GAMMA RAY - To The Metal

60%

Dnešní recenzí na předposlední desku kytarového virtuosa Kaie Hansena a jeho GAMMA RAY – „To The Metal“, mám tu čest zakončit rekapitulaci diskografie kapely, která posluchačům melody metalu přinesla mnoho radosti a do škatulky speed/heavy/power/apod. dodala nepřeberné množství špičkových songů, z nichž nemálo jich dnes nese přídomek „legendární“. Kapela, která hned ve svých počátcích dokázala bez váhání vystoupit ze stínu HELLOWEEN a vytvořit svůj osobitý pohled na muziku – se může právem pyšnit statusem jedné z nejlepších formací metalové historie. A přestože mají produkce GAMMA RAY od desky „Majestic“ velmi kolísavou kvalitu (slušně  řečeno), na každém z alb se dá najít několik momentů, které za poslech stojí. Jak si v tomto ohledu vede album „To The Metal“? Tak pojďme na to.

Obal alba. Mezi odfláknutými barevnými fleky ozdobenými lebkami „Fangface“ zaujme jen povedená silueta kytaristy – a já musím říct, že stejně jako s hudbou to šlo od výše zmíněného „Majestic“ do kopru i s gammáckou grafikou. Celá scéna má zřejmě znázorňovat muže na pódiu plném pyroshow a jako takové je to nápad dobrý. Provedení ale mizerné a nezajímavé. Bohužel. Přesuňme se raději k tomu důležitějšímu...

Začátek v podobě „Empathy“ se po jistě nezbytném, nenápaditém a naštěstí kratičkém vybrnkávání přelije do tuctové skladby, kterých je na posledních čtyřech řadovkách až běda. Úvodní výkop tedy nepotěší a dvojka „All You Need To Know“ situaci nevylepší ani náznakem a nic nezmůže ani hostovačka Kiskeho, která zde vyznívá do ztracena. Po divokém a slibném rozjezdu skladba právě  v „klasickém Miším“ (dle vzoru Michi) refrénu úplně vyšumí. Jako bonus na „Růžové bublinky“ od HELLOWEEN by ale zapadla výborně. „Time To Live“ nízko nasazenou laťku poněkud zdvihá a navrch přidává refrén, který se dá označit alespoň za uspokojivý. Jen už jsme to od Gammy slyšeli mnohokrát. Jedeme dál. Pokud si dali pánové za cíl být s titulní skladbou co nejméně melodičtí, splnili jej do notičky.  Syrová a tvrdá „To The Metal“ totiž opravdu neobsahuje (čest kníkavému sólu!) ani náznak melodie, což v kombinaci se středním tempem, tvoří velmi nevýbušnou směs. Kdo zadoufal, že pánové zabrousili do thrashových vod PANTERY a spol., je bohužel na omylu. Jedná se jen o pomalý a až sprostě obyčejný hejvík a ono suché „Hail to the Metal“ v refrénu je ostudou desky. Další „Time Of The Oath“ od HELLOWEEN se nekoná, sorry.

Když zazní první tóny eposu z dílny bicmistra Zimmermanna, chce se zakřičet radostí. „Rise“ se na nás vrhne se stejnou opravdovostí, kterou v mých uších měla většina songů z minulého „Land Of The Free II“ a k tomu přidává prvotřídní melodii navrch. Díky Danovu působení u symfonických FREEDOM CALL jde o věc pestrobarevnou a mnohovrstevnou – a želbohu je to jediná položka z desáté studiovky německých melodiků, která snese ta nejpřísnější měřítka na prvotřídní metalovou práci. Následující „Mother Angel“ se náladou rovněž vrací o desku zpět. Zpátky do až naivní upřímnosti, kde nám Kai servíruje své srdce na zlatém podnose. Pravda, nejde o žádný zázrak, svou tesknou a jemnou vnitřní silou se však skladba drží vkusně pohromadě a tak jí odpustíte i ultrablbé sólo. „Shine Forever“ je další rychlou písní, která pobaví. Podle výrazné basy a nasypaných slok okamžitě poznáme, že jde o dílo Dirka Schlächtera – a jeho refrén vám konečně vykouzlí na tváři ten pravý gamma-úsměv. Vítanou vzpruhou je i následující „Deadlands“, která mi ve své titulní melodii okamžitě připomněla soundtrack z Rockyho. Rozhodl jsem se, že se nepodívám na všech pět dílů, ve kterých může být, a tak pro upřesnění sáhněte do své filmografie. „Mrtvé země“ rozhodně mrtvé nejsou a přes přísný text („Now you run from the Deadlands. The eyes of a stranger will follow. Run like a madman“) se jedná o lepší halekačku spíše veselejšího střihu, která možná drobátko, ale určitě příjemně připomene časy „Sigh No More“ nebo „Insanity And Genius“. Předposlední „Honění stínů“ se ani po opakovaném poslechu do hlavy nezaryje a konec podobě balady „No Need To Cry“ sice neurazí, ale je na tom dosti podobně. 

Na závěr musím zmínit zvuk nahrávky. Podle mě toho zde často hraje až moc najednou a jednotlivé stopy nejsou moc dobře vyvážené, a tak se vše samo v sobě ztrácí a trvalo mi dlouho než jsem do skladeb dokázal proniknout. Kromě toho je smutné, že kytary GAMMA RAY přestaly řezat a jsou místy tupé a slabé, což je dle mého úlitba mladším „modernějším“ posluchačům, které by poctivé kytary mohly vyděsit. Velká škoda. Na „To The Metal“ mi také schází nějaká sedmi a výše minutová skladba, demonstrující současnou sílu kapely v plné parádě. I když vzhledem k aktuální formě, možná dobře, že taková chybí. Dnešní materiál však kromě velkého množství nudy nabízí čtyři velmi dobré písničky, z jejichž řady vystupuje bombastická „Rise“ (která je i jednou z nejlepších z celé diskografie) a „Deadlands“ (která prostě baví). Těsně, ale pořád ještě lehký nadprůměr.

19.10.2023	Diskuse (8)	posejdon