Last Hardrock Outsider

GRAVEYARD - Innocence And Decadence

Se čtvrtou řadovou deskou se na sklonku léta přihlásila i retrařům dobře známá švédská kapela z Gothenburgu, která v poslední době patřila mezi nejautentičtější záležitosti navozující vzpomínky na hardrockový dávnověk a psychedelii sklonku šedesátých let, GRAVEYARD. Ve své domovině, ale vlastně i v určitých částech západní Evropy velmi populární těleso vešlo ve známost zejména svým druhým počinem „Hisingen Blues“, který před čtyřmi lety znamenal naprostou senzaci a otevřel těmto historií rocku okouzleným seveřanům dveře do celého světa a to prostřednictvím smlouvy s Nuclear Blast. Nicméně následující deska „Lights Out“ již kvalit jejich průlomového díla nedosahovala, stejně to samé se dá ovšem říct o této novince, která nakonec dostala znělejší název („Innocence And Decadence“), než by si zjevně zasloužila. Album značí jistou konsolidaci, protože o nějakém vývoji do nebojácnějších výrazových sfér a prostředků nemůže být v případě GRAVEYARD ani řeči. Naopak mě přijde, že s každou další deskou Švédové méně riskují a stávají se poněkud obyčejnějšími nebo tak nějak obyčejně rockovými. Zde je znovu jasně rozpoznatelný blues-rockový základ i inspirace v ostrovní scéně konce šedesátých let („Exit 97“), jenže tentokrát se dostává i na určité vlivy folku („Stay For A Song“) a věřte tomu nebo ne, i na ženské gospelové zpěvy („Too Much Is Not Enough“). Celkově deska jistým způsobem právě díky tomu ztrácí na dravosti, která připadá jen na několik položek (úvodní „Magnetic Shunk“, dále pak tři hřmotnější jízdy „Never Their To Sell“, „From A Hole In The Wall“ a „Hard-Headed“), které patří k nejlepším položkám.



V podstatě jde říci, že novinka nic podstatného neřeší, ale jsem přesvědčen, že hodně fanouškům, kterým se líbila předchozí tvorba, se prostě bude líbit i tahle aktuální sada, jenže kolik z nich fandilo GRAVEYARD přesně kvůli jejich druhu hudby a kolik si je přidalo jen jakousi zajímavost a retro ozdůbku v době, kdy byli prostě nejvíc v kursu – tedy v nezapomenutelném období okolo alba „Hisingen Blues“? Parta okolo Joakima Nilssona dle mého není horší než před čtyřmi lety, jen jim prostě žánrové odvětví příliš neumožňuje měnit své zvyklosti. Otázkou zůstane, zda-li kapela vůbec touží po nějakém, byť sebemírnějším vývoji a nebo zda-li prostě bude hrát podle všech těch šablon, jaké používá celá řada podobných partiček vzhlížejících ke květinové éře. Kdo čekal další obstojnou sbírku s vyrovnanou sadou rockových skladeb, kde bluesový základ je pravidlem, dostane jí, kdo nebojácný úkrok směrem k větší dravosti či experimentům, jeho očekávání setrvají v oblasti snů a nesplněných přání. On už vlastně pilotní singl („The Apple And The Tree“), vyseknutý zde jako hold agru a rurálnímu prostředí, příliš nenapovídal o touze po neočekávaném manévru, spíš tak nějak potvrdil rockovou a staromilskou podstatu existence této koncertně znamenité party, v jejichž písních se zastavil čas a letos v nich navíc slyším i mnohem více vlivu country, blues a celkově spíše amerického feelingu.


14.10.2015Diskuse (2)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Valič
29.10.2015 12:33

Hisingen Blues bylo sice lepší, ale tohle rozhodně není žádný propadák. 70%

 

Zetro
21.10.2015 14:52

Pre mna tiez mierne sklamanie ale stale sa da 70%