Last Hardrock Outsider

GRUNGE UNPLUGGED - Záblesk geniality před hořkým koncem

Když v roce 1989 televizní stanice MTV začala vysílat takzvané „unplugged“ koncerty, asi by nikoho nenapadlo, že tenhle formát, ve kterém rockoví a popoví muzikanti prezentují svou tvorbu v akustickém provedení, přežije až dodnes, tedy třicet let. „Unplugged“ se díky dobrému načasování stal jedním z největších hudebních fenoménů devadesátých let a zapojilo se do něj také několik grungeových kapel – mimo jiných i NIRVANA, jejíž diskografii si tady na stránkách poslední měsíc probíráme. Pojďme se tedy dnes podívat na poslední ucelenou nahrávku skupiny před smrtí Kurta Cobaina a zkusme ji porovnat s „unplugged“ vystoupením jiné grungeové hvězdy, jejíž historie je v několika okamžicích velmi podobá příběhu NIRVANY, bohužel včetně tragického osudu jejího zpěváka. Jde samořejmě o seattleské ALICE IN CHAINS a jejich frontmana Layne Staleyho.


NIRVANA - MTV Unplugged In New York



NIRVANA svůj koncert „bez napětí“ odehrála v newyorských Sony Music Studios 18. listopadu 1993. Kapela a zvláště Cobain prý projekt brali velmi vážně a dobře se na něj připravili, přesto však jeho vznik doprovázely jisté těžkosti – hudební manažeři si totiž představovali, že NIRVANA přehraje sérii notoricky známých hitů a přizve si na pódium některé z dalších velkých rockových jmen, aby koncert přitáhl co nejvíc lidí a hodně vydělal. Kapela se ale nenechala zmanipulovat, představení si zdirigovala podle sebe a udělala moc dobře! Převod vybraných skladeb do akustické koncertní podoby, výběr mimohvězdných spoluhráčů a civilní pojetí se totiž dokonale povedly a když v onen listopadový večer NIRVANA nastoupila v New Yorku na pódium, přítomní jen žasli. Kapela byla naprosto, ale naprosto jiná, než kdykoli předtím i potom - ze zdivočelých rockerů se na ten večer stala parta přemýšlivých muzikantů, kteří jakoby seděli kolem ohně a do nočního ticha si na španělky brnkali motivy ze svých jindy divokých songů. Principál Cobain najednou nebyl vyfetovaný excentrik, nýbrž spíš kámoš na čundr, který má v sobě spoustu smutku, ale svoje písničky dokáže podat tak, že i přes hlubokou melancholii zvednou náladu. A jsou zatraceně dobré!


Protože je hudba NIRVANY od podstaty smutná, vybavila produkce na přání kapely scénu černými svícemi a liliemi, takže pódium připomínalo jakousi pohřební slavnost. Ze svého repertoáru skupina vybrala skladby, které už původně byly akustické nebo se do formátu „bez napětí“ daly bez větších problémů převést – příkladem budiž dříve elektrická „About A Girl“, která nyní dostala daleko větší náboj a v novém provedení se z ní stal globální hit. Lépe vyšly i některé původně akustické věci – třeba „Something In The Way“, která na koncertě se zesílenou instrumentací a podpořená violoncellistkou Lori Goldston má ještě silnější feeling než kdysi na „Nevermind“.


S Lori se pak tématicky vracíme k hostům na pódiu, které jsme už naťukli výše. Téměř celý „unplugged“ koncert s NIRVANOU na pódiu sedí kytarista Pat Smear, který v té době s kapelou hrál i na běžných štacích. Ve třech skladbách pak místo něj pódium obsadili bráchové Cris a Curt Kirkwoodovi z MEAT PUPPETS, kteří spolu s Cobainem a spol. vysekli tři skladby z repertoáru vlastní kapely, všechny z druhého alba „Meat Puppets II“. Skutečně zvláštní moment – místo autorských skladeb hraje NIRVANA písničky svých hostů, Kurt Cobain zpívá bez kytary a přitom vše dokonale zapadá do struktury představení.



Kapela si do setlistu troufla zařadit celých šest coververzí, což je na 14 odehraných skladeb nevšedně velké číslo. Některé předělávky se dokonce zařadily mezi nejobíbenější písničky fanoušků NIRVANY – ať jde o kotlíky načichlou „Jesus Doesn´t Want Me For A Sunbeam“ z dílny THE VASELINES, přesmutnou „The Man Who Sold The World“ od Davida Bowieho nebo závěrečný tradicionál „Where Did You Sleep Last Night“, který Cobain narval takovými emocemi, že člověku pár vteřin před závěrem koncertu doslova tuhne krev v žilách! Podobně mě ale zasahuje i autorská nirvánovka „Pennyroyal Tea“, ve které umlkne celá kapela a éter patří jen zpěvákovi a jeho nástroji.


Přes všechen existenční smutek a melancholii odehrála NIRVANA vystoupení, které přináší velmi příjemné pocity. Skupina působí vyrovnaným a spokojeným dojmem a Cobain, který se jinak zmítal v těžkých depresích, se zdál být ve výtečné kondici. Proto je až těžko věřit, že za pouhých pět měsíců podlehl svým démonům, sáhl si na život a všechno skončilo. Zbyl jenom záznam tohohle koncertu, který vyšel v listopadu 1994 jako živé album a vykřikl do ticha, že jeden mladý talentovaný život skončil příliš brzy...


ALICE IN CHAINS – MTV Unplugged


… když se pak přesuneme k ALICE IN CHAINS, kteří své „unplugged“ odehráli 10. dubna 1996 v brooklynském Majestic Theatre, nebude příběh o nic veselejší. I tahle kapela měla naprosto nezaměnitelný sound, geniální písničky a obrovské charisma - i ona se ale nezadržitelně sunula do nicoty! Dokonce ještě rychleji než NIRVANA – po třech řadových albech byli ALICE IN CHAINS v troskách, díky nezvladatelné drogové závislosti zpěváka Layne Staleyho už několik let nehráli naživo a jejich poslední deska byla naplněna proudem depresí, zoufalství a bezútěšnosti.



Pro koncert typu „unplugged“ však byli ALICE IN CHAINS v ještě lepší výchozí situaci než NIRVANA. Jejich dvě EP-čka „Jar Of Flies“ a „Sap“ čítala převážně jemnější, pro akustický koncert jako stvořený materiál, takže spolu s pár pomalejšími skladbami z řadovek neměli AIC sebemenší problém naplnit celovečerní program. Skladby nebylo nutné nějak zásadně upravovat a stačilo pro lepší dynamiku na pódium přizvat kytaristu Scotta Olsona, aby pak kapela zahrála naprosto dokonalé vystoupení. ALICE CHAINS byli nesrovnatelně lepší muzikanti než kolegové z NIRVANY a je skutečný požitek sledovat je při hře – bubeníka Seana Kinneyho, jak s naprostou lehkostí lechtá i tluče svou soupravu, geniálního kytaristu Jerryho Cantrella, na jehož hmatníku se odehrává snad všechno od hard rocku přes blues až někam k americké country, a v neposlední řadě Mike Ineze, který na svou akustiku kouzlí snad nejlahodnější basové tóny, které jsem v životě slyšel.


Samostatnou kapitolou je samozřejmě Layne Staley. Jeho hlas už není úplně v kondici a vyznívá trochu mečivě, pořád v něm ale zůstává většina z původního zlata a dvojzápřahy spolu s Jerry Cantrellem fungují na jedničku. Jenže pokud koncert sledujete na obrazovce, magnetizuje vás něco úplně jiného – Layne vypadá jako živá mrtvola, totálně zničený člověk, kterého už heroin zavedl na druhou stranu a je jen otázkou času, kdy tělesná schránka definitivně vypoví službu. Prvních pár skladeb Layne odezpívá v černých brýlích a když je pak odloží a náhodou otevře zarudlá oční víčka, je za nimi naprostá temnota. Jak tenhle umírající organismus může takhle skvěle zpívat? Nepochopím...



Jestli akustický koncert NIRVANY vyznívá opitimistickým dojmem, u ALICE IN CHAINS je to přesně naopak. První tři skladby v čele s nádhernou „Nutshell“ jsou ještě celkem pohodové, s nástupem „Sludge Factory“ se ale nálada propadne do těžkých depresí a v nich se koncert s výjimkami nese až do konce. Přesto je nesmírně silný a kvalitní. Na cédéčku vyšel jen o tři měsíce později a ve finále se stal jedním z nejúspěšnějších vystoupení v celé „unplugged“ sérii.


Staleymu už ale nebylo pomoci. Pár měsíců po „unplugged“ ho ještě zdrtila zpráva o smrti jeho přítelkyně Demri Parrott, kterou zabil heroin v pouhých 27 letech. Sám Layne vstup do „Klubu 27“ o několik let přežil, rozhodně ale nebylo co závidět - šlo spíš o dlouhé pomalé trápení a čekání na konec. V roce 2002 se Staley předávkoval tzv. speedballem a protože byl nalezen ve svém bytě až po čtrnácti dnech, přesné datum smrti musel určit soudní lékař. A stanovil jej na 5. dubna, tedy na výročí sebevraždy Kurta Cobaina! Náhoda? Nebo ironický žertík rezignovaného génia? Těžko říct … každopádně se tehdy v drastickém finále spojily osudy dvou nadaných mužů, kteří svou hudbou milionům lidí zpříjemnili život, ale zároveň promarnili ten vlastní. Ovšem muzika, kterou ještě na poslední chvíli dokázali zhmotnit, ta je jednoduše nezapomenutelná!



