Last Hardrock Outsider

GREENLEAF - Hear The Rivers

Švédská stoner-metalová kapela GREENLEAF sice již existuje dvacet let, ale až v posledních pěti o sobě dává znatelně vědět. Od alba „Trails And Passes“ z roku 2014 jako by se jim skrze jejich aktivitu otevřely brány výraznějších možností, a tak se tihle vousáči s vizáží lesních lapků dostali do toho správného laufu. Následující deska „Rise Above The Meadow“, která vyšla s dvojletým odstupem, už byla realizována u Napalm Records, což byl bezpochyby posun. Zde vychází i aktuální materiál „Hear The Rivers“ z loňského roku. A právě nová deska od svého startu potvrzuje, že Skandinávie a zejména Švédsko je opravdovou velmocí nejen extrémního metalu, ale i znamenitě vystavěného stoneru a rockového retra obecně. Vše, pro co si vás už na minulých deskách GREEN LEAF získali, zde naleznete v řádně výživném balení, neboť desítka skladeb ctí veškerá pravidla hudby inspirované legendami BLACK SABBATH a ještě se zde setkáte s jistým druhem osobitosti. Na GREEN LEAF je zajímavý onen mechově naducaný sound, který působí jako by jej kapela nasávala někde v hlubokých jehličnatých lesích vlastní domoviny.

 

Medvědovitě hutné riffy mají potřebnou valivost, ale nepůsobí v žádném případě zlovolně (opravdu tam netušíte žádné křížové symboly a smrtící propriety), naopak, dýchají především spokojeností, což může být kapele, jejíž frontman vypadá jako člen Ronjiny loupeživé rodinky, přičteno ke cti. Na to, aby posluchači hudba GREENLEAF přišla docela optimistická a veselá, nemusí užít žádná psychofarmaka. :-)


 

GREENLEAF své receptury napříč posledními roky příliš nemění a jsou zárukou kvalitního stoner-metalu severoevropské provenience, kterému na rozdíl od amerických kapel schází onen machisticky rock´n´rollový esprit, v případě oněch letitých zaoceánských bandů navíc tu a tam namočený v blues, jinde zas třeba v country. Tihle Švédové se takto neprezentují, nezastupují klišé, i když jsou těžkopádnější a méně vázaní na kulty výrazných muzikantských lídrů. V jejich podání je vše více propojeno s mytologií a pohádkovou fantasy, vyvěrající přímo z historického podhoubí. Alba mají spíše podobu padesátiminutových monolitů bez světlejších highlightů, než aby oslňovala skladbovou různorodostí. Hlas ústředního loupežníka Arvida Hällagarda má v sobě opět charakteristickou tesknost až plačtivost, což působí nad mohutnou kytarovou stěnou docela zajímavě. Vývoj stylu je v podání GREENLEAF nepatrný, ale zároveň je poznat, že se kapela snaží po zvukové stránce zdokonalovat, a tak lze novinku považovat za řemeslně velmi dobře vystavěnou záležitost.

 

Největší devízy GREENLEAF vidím jednoznačně v kytarách Tommiho Holappy, které opanují prostor okamžitě a budí patřičný respekt. Odzadu jej doplňuje bubeník Sebastian Olsson a nový baskytarista Hans Fröhlich a jejich souhra se zdá být ideální. Ze skladeb bych vypíchl sedmiminutové rifforama „The Rumble And The Weight“, kde se kapela předvede v nejlepším světle a působí doslova sabatoidní bouři. Jinak lze říci, že to GREENLEAF s délkou skladeb nepřehánějí a většina se svou délkou pohybuje zhruba okolo čtyř minut. Druhým vrcholem je pak mocná suita a nejdelší skladba kompletu, přesněji řečeno osmiminutová potemnělost „The Rivers Lullaby“, která je zjevně i skladbou nejpestřejší a nejotevřenější (nevím proč, ale ten temný kytarový part, co zde duní od začátku, mě evokuje Back in the Saddle, respektive jeden part této skladby od AEROSMITH z roku 1976). GREENLEAF zkrátka nahráli docela povedenou desku, která je na evropské mapě tvrdé hudby dozajista udrží.


21.02.2019Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz