Last Hardrock Outsider

GRAVEYARD - Peace

Ještě před dvěma lety to vypadalo, že se nad pozoruhodným stoner-rockovým bandem ze Švédska zavřela definitivně voda, GRAVEYARD po letech nekonečného koncertování a čtyřech řadových deskách hodili v roce 2016 ručník do ringu. Přičemž vše se dělo bez zdlouhavého okecávání. Bum bác, prostě jsme se rozpadli, smiřte se s tím. V prosinci 2017 však náhle dva ze zakládajících členů avizovali návrat své značky a dnes již potvrzují, že pauzu využili k pozměnění sestavy a nastartování své další dráhy. Vyměnili tedy kompletně rytmickou sekci, kam na místo zkušené původní dvojice Rikard Edlund/ Axel Sjöberg byla dosazena dvojice Truls Mölck/ Oskar Bergenheim a dnes jsou dost možná připraveni opětovně dominovat evropským pódiím se svým velmi autentickým vzorkem rock´n´rollu, přičemž jen připomenu, že těmi dvěma muzikanty, držícími pevně kormidlo souboru, jsou oba zpívající kytaristé, jmenovitě Joakim Nilsson a Jonatan Larocca-Ramm.

 

Měl jsem tuhle kapelu rád již v dobách druhé desky „Hisingen Blues“ a potvrzuji zde, že GRAVEYARD s novinkou „Peace“ na své zřejmě nejslavnější období zdárně navazují. Sice už v tom asi nebude onen moment překvapení jako onehdy v roce  2011, kdy se GRAVEYARD stali senzací, tehdy poprvé po evropských festivalech mohutně prezentovanou prostřednictvím své stáje Nuclear Blast, ale kluci určitě od té doby nezapomněli skládat a hrát zajímavou hudbu, takže nová a o něco melodičtější deska navazuje znovu typicky poutavou atmosféru máničkovských dýchánků sedmdesátých let. Co určitě nepřekvapuje, je skutečnost, že kapela vyznívá poutavěji ve skladbách proměnlivějšího ražení, kde není pevně dané rovné tempo a onen rockenrollový ráz je vždy obohacen čímsi jemnějším. Právě kombinace se zklidňujícími akustickými momenty a pozvolná gradace některým skladbám mnohem víc svědčí.


 

Zaujal mne třeba hned úvodní vál „It Ain´t Over Yet“, což je pravděpodobně jedna z nejenergičtějších a nejchytlavějších hymen celé desky. Téhle hystericky podávané vypalovačce plné frenetického křiku a kytarového zdobení mohou konkurovat snad jen věci jako tradicionalisticky pojatý singl „The Fox“, nebránící se vroucnému zpěvu a hadímu kytarovému pokrucování, a nebo pak démonická jízda „Walk On“, což je surrealistická destrukční jízda klopýtající kouzelně skrze dávno časem odváté noci. Nejpůsobivější jsou totiž GRAVEYARD ve chvílích, kdy oba kytaristé zdobí skladbu a pomalu nevědí, kdy s těmi kvílivými zvuky přestat. Kytary vřískají, štěbetají, zkrátka dovádějí a song se valí dál v dobrém rozpoložení rytmické sekce i celé kapely, přesně tohle je na nich pozoruhodné. Jejich skladby totiž na koncertech přímo vybízejí k různému pozměňování a prodlužování do nespoutaných jamů.

 

Velké kouzlo má pro mne skladba „Del Manic“, což je pozvolna se rozjíždějící kus, kde je v hlavní roli charismaticky nakřáplý hlas Joakima Nilssona (chvílemi mne připomínající projev toho anglického floutka od ARCTIC MONKEYS) a také určitá dávka romantiky a poetismu. Rozhodně je tohle (dle mého) lepší formát než to, co do nás kapela hrne v kvapíku „A Sign Of Peace“. Obstojně působí i závěrečná skladba „Low (I Would n´t Mind)“, metalem lehounce řízlé rockabilly. Některé písně sice působí trochu unaveně a mají do odpichu trochu dál. Třeba když „Cold Love“ působí hned po výše zmiňované úvodní vypalovačce spíše tak, jako by nahrávku zabrzdila, než aby ji posouvala dál. Na rozněžnělé „See The Day“ dokážu pro změnu ocenit alespoň ten kouzelný zvuk akustické kytary, která sem připlula odněkud ze Spaghetti westernu. Celkově jde však o slušnou sadu, prostřednictvím které o sobě GRAVEYARD zkrátka podávají zprávu. Jak se jim bude dařit, ukážou zřejmě následující koncerty.

 

 


04.06.2018Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz