Last Hardrock Outsider

GLENN HUGHES - Resonate

Vypadalo to, že deska „F.U.N.K.“ z roku 2008 bude posledním sólovým albem legendárního „Voice of rock“, jak je přezdívaný můj velký oblíbenec a srdeční umělec GLENN HUGHES. Po celé řadě zklamání se zakládáním kapel se Glenn přece jen uvolil vydat po dlouhých osmi letech čistě vlastní počin. Jen málokdo z veteránů se může chlubit průměrnou bilancí jedna deska za rok, ale marná sláva, když někdo umí, tak je možné chrlit novou muziku s neuvěřitelnou kadencí a kvalita přitom neutrpí. Vždy si pak vzpomenu na nářky některých hudebníků, kteří omlouvají svoji skladalelskou impotenci dlouholetým působením na scéně. Na rovinu přiznám, že objektivně hodnotit pro mě zcela zásadního hudebníka je setsakramentsky těžké. Na druhou stranu klasičtí rockeři nemohou mít ani jednu připomínku ke kvalitě při jeho působení v kapelách TRAPEZE a DEEP PURPLE a ti osvícenější nenajdou průměrnou desku ani v jeho sólové kariéře. Sakra, vždyť Glenn i ve svých bočních projektech, ve všemožných hostovačkách, podává nadlidské výkony a jeho hlas je nezaměnitelná přehlídka mistrně zvládnutého rozsahu a barvitě podaných tónů. Jak tedy může dopadnout novinka, která musí zarezonovat v každém klasickém rockerovi? Ba dokonce má co nabídnout i v dnešní době a já musím opět smeknout a poklonit se mistrovi, laťka prostě nepadá, GLENN HUGHES je v roce 2016 stále v obrovské formě.



Novinka byla v médiích dlouho předem prezentovaná jako ta nejtvrdší v sólové kariéře, což stálo za zbystření, protože Glennovy sólovky byly vždy spíše opředeny funkem, soulem a blues. Opravdu ostré desky jsme si mohli poslechnout v rámci spolupráce s Tony Iommim nebo třeba s italskou obdobou sabbathovského riffmajstra Dario Mollem. Právě s ním vydal Hughes v loňském roce skvělou hardrockovou pecku „Waterfall“. Ráznější pojetí zůstalo i zde, opět ale ve změněné formě a tentokrát by se dala novinka bez okolků nazvat jako pocta DEEP PURPLE. Už od prvního songu „Heavy“ vás totiž zahltí pověstné varhany jak od Jona Lorda a člověk, který není obeznámen s tvorbou Glenna Hughese, by se mohl oprávněně domnívat, že zde se pouze recyklují dosti staré motivy. A ona je to ve své podstatě u prvního songu pravda. Zcela jistě nejvíce průměrná skladba dostala do vínku dokonce pozici prvního singlu a nebýt vcelku silného refrénu, jednalo by se pravděpodobně o propadák. V písni navíc zcela chybí kytarového sólo, což zklame každého fajnšmekra této muziky. Naštěstí je album koncipované trochu jinak a hned druhá „My Town“ patří do zlatého fondu Hughesovi tvorby. Zde možná nastala ta pravá chvíle nastínit, s kým se tentokrát zavřela ústřední persona ve studiu. Za bicí se posadil Pontus Enborg, kterého ale v první a poslední písni doplnil již dlouholetý kamarád Chad Smith z RED HOT CHILLI PEPPERS. Kytaru obsluhoval švédský všeuměl, ale především rockový světoběžník Soren Andersen. A nováčkem v sestavě se stal klávesák Lachy Doley. Zpět k songům, „My Town“ je názorná ukázka, jak se má dělat silný rockový song. Jednoduchý beat, rázný a táhnoucí riff a do toho řvoucí Glenn Hughes, který dokáže lusknutím prstu přejít do těch nejjemnějších poloh. Pro mě osobně nejlepší žijící zpěvák, protože podávat v pětašedesáti letech takové výkony je prostě obdivuhodné.



V souvislosti s osobou Glenna si většina vybaví především hlasové schopnosti, které jsou tak výjimečné, že zastiňují vše ostatní. To je ohromná škoda, protože se dost často zapomíná na fakt, že Glenn je také vynikající baskytarista. Vždyť funkový žánr je přímo uzpůsoben na dominující basové linky. Zkuste tedy v písních „Flow“ a zejména také ve funkově laděné „Landmines“ odhlédnout od omamně sladkého hlasu a obdivujte krásy baskytarových línií, které zde zdatně sekundují elektrické kytaře. Já prostě nemám co vytknout ani precizně ošetřené produkci. Deska zní skvěle a drsnější mix skvěle koresponduje s mnohdy až heavymetalovým ražením. Vždyť kdyby takovou „How Long“ zpíval kdokoliv z metalových klasiků, dostaly by písně ještě tvrdší nálepku. Ale je to právě Glenn Hughes, který svým hlasem vědomě balancuje na hranicích žánrů jako list ve větru. Vůbec nejlepší skvosty přichází s koncem alba. Kdyby se mě někdo zeptal, jak si představuji kvalitní, moderně znějící píseň s přidanou hodnotou, bez váhání uvedu „Stumble & Go“. S poslední položkou vytáhl Glenn akustickou kytaru a na chvíli nahodil melancholickou náladu, kterou postupně vygradoval do epických rozměrů. Díky této písní si člověk může zas a znovu uvědomit, jak neuvěřitelně andělsky čistý hlas tento pán v letech má.


Zde je prostě každé slovo marné. Novinka je dechberoucí, má hitový potenciál a člověk se může jen potěšeně pousmát nad faktem, že někdo vydává takto kvalitní desky s takovou kadencí a za žádných okolností nenachází dno. Ano je to tak, již v době vydání byla na příští rok ohlášena další deska BLACK COUNTRY COMMUNION a já prostě nepochybuji, že to bude opět pecka.


04.12.2016Diskuse (12)Kropis
kropacekmichal@gmail.com

 

Bluejamie65
08.12.2016 21:30

Alba alba alba... a přes to neleze pes

 

Mauglí
08.12.2016 20:00

"Since You Been Gone" je určitě obehraná odrhovačka a navíc to ani není původní Rainbow song, ale je to cover od Russe Ballarda. I pro mě patří do šuplíku společně se "Smoke On The Water", "Paranoid" a taky hlavně "Lady in Black" - ta jak jen začne v rádiu, okamžitě přelaďuju, ale že bych kvůli ní navždy zatratil zpívajícího Kena Hensleyho, to určitě ne. Kdo si chce naplno vychutnat Bonnetův hlas, doporučuji všechna tři alba Alcatrazz, kde na každém hraje vždy jiný skvělý kytarista (postupně Yngwie Malmsteen, Steve Vai a Danny Johnson - ex Rod Steward, Alice Cooper aj.). Nahrál ale i výrazně tvrdší rock-metalová alba např. s Impellitteri, japonskými Anthem nebo Blackthorne.

 

Bluejamie6508.12.2016 15:51

jenže jugotoňácká verze Down to Earth se prodávala už v osmdesátých letech tzn byla za totáče široce dostupná a potažmo vše od Rainbow do roku 95 má univerzální nejen srozumitelnost, ale i citovou hodnotu, která mě přiměje žádnou řadovku při poslechu nevynechat. Já ji taky mám a nevynechávám.

 

Pekárek
08.12.2016 13:00

Souhlas s Imothepem, ještě se mi líbí na jedničce Impellitteri. Jo v Rockhardu by tuším třetí:)

 

Imothep
08.12.2016 09:30

Stray: Pravdu dis, takhle naprosto trefne popsanou charakteristiku "Since You Been Gone" jsem jeste nikde nevidel, z toho budu s prominutim krast :o). Ano, je to nesmirne otravna skladba, mam ji ve stejnem supliku jako "Smoke On The Water" nebo "Paranoid". Paradoxne vsechno jsou to hity(pak mejme nejake prehnane iluze o posluchacich). Ovsem Bonneta bych nezatracoval, je to opravdu osobity zpevak, akorat, ze je to proste "ten typ", kterej neni schopen "zachranit" prumernejsi material, potrebuje mit dobre skladby na telo. Jako krasny priklad doporucuji "Alcatrazz - Disturbing The Peace" a nebo "MSG - Assault Attack". Zde mj. v titulni skladbe myslim predvadi zivotni vykon a mozna jeden z nejzajimavejsich hardrockovych peveckych vykonu te doby.

