GIUSEPPE VERDI, MESSA DA REQUIEM - Kutná Hora, chrám sv. Barbory, 28. června 2023

Jen málo měst v Česku se může pochlubit tak podmanivou koncentrací architektonických památek jako Kutná Hora. Dominuje jim katedrála Nanebevzetí Panny Marie a svatého Jana Křtitele v Sedlci a turisticky nejvytíženější chrám svaté Barbory. Právě do jeho klenutých prostor byla zasazena závěrečná akce festivalu Operní týden – Kutná Hora. Pořadatelé v rámci něj nabídli Dvořákovu operu Jakobín a best of z árií italských a francouzských oper. Finále pak obstaralo provedení jednoho ze zásadních a nejznámějších děl duchovní hudby, Messa da Requiem z pera italského operního velikána Giuseppe Verdiho (1813-1901). Někdo v souvislosti s uvedeným „soundtrackem“ k zádušní mši dokonce mluví o Verdiho nejlepší opeře.

Zmíněný festival jsem neznal, a účast tudíž neplánoval. Zásadní roli sehrála rozhlasová reklama na kulturní dění v Kutné Hoře. Přiznávám, že tím největším lákadlem bylo exkluzivní prostředí. Do Barbory se vždycky rád podívám. Jelikož se zmíněný opus u nás zas tak často nehraje, dlouho jsem neváhal. Jak se navíc ukázalo později, necelý týden před koncertem zbývalo už jen pár lístků do poslední, nota bene improvizovaně přidané řady. Očekávání přehnaná nebyla. Na druhou stranu, festivalová nabídka neobnášela notoricky známou komerci, ale kolekci zavazující k jisté úrovni. Přinejhorším si lze užít Barboru, říkal jsem si. Na ni je stoprocentní spoleh, tedy v případě, že se zde zrovna něco nenatáčí. Do Kutné Hory jsem tedy vyrazil s tím, že pokud vše klapne, může být zážitek velkolepý, až mystický.

Záhy po vstupu do hlavní chrámové lodi jsem si však uvědomil pár věcí. Kostelní prostory sice mívají velmi dobré echo, nicméně na zvuk z cd můžete zapomenout. Splývající a překrývající se mnohost harmonií každopádně pohřbí celou řadu orchestrálních nuancí. Člověk musí být vděčný za hlasy a o ty jde v kostele především, což si snad uvědomí i všichni účinkující. Na místo ega musí nastoupit duchovní prožitek jako absolutní základ správné interpretace. Druhá myšlenka dorazila o chvilku později, poté co začal mocně působit interiér. Zvolené prostředí mělo krásu tónů ještě více umocnit, nicméně dojem ze Svaté Barbory byl (opět) natolik silný, že jsem se obával spíš soupeření krásných melodií s fantastickým vizuálem. Více někdy neznamená více. Nejsem odborníkem ani na hudbu, natož architekturu. Každý vnímavější laik však mohl vycítit, že se zde střetnou dvě těžké váhy. Kdybych byl obdařen třeba jako spisovatel Vladimír Neff, možná bych se o pár slov popisujících chrám pokusil. Takhle si vystačím s konstatováním, že Barbora se musí zažít. K hudbě si nejprve dovolím uvést několik stručných „wikipedických“ poznámek.

Requiem, premiérované v roce 1874, završilo Verdiho vrcholnou tvůrčí fázi, poté se na delší dobu odmlčel. Samotné dílo vzniklo až poté, co se nepodařilo realizovat původní projekt, počítající s účastí dvanácti skladatelů, kteří tak měli uctít památku dalšího italského operního klasika, Gioacchina Rossiniho (†1868). Znechucený Verdi se k němu vrátil až v souvislosti se smrtí básníka Alessandra Manzoniho (†1873), kterého velmi obdivoval. „Já kdysi tak neobyčejně plachý, už takový nejsem, ale před Manzonim se cítím tak malý, že nikdy nebo skoro nikdy nenalézám slov...“ Zmíněný citát snad nepotřebuje žádný další komentář. Nejedná se jen o spolehlivý doklad skromnosti a zároveň velikosti italského skladatele, ale zároveň poodkrývá mocnost impulsu, jehož přičiněním nakonec vzniklo něco mimořádného. Odhlédnout se ovšem nedá ani od Verdiho múz, tedy inspirujícího sopránu české zpěvačky Terezy Stolzové a mezzosopránu Marie Waldmannové. V šedesáti letech už navíc začínají provázet život člověka pochybnosti, neodbytné otázky vztahující se ke smyslu života a obavám ze smrti, pro jejichž vypořádání je zvolená hudební forma takřka ideální. V daném případě byla naplněna obsahem, který posluchače rozmazluje, ale zároveň mu nedopřává ani chvilku oddechu.

