Last Hardrock Outsider

HAMMERFALL - Dominion

Začněme takto: HAMMERFALL vznikli v době metalového temna, o níž by se dal napsat román, že by i Jirásek závistí zblednul. Zásluhou tvrdé práce, schopnosti složit chytlavou melodii a s nimi korespondující přízně fanoušků se stali švédským eurometalovým stříbrem. Popř. takto: skupinka mladých frustrovaných deathmetalistů sršících nápady přišla v roce 1993 s power-speedovým start-upem, který přerostl v renomovanou firemní instituci, jež v roce 2019 vysílá do světa nové album, resp. po třech letech informuje potenciální investory o svém rozpoložení další zhudebněnou výroční zprávou. Leitmotiv této recenze nespočívá v otázce, zda jde, či nejde pouze o další album v řadě? Význam zmíněné otázky nelze v případě metalu přeceňovat a stejně bych na ni nedokázal ani odpovědět. Až na pár výjimek jsem totiž poslouchal hlavně průrazný debut, následující dvě alba prakticky bez dalšího založil do police a poté už konec. Určitě jsem se jim nevyhýbal, jen mě prostě přestal bavit klasičtější heavy metal, k němuž dotyční, alespoň podle recenzí, postupně inklinovali. Půst mi prospěl, proč se tedy dočasně nevykašlat na Německo, případně Anglii a nevrátit se mezi švédské kováře, kteří už od nepaměti – a jak se zdá, zásadně s popovou písní na rtech – kují obzvláště kvalitní ocel? Proč nezkusit rovnou nové HAMMERFALL a nepřipomenout si chvíle, kdy jsem se při sledování klipu ke stejnojmenné skladbě válel smíchy po zemi a zároveň radoval, že je možná něco zpátky? Takže alespoň pár postřehů…



První poslechy nepřinesly ani zklamání, ani jásot, s těmi přibývajícími nicméně narůstal příjemný pocit uspokojení. Co do podstaty došlo od devadesátých let vlastně jen k jediné podstatnější změně. Pánové Dronjak a spol. mají o něco menší speedové choutky, a to i když se dnes evidentně a vší mocí snaží navázat na odkaz svých prvních alb. Jde hlavně o to, zda odklon od mnoha nápady napájených göteborských kořenů a příklon k robustnější heavymetalové podstatě, definované kdysi dávno ACCEPT, JUDAS PRIEST a SAXON, nezakrývá prostou autorskou nemohoucnost. Že by věk? Snad ano. Významnější roli mohl konečně sehrát i příchod kytaristy a aktuálně i jednoho z koproducentů Pontuse Norgrena s jeho Hard´n´Heavy feelingem. Občas, jako např. v „Dead By Dawn“, se tudíž ozve o něco mocnější riff a také beat, aniž by se přitom nějak zásadněji odhlíželo od heroického světa fantasy. Další změny již působí vyloženě kosmetickým dojmem. Joacim Cans zpívá stále velmi dobře. Jeho čistý a hodně vysoko posazený love or hate hlas nemá chybu. V dnešní době mu bohužel dokáže konkurovat jen málo zpěváků. Kytary na úbytě rozhodně nehynou, a to i vlivem programově hutnějšího zvuku, jemuž kupodivu dominují bicí. Opravdu solidní základ. Právě díky vydařenému propojení všech uvedených prvků lze v souvislosti s albem „Dominion“ stále ještě mluvit o kvalitním (evropském) power metalu.