 

Stray
08.12.2016 08:09

Odrazuje mne ta jeho kymácivá zpěvnost a nadšení v hitech RAINBOW jako "Since You Been Gone", což je jednoznačně typ old-school rockové hudby, která působila senilně snad už rok po vydání, navíc v kombinaci s jeho krátkým účesem a tmavými brýlemi... Já tu dobu jako aktivní posluchač nezažil, ale když zpětně zjišťuji, co se hrálo na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, tak mne to vzhledem k existenci post-punku, new-wave a NWOBHM přijde jako píčovská konzervativní hymna pro starší a pokročilé.

 

Mauglí
07.12.2016 22:23

Stray: To jsem teda netušil, že Bonneta tak nemusíš, to bych tě s ním býval vůbec neobtěžoval. Jen to přirovnání s Ein Kessel Buntes mi teda nesedí... snad jen kdyby tvorba všech těch ostatních (a skvělých) pánů vokalistů prodělávala v čase nějaký výraznější progres, ale vždyť si jedou všichni (možná jedině s výjimkou zrovna Hughese) už řadu let víceméně pořád to svoje - podobně jako Bonnet. Já ho mám naopak ze všech nejraději a navždy u mě zůstává jednou z největších hardrockových legend s nezaměnitelným a charismatickým hlasem.

 

spajk
07.12.2016 11:20

Já někde slyšel historku, že se Bonnet nechal ostříhal a Ríčí ho na hodinu vyhodil :-) Resonate je skvělá deska, recenze výstižná. Hughese snad nejde mít nerad. Už jen pro jeho desky s DP, které jsou u mě na špici v rámci kapely, pro jeho přátelství se zesnulým Tommy Bolinem, které nikdy neopomene na FB zmínit 4. prosince a neustále připomíná odkaz tohoto geniálního kytaristy( který si záhral i s naším Janem Hammerem), pro jeho lásku k hard rocku, který nikdy nezradil, i pro jeho zpěvácké manýry, které můžou naživo po půlhodince lézt na nervy...:-) Bylo to právě živé album z roku 1994, kde jsem o něj zavadil nejdříve. Burning Japan Live - skvostný koncertní záznam. Jeden z nejlepších , co jsem kdy slyšel. Aby ne, za prdelí má rytmiku a klávesáka z Europe! Od té doby je to můj nejoblíbenější žijící hudebník. Sázka na jistotu. Kvalita na všem, co po léčení natočil. Mr. Glenn Hughes.

 

Stray
07.12.2016 09:16

Mauglí: Hele, Bonneta nemám moc rád, vlastně je to můj nejméně oblíbený zpěvák, se kterým kdy Blackmore spolupracoval. Když jej srovnám s Hughesem, Coverdalem, Gillanem nebo i tím Diem, který pro mne představujou děsně zajímavej hlasovej projev, osobitost a hudební energii, tak Bonnet proti nim působí jako obyč.AOR interpret (mnohem výše mám i Joe Lynna Turnera), zkrátka jako kdybys v roce 1982 čuměl na Ein Kessel Buntes a snažil se o to, aby se ti to líbilo stejně jako Pražský výběr. :-)

 

Mauglí
06.12.2016 22:51

Hughesův hlas mám hodně rád a je to kvalitka jako vlastně téměř vždy v jeho případě, ale Album měsíce (a asi i roku) by u mě tentokrát vyhrál jeho kolega a souputník Graham Bonnet se svým bandem - točím to už třetí týden a pořád se toho nemůžu nabažit, pěkně nabušená hardrocková jízda!