06.08.2019Diskuse (19)DarthArt
lubor.lacina@centrum.cz

 

Japko
29.08.2019 08:42

KING DIAMOND (a MERCYFUL FATE)- těším se, srdcovka... LP Conspiracy mám dodnes...

 

Stray
11.08.2019 11:40

Pro mne je také nejlepší ze všech MTV unplugged koncertů právě ten PEARL JAM, ačkoliv jako album nikdy nevyšel. Ze srovnání akustických setů NIRVANY a ALICE IN CHAINS u mne vychází vítězně právě NIRVANA, nějak mám prostě radši tenhle záznam, to vystoupení AIC je až moc velká depka. Je to vlastně jediné cd AIC, které nemám a kterému se ve sbírce vyhýbám.
Drogy: Podle mne šlo o kombinaci těchto faktorů, jednak blahobyt, rozmařilost a nadbytek západní společnosti přelomu osmdesátých a devadesátých let 20.století, který je nenutil být v lati :-), za druhé nově nabytá sláva pořád ještě velmi mladých lidí a s tím související nevyzrálost.

 

Merrick
10.08.2019 19:26

Moc fajn byl i unplugged Pearl Jam. Jinak mám všechny kapely z grungeové čtyřky v oblibě a v určitém čase bych jako tu svou nejoblíbenější postupně jmenoval každou z nich, ale již léta jsou mi tak nějak nejbližší právě Pearl Jam.

 

DarthArt
10.08.2019 10:36

Někdo: A Died je údajně o smrti Demri Parrott ... Layneho to tenkrát hodně vzalo a údajně to pro něj byla poslední psychická rána. Těch posledních pár let jeho života muselo bejt strašný peklo - podle mě je jeho příběh nejlepší varování před drogama jaký může být. Stejně je zvláštní, že je to v tom Seattlu všechny takhle setnulo... to neměli žádný zkušenosti, jak to končí? Nebo jim to bylo jedno? Já to dost dobře nechápu...

 

DarthArt
10.08.2019 10:32

Michal: S tím mazáním - inicioval jsem to (poprosil o smazání té části diskuse, která je naprosto stupidní) poprvé a doufám že naposledy. Spousta lidí tady není usazeno, jen se přijde podívat podle nějakého odkazu a když pod recenzí v diskusi uvidí sérii nadávek a stupidit, akorát ho to odradí od dalšího čtení webu. Snažíme se to tady dělat na co nejvyšší úrovni a pak nám to nějakej magor začne fuckovat - co jinýho než to pročistit? Ale jak říkám, je to naprostá výjimka, jinak jsou všechny názory, samozřejmě i kritické, vítány.

 

Prostě někdo
09.08.2019 23:11

Omlouvám se, ale ještě jeden příspěvek bych hodil. Get born again je v podstatě metafora na Laynův stav. (Nejsem si zcela jist zda text psal Layne nebo Jerry a zda to co píši je skutečně pravdou) Někde pár měsíců na youtubku jsem slyšel Interview s AIC z 1999 tuším rockline radio. Layne Staley byl přizván k telefonu. Tvrdil, že song je zkrátka o náboženským pokrytectví. Jenomže text písně dává smysl.

 

Prostě někdo
09.08.2019 22:43

Jinak k věci, já osobně radši unplugged od Nirvany. Laynův projev, když se bavíme o prvních dvou albech AIC (k tomu čítám live koncerty 1990-1993) tak postupem času mám radši AIC. Ale unplugged od Nirvany mám radši. Prostě se mi Layne špatně poslouchá ikdyž v jeho problémech během performace doopravdy člověk cítí, že je to on a patří to postupem času k celýmu příběhu původníc AIC. Kurt byl sice též kapitola sama o sobě, ale i zpěv a vše mi osobně přijde v přízněšivnějším duchu, (unplugged) ikdyž mi smrtelníci si nemůžeme být jistí na kolik pokusů obě kapely nahráli finální zaznam :-). Nže, že bych chtěl křivdit.

 

Prostě nědo
09.08.2019 22:27

No to teda! (Darthovi) Už se těším na další recenze. Ty a Stray valítme bomby, jak říká naše generace:-D

 

Michal
09.08.2019 21:09

Výbornej web, díky. Ve 45 jsem se tu inspiroval k poslechu Death. V "mládí" mě to míjelo a teď jsem nadšenej. Chyběl mi tu King Diamond/ Mercyful Fate a teď se těším na články jak v patnácti :). Diskuse bych nemazal, ale je to na vás :). Moc vám to tu zaplevelovat nebudu, tak ještě jedou díky!

 

DarthArt
09.08.2019 14:13

Prostě někdo: Hlavně ten videoklip ke "Get Born Again" je naprosto děsivej. Brrr !!!