Last Hardrock Outsider

GREAT WHITE - Back To The Rhythm

Jestli lze věřit slovům zpěváka Jacka Russella, tak to byl právě on, kdo okolo roku 2004 začal usilovat o znovuobnovení GREAT WHITE ve své nejklasičtější možné podobě. Postupně se spojil s kytaristou Michaelem Lardiem, bubeníkem Audie Desbrowem i basákem Seanem MC Nabbem, načež o několik měsíců později vstoupil do hry i zakladatel a hlavní kytarista Mark Kendallaby potvrdil, že je kapela znovu akce schopna. Po rozjetí koncertních aktivit se soubor odebral i do studia, aby v létě roku 2007 vydal desku novou. Příznačně pojmenovaná kolekce „Back To The Rhythm“ je tedy prvním albem (celkově desátým v historii) po nejdelší studiové přestávce v dějinách souboru, jež trvala bezmála osm dlouhých let. Nejdůležitější slovo při procesu psaní jednotlivých písní, kterých bylo vyrobeno patnáct a na album se jich nakonec  dostalo dvanáct, měli Kendall s Russellem. Ovšem kapela tvořila společně a totéž platí i o finálním mixu. Spokojenost panovala jak v oblasti písňové tvorby, tak nad výslednou produkcí. Nejen z rozhovorů, ale i z celkové nálady alba jde vycítit, že kluci svému materiálu věřili a brali ho vážně. Šlo o nový start vyhraných a zkušenostmi zocelených kamarádů, kteří v sobě znovu našli sílu ke společné práci a tvoření dalších skvělých písní.



GREAT WHITE roku 2007 zní značně odlišně od (těch) GREAT WHITE, kteří působili v okolí Města andělů v průběhu let osmdesátých. Kluci nejenže mentálně dospěli na jinou úroveň a značně přehodnotili své priority a cíle, ale posunuli i svůj výraz a celkový feeling na jinou, řekněme dospělejší a vycizelovanější úroveň. Pokud mohu mluvit za sebe, pro mne je právě tato perioda, jejíž základ lze hledat už někde v období okolo alba „Psycho City“, o dost přijatelnější a hudebně zajímavější. Přiznám se bez mučení, že jaksi neholduji jejich starší tvorbě, která v sobě zřetelnou kvalitu a odlišnost od trendově v té době jasně definovaných MÖTLEY CRÜE, RATT a jim podobných, nezapře. Nepopírám kapele jistý díl jedinečnosti ani určitou porci profesionality, která tato fungující družina okolo sebe šířila. Ale z jejich projevu je pořád cítit jistá frivolnost a nadsázka kapel oné provenience.


Ovšem s příchodem let devadesátých a ústupu z pozic, přesněji řečeno na vedlejší kolej odsunutí hudby podobné, se mění i tvář GREAT WHITE. Ti do sebe víc než kdo jiný absorbují syrovost a neučesanost hudby let sedmdesátých (některé písně právě na „Psycho City“ nezapřou inspiraci LED ZEPPELIN). A ještě zřetelnější a snáze vystopovatelný konglomerát rocku a blues je jasně čitelný i z díla recenzovaného. „Back To The Rhythm doslova pulzuje těmito vzájemně se proplétajícími složkami a v konečném finálním stavu působí velmi uvěřitelným a veskrze pravděpodobným dojmem. Skupině je zkrátka blues šité přesně na míru a připojení tohoto druhu muziky k repertoáru GREAT WHITE vytváří to správné hudební pnutí.


Jednotlivé skladby lze rozdělit do tří podskupin. V té první se nalézají klasické rockové kusy se závanem blues. Vlažná rozjezdovka „Back To The Rhythm“, trochu unylá „Take Me Down“, ve středních tempech tažená dupárna „Still Hungry“, má oblíbená zpěvná pecka Standin On The Edge“ a kompozičně vypiplaná „Neighborhood“Do druhé kategorie spadnou poctivé melancholické kusy vybudované na brilantní instrumentaci a podpořené parádní hráčskou erudicí. Zkrátka songy, které mi u starších desek tolik chybí. Písně jako „Here Goes My Head Again“, naléhavá  Was It the Night?“ (tady mne Jack svým vokálním temperamentem naprosto uchvacuje), a Amerikou navoněná „Im Alive“Ve třetí skupině by pak byly nádherné, třeskutým citem nasáklé balady, jako snová „Play On“ a pro mne jasný vrchol desky, oduševnělá „How Far Is Heaven?“ – ve které exceluje jak Kendallova španělka, tak především nedostižný Russell. Nadýchaný refrén je pak zážitkem pro vyvolené. A na samotném konci je pak umístěna pohodovka „Just Yesterday“.


Tolik tedy k tehdejšímu návratu GREAT WHITE. Co se týče hodnocení, je pro mne velmi těžké chválit a přitom bodovat střídmě. Fanoušci, kteří vyrůstali na jejich produkci v letech osmdesátých se příliš netají tím, že pozdní desky v tak široké oblibě už nemají. Já to cítím přesně naopak a spolu s kolekcí následující, albem „Rising“, řadím obě desky daleko před jejich proslavené období. V rámci diskografie jsou pro mne tím nejlepším, ovšem vedle stylově ne úplně vzdálených, kupříkladu TESLA, to na plný cérez nebude. 


31.05.2020Diskuse (6)Horyna
marekdt@seznam.cz

 

Carloss
02.06.2020 08:15

Já to vezmu hezky od začátku. :)

 

spajk
01.06.2020 16:01

S touhle deskou ale nezačínej, tady je to už moc učesaný. Dej si Once Bitten nebo Twice Shy anebo pokud máš rád rokec víc od podlahy tak Let It Rock nebo Psycho City

 

Carloss
01.06.2020 10:46

Tuhle kapelu ještě neznám,to budu mít zase co poslouchat. :)

 

horyna
31.05.2020 12:03

Ahoj spajku: až tak je máš rád, hm... to budeš jistě jejich největší fanda v česko-moravské kotlině :-) Dle tvého bodovacího systému bych pochopil, když nad mou 80-átkou u Back... pozvedneš obočí :-)

 

Stray
31.05.2020 11:16

Once Bitten 90%
Shot In The Dark 90%
...Twice Shy 90%
Hooked 80%
Psycho City 80%

dál je mi to jedno: GREAT WHITE < RATT

 

spajk
31.05.2020 11:07

Alba s Russellem:
...Twice Shy 100%
Hooked 100%
Once Bitten 90%
Psycho City 90%
Let It Rock 90%
Cant Get There From Here 80%
Sail Away 80%
Shot In The Dark 70%
Back To The Rhythm 70%
Debut 60%
Rising 60%

S Ilousem:
Elation 70%
Full Circle 90%

Russellovo Great White 60%

Russellovo sólovky:
Shelter Me 80%
For You 60%

Díky Horynovi za pěknou recenzi. Great White jsou moje srdcovka. Asi vůbec největší!