Last Hardrock Outsider

GOTTHARD - Bang!

Mám v paměti dobu kdy švýcarští GOTTHARD začínali a zrovna jim v průběhu roku 1992 vyšlo bezejmenné debutové album. Tenkrát bych si opravdu nepomyslel, že tahle vcelku nenápadná parta nahraje za dvě dekády takové množství hudby. Pracovitá kapela původem z Lugana, od začátku soustředěná okolo kytaristy Lea Leoniho a charismatického vokalisty Stevea Leeho, si v průběhu devadesátých let získávala stále pevnější půdu pod nohama. Díky neúnavnému a velmi častému koncertování a rovněž díky pravidelnému zásobování fanoušků novým materiálem se jejich fanouškovská základna na Starém kontinentě na rozdíl od hard rockové konkurence vydatně rozrůstala a to i v dobách pro tento hudební směr nelehkých. Z dnešního pohledu lze tedy říci, že v oblasti této hudby patří GOTTHARD v posledních dvou dekádách nejen mezi ty nejpilnější, ale i mezi kapely nejpopulárnější. Novinka „Bang!“ plně stvrzuje, že ani tragická motocyklová nehoda, při níž před čtyřmi lety zahynul ve Spojených státech zpěvák Steve Lee, Švýcary nezastavila v nastoleném tempu a věrni své píli již s Leeho nástupcem Australanem Nicem Maederem vypouštějí dnes v krátkém časovém úseku druhé album, celkově pak jejich jedenácté studiové.


 

 

Nový materiál vedle toho klasického určitě nezapadne. Stejně jako v případě předchozího alba „Firebirth“ zůstávají GOTTHARD věrni svým zavedeným postupům, které rozvíjí odkaz hard rockové hudby a sedmdesátkového blues i v dnešní přesycené době, novinka však svého předchůdce bezpečně drtí, jak nápaditostí, tak samozřejmě energií. Když tak poslouchám nové skladby, napadá mne, že rockový tradicionalismus těchto Švýcarů stále dokážu ocenit, byť jsem se v mnoha momentech přistihl, že se u řady klišé ošívám. Tak tedy začneme negativy, ať to máme z krku - třeba hned začátek nahrávky, zde tvořený intrem „Let Me In Katie“, na které pak přímo navazuje kolovrátkový popěvek „Bang!“, jakoby tvrdil jak je pro členy GOTTHARD hrozně snadné dostat se do leckterých dívčích kalhotek. Nevím, ale zdá se mi, že na podobné textové manýry už v dnešní době není nikdo zvědavý. Zavřete své dcery, přijíždí kapela - tohle prostě už nikoho nezajímá. Následují dvě hymny „Get Up ´N ´Move One“ a „Feel What I Feel“, což jsou dle mého songy umolousaně zábavové a ve své klišovitosti hrozně nezajímavé. Songy, které si sice hrají na stěžejní hity celého nového materiálu, ale v podstatě jsou ve své podbízivosti neskutečně předvídatelné a  rovněž i nudné. Stejně tak považuji za vcelku zbytečné obě následné balady „C´est La Vie“ a „Maybe“.

 

 

Bohudík zde negativa končí a můžeme v klidu přejít k věcem přínosným. Zbytek materiálu už baví o dost více, je méně prvoplánový, ve všech směrech důraznější a ukotvený blíže k blues rockovým kořenům. Je zde sice ještě vypalovačka upalující rychlostí větru s kapelou naloženou v kabrioletu - „What You Get“ , která mě však potěšila v pozici hitovky daleko více než výše zmíněná „Feel What I Feel“, ale pak už jedeme v namakaných středních tempech, což potvrzují jak riffová čísla s patřičným ohněm v srdci – „Red On A Sleeve“, „I Won´t Look Down“ a „Jump The Gun“, tak připomínka rukopisu britských WHITESNAKE v překrásné „Spread Your Wings“. Všechny tyto songy pro mne představují pomyslný vrchol nahrávky, která podle mého stále udržuje GOTTHARD v dobré kondici. Přes určité výhrady u některých skladeb ze začátku nosiče, tak musím potvrdit, že Švýcaři stále umí napsat vynikající věci a ještě ke všemu se jim v Nicu Maederovi podařilo najít velmi schopného pěvce a frontmana, který se s nelehkou úlohou nahradit charismatického Stevea Leeho popasoval více než dobře. Bezproblémový bigbít!


05.06.2014Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz