všem, že nesnáším punk a přitom miluju RAMONES, Wilco Johnsona, Hanoi Rock i Backyard Babies (a řadu dalšich především severských míchačů punku a rock´n´rollu)

 

DarthArt
26.01.2016 22:18

Bluejamie65: Mně osobně přijdou Sex Pistols jako manažerská bublina, umělej produkt, kterej popírá všechno, čeho je věrozvěstem. Pár dobrejch skladeb z toho vzešlo, ale celkově šaškárna a výstřel do tmy. A Sid Vicious není žádná legenda, ale kriminálník, kterej se použil jako reklamní tahák v době, kdy nebyl k mání žádnej jinej "sympaťák z mokrý čtvrti".

 

Bluejamie65
26.01.2016 21:31

DartArt+Stray---- napadlo vás někdy, že při během času poučeném pohledu jsou Hanoi Rocks jedním z živých důkazp toho, že novináři se se svou politicko-kulturní revolucí v závěru sedmdesátých let totálně sekli-spletli v tom, kdo je opravdovým představitelem punku? Novináři ve shodě s EMI vsadili na anglickou svatou trojici - Sex Pistols, Clash, Stranglers..., ovšem kdybyste se dívali na to, kdo hrál punk univerzálně i hudebně zajímavý natolik, aby obstál při mnohonásobně opakovaném až celoživotním koncertování, tak při uplatnění takového kritéria ani jedna z těch tří kapel neobstála? A přitom byla celá řada kandidátů na takovou roli, kteří po světě hráli naprosto fantasticky třeba - Ramones, Hanoi Rocks, Wilco Johnson... Mě by třeba vysloveně rozčilovalo, kdyby mi někdo (jak se to tehdy díky novinám v Americe dělo) tlačil Sex Pistols místo Ramones. Na druhou stranu u nás tehdy žádný takový spory vlastně neexistovaly:-).

 

DarthArt
21.01.2016 10:50

Člověče, to je příjemná muzika, tihle Hanoi Rocks. Nebýt článku, asi bych si je nikdy neposlechl, ale musím uznat, že teď poslouchám Two Step From The Move a je to moc dobrý. Koukám, že i hair-rock může být kvalitní, a nemusí to být takový nepříjemný ječení jako Tigertailz:) Dík za tip.

 

rumcajs18.01.2016 23:39

Osobně mám za sto i první dvě desky, ale v případě téhle legendy je to asi jedno, prostě kult jak prase. A i když mám Mötley Crüe rád, měli Neilovi tenkrát rozšlapat držku. Z hudby Hanoi Rocks přímo čiší autentická rokenrolová nespoutanost a živočišnost silně řízlá punkem. Kam se hrabou takoví Guns´n´ Roses.