GRAVEYARD - Peace
Ještě před dvěma lety to vypadalo, že se nad pozoruhodným stoner-rockovým bandem ze Švédska zavřela definitivně voda, GRAVEYARD po letech
nekonečného koncertování a čtyřech řadových deskách hodili v roce 2016 ručník do ringu.
Přičemž vše se dělo bez zdlouhavého okecávání. Bum bác, prostě jsme se rozpadli, smiřte se s tím. V prosinci 2017 však náhle dva ze zakládajících členů avizovali návrat své značky a dnes již potvrzují, že pauzu využili k pozměnění
sestavy a nastartování své další dráhy. Vyměnili tedy kompletně rytmickou
sekci, kam na místo zkušené původní dvojice Rikard Edlund/ Axel Sjöberg byla
dosazena dvojice Truls Mölck/ Oskar Bergenheim a dnes jsou dost možná připraveni opětovně
dominovat evropským pódiím se svým velmi autentickým vzorkem rock´n´rollu,
přičemž jen připomenu, že těmi dvěma muzikanty, držícími pevně kormidlo souboru, jsou oba zpívající
kytaristé, jmenovitě Joakim Nilsson a Jonatan Larocca-Ramm.
Měl jsem tuhle kapelu rád již v dobách druhé desky
„Hisingen Blues“ a potvrzuji zde, že GRAVEYARD s novinkou „Peace“ na své
zřejmě nejslavnější období zdárně navazují. Sice už v tom asi nebude onen
moment překvapení jako onehdy v roce
2011, kdy se GRAVEYARD stali senzací, tehdy poprvé po evropských festivalech mohutně
prezentovanou prostřednictvím své stáje Nuclear Blast, ale kluci určitě od té doby nezapomněli skládat a hrát
zajímavou hudbu, takže nová a o něco melodičtější deska navazuje znovu typicky poutavou
atmosféru máničkovských dýchánků sedmdesátých let. Co určitě nepřekvapuje, je skutečnost,
že kapela vyznívá poutavěji ve skladbách proměnlivějšího ražení, kde není pevně
dané rovné tempo a onen rockenrollový ráz je vždy obohacen čímsi jemnějším. Právě kombinace se zklidňujícími
akustickými momenty a pozvolná gradace některým skladbám mnohem víc svědčí.
Zaujal mne třeba hned úvodní vál „It Ain´t Over Yet“, což je
pravděpodobně jedna z nejenergičtějších a nejchytlavějších hymen celé desky. Téhle hystericky
podávané vypalovačce plné frenetického křiku a kytarového zdobení mohou
konkurovat snad jen věci jako tradicionalisticky pojatý singl „The Fox“,
nebránící se vroucnému zpěvu a hadímu kytarovému pokrucování, a nebo pak démonická
jízda „Walk On“, což je surrealistická destrukční jízda klopýtající kouzelně skrze dávno
časem odváté noci. Nejpůsobivější jsou totiž GRAVEYARD ve chvílích, kdy oba
kytaristé zdobí skladbu a pomalu nevědí, kdy s těmi kvílivými zvuky přestat. Kytary
vřískají, štěbetají, zkrátka dovádějí a song se valí dál v dobrém
rozpoložení rytmické sekce i celé kapely, přesně tohle je na nich pozoruhodné. Jejich skladby totiž na koncertech přímo vybízejí k různému pozměňování a prodlužování do nespoutaných jamů.
Velké kouzlo má pro mne skladba „Del Manic“, což je pozvolna
se rozjíždějící kus, kde je v hlavní roli charismaticky nakřáplý hlas
Joakima Nilssona (chvílemi mne připomínající projev toho anglického floutka od
ARCTIC MONKEYS) a také určitá dávka romantiky a poetismu. Rozhodně je tohle (dle mého) lepší formát než to, co do nás kapela hrne v kvapíku „A Sign Of Peace“.
Obstojně působí i závěrečná skladba „Low (I Would n´t Mind)“, metalem lehounce řízlé rockabilly. Některé písně sice působí trochu unaveně a mají do odpichu trochu dál. Třeba když „Cold Love“ působí hned po výše zmiňované úvodní vypalovačce spíše tak, jako by nahrávku
zabrzdila, než aby ji posouvala dál. Na rozněžnělé „See The Day“ dokážu pro změnu ocenit alespoň ten kouzelný zvuk
akustické kytary, která sem připlula odněkud ze Spaghetti westernu. Celkově jde však o slušnou sadu, prostřednictvím
které o sobě GRAVEYARD zkrátka podávají zprávu. Jak se jim bude dařit, ukážou zřejmě následující koncerty.
| 04.06.2018 | Diskuse (0) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
 |