Nad dramaturgickou výstavbou novinky se přemýšlelo. „Never Forgive, Never Forget“ zaujme pěkným friedmanovským brnkáním, strhne speedovým tempem a lahodí plynulým řazením melodií, mezi nimiž září bridge. Před slušná sóla se dokonce podařilo vmáčknout mezihru s progresivnějším breakdownem. Fanoušci klasických desek HAMMERFALL musí být hned na úvod spokojení, tudíž je neurazí ani sprostá vykrádačka ACCEPT v titulce. Jádro zmíněné skladby ovšem netkví v notoricky známém riffu, ale ve skvělém refrénu a v poctivých, řádně klenutých sborech. Od legendárních Němců tak vlastně odsáli jen plně funkční mazivo. Opětovné masivní nasazení sborů posouvá hudbu švédských powermetalistů jednak do minulosti, jednak k větší atraktivitě. Živé provedení se zřejmě moc neřeší nebo se sází na interaktivní model vystoupení, obnášející zvolání: „A teď vy!“, případně: A teď všichni!“.:-) Se zdrženlivým publikem by ovšem mohly přijít horké-studené chvilky. Marná sláva, pompézní chlapácké sbory k HAMMERFALL patří. Pořád lepší než alternativní sladidla v podobě samplovaných podmazů apod. V podstatě se jedná o testosteronové injekce, jimiž je zdrsňován „andělský“ výraz sólového hlasu a zároveň přidáván dynamický prvek. Joacim se zapotí stoprocentně. Syrovější produkce překvapuje nejen přirozeně znějícími zpěvy a nářezovými bicími, ale i lehce neučesaným zvukem kytar, který se – nejčastěji v podobě chutného dýňového krému – přelévá též do sól. Na reklamní samolepce objevující se na obalu hudebního nosiče by tudíž mohl figurovat úderný a tentokrát stoprocentně pravdivý slogan: Složeno a nahráno pro koncerty!


Vraťme se zas na chvíli k písním. Otěže přebírá jidáššká „Testify“, jejíž „Hail and Kill“ úvod mě vylekal. MANOWAR? No a co, špetka nic nezkazí. Stále víc si všímám bicích Davida Wallina. Ve své hře má asi tolik lehkosti jako strojovna Dani Löble z HELLOWEEN, navíc není tak metalový; brzy si zvykám. Po hymnické „One Against The World“ a příjemně vygradované stadiónovce „Sweden Rock“, prokládané a završené x-tou mutací kytarové výhravky z megahitu „Hotel California“ od EAGLES, dojímá slušná balada „Second to One“. Stranu B odpaluje GAMMA RAY jízda „Scars of a Generation“, po níž se zvolený scénář, byť v trochu jiném pořadí, opakuje. Dobré dramaturgii odpovídá i řazení méně výrazných kousků do druhé poloviny desky. Sedm až osm kvalitních songů z dvanácti považuju každopádně za nadstandard. Překvapivě nejvýš nakonec stavím blbůstku „Sweden Rock“.


Vzhledem k deklarovanému příklonu HAMMERFALL k vlastním kořenům mohu tedy jejich letošní výročku s podtitulem „Dominion“ doporučit k prostudování zejména konzervativním investorům. Právě pro ně totiž představuje návrat k těm správným hodnotám záruku stability a v koncertním provedení nakonec i zajímavého profitu, a to jak pro kapelu, tak, což je etické a nejdůležitější, pro drobné akcionáře – posluchače.


12.09.2019Diskuse (3)Pekárek
hackl@volny.cz

 

Alda
18.09.2019 22:13

Zasloužených 70%, muzika šlape, líbí se mi zvuk bicích. V podstatě to mám s HAMMERFALL podobně jako Fenris, první dvě alba absolutní nadšení... pak tak normál, ale když vydají řadovku, vždy si ji poslechnu... přece jenom Hearts On Fire je Hearts On Fire :-)

 

zdenos
14.09.2019 13:12

nechal jsem se ,,zlákat,,,. V poslední době jsem taky takovej ten hater Hammerfall, přijde mi, že od roku 2006 se jen opakovali, a to docela laciným způsobem s primitivními songy na tatáž témata se stejnými texty. Ušla deska Infected a dokonce i Revolution, ale i tak žádný zázrak. U Hammerfall si vždy můžu JEN vyzobat jednohubky z prvních 4-5 alb, a tím to u mě vadne.

K recenzi - líbí se mi vypíchnutí hlasu zpěváka, je prostě dobrej. Vlastně je škoda, že je obklopen lidmi, kteří pro to už dávno nemají zápal, a jen prodávají.

 

Fenris 13
12.09.2019 10:30

Hezky napsáno. V onom temné dávnověku byli Hammerfall jako zjevení, První alba jsem sežral aj s navijákem. Nebylo to originální, ale bylo to dobře a s chutí zahrané v době kdy prapor heavy metalu drželo jen pár otců zakladatelů. A musím říct, že koncert v Polné po vydání Crimson Thunder (imho nejlepší deska) byl naprosto fantastický. Pak se to ale začalo opakovaně opakovat a ani koncerty už nebyly to pravé, dvakrát jsem odešel v půli setu totálně znuděn. Ale recenze navnadila, asi tomu dám šanci. Díky!