Onoho středečního večera se Verdiho majstrštyku zhostila Filharmonie Hradec Králové pod taktovkou dirigenta Jiřího Štrunce společně s výběrem sólistů a sboristů, sestaveným právě pro danou příležitost. Pěvecký „casting“ se povedl. Přibližně po deseti minutách jsem nabyl jistoty, že těch devadesát minut hudebního toku bude výjimečných, a pak už jen poslouchal a poslouchal. Proč zrovna po deseti minutách? Úvod první části – „Requiem a Kyrie“ – byl negativně poznamenám přenosem zvuku z nevypnutého mikrofonu, který posloužil k pronesení několika úvodních slov. Po třech minutách rozhozené synchronizace jsem se i v relativně chladnějším prostoru začal solidně potit a doufat v zásah z hůry.:-) Pokud by vše pokračovalo, zřejmě bych před takovou zvukovou demolicí utekl. Naštěstí sice nezasáhlo „něco“, ale alespoň někdo, předpokládám, že jeden z pořadatelů. Po odeznění nepříjemné situace jsem si tedy mohl vychutnat hlasy, konkrétně tenor Paola Lardizzoneho, soprán Jany Kačírkové, mezzosoprán Jany Sýkorové a bas Petera Mikuláše. Právě jeho výkon na mě udělal asi největší dojem. Dominovalo mu hodně klidu, soustředění, zkušenosti a hloubky. Možná to souvisí i s určitou skromností basových partů, snad nejlépe ctících autorem zvolenou neoperní formu. Verdiho zpěvný rukopis přitom nekompromisně prosvítá celým potemnělým dílem. Právě hledání pomyslné zlaté střední cesty mezi decentním obsáhnutím všech nádherných melodií a odpovědným uchopením vážné formy představuje klíč ke zdařilé interpretaci. Štrunc ji nalezl bez sebemenšího zaváhání.

Díky všem zúčastněným z hudby naplno vyzařoval její duchovní rozměr, který se postupně prohluboval. Přes četné dynamické zlomy koncert přímo hmatatelně gradoval. I dramatický tenor Lardizzoneho jako by stále více naplňovaly porozumění a pokora. Orchestr hrál naprosto spolehlivě a účelně. Chrámová akustika sice jeho zvuk rozostřovala, na druhou stranu mu propůjčovala velebné znění varhan. Lví podíl na tom měla velmi solidní dechová sekce. Očekávané vrcholy, např. duet obou sólistek v „Recordare“, se staly vrcholy pravými, přesněji řečeno, pocitovými vlnami v neutuchajícím proudu nádherné hudby. Je opravdu těžké některé zmiňovat zvlášť, protože sólisté zpívali opravdu krásně(!), sbor je výtečně doplňoval, a celek tak byl stále sevřenější a mocnější. O to více pak začalo na posluchače působit prostředí lomených oblouků, křížových kleneb a barevných vitráží. Pomalu se stmívalo. Během mocného finále „Libera me“ se rozsvítila venkovní světla, která žlutorudě nasvítila strop hlavní chrámové lodě. Dostavil se efekt zapadajícího slunce a něčeho jako „boží účasti“. Synergie hudby a prostoru byla v danou chvíli opravdu drtivá. Pro někoho se ovšem mohlo jednat o vítězství Svaté Barbory; minimálně na body.:-) Ano, i mě bolel krk z častého zaklánění hlavy a pokukování, přesto jsem si odnesl zážitek primárně sluchový. Geniální hudba v důstojném provedení a prostředí, pro které byla stvořena, zkrátka zapůsobila tak, jak měla. Ze „zpívání o smrti“ totiž vytavila téměř veškerou, smrtelníkovi dostupnou krásu života.

07.07.2023	Diskuse (0)	Pekárek hackl@volny.cz