Last Hardrock Outsider

FRANZ FERDINAND - Always Ascending

Následující řádky jsou sepsány pod dojmem nedávného (9. 3.) vynikajícího koncertu, který FRANZ FERDINAND odehráli v pražském Fóru Karlín. Pro návštěvníka jejich památného vystoupení v Roxy z roku 2004, kdy k nám tahle kapela přijela jako tuze horké zboží krátce po vydání hity naflákaného debutu, to byl velmi poučný večer. Před čtrnácti lety jsme totiž viděli klubovou taneční kytarovku v úsvitu své kariéry. Letos bezmála stadionovou kapelu, bezvadně pracující s publikem, které ji totálně zobe z ruky. Moment, kdy frontman Alex Kapranos přinutil v závěrečném devítiminutovém infernu This Fire celou halu se posadit a na refrén zase jako jeden muž vyskočit, se zapíše zlatým písmem do mytologie skalních FF fans.


Podobně se to má i s novinkou Always Ascending, která vyšla pět let po předchozí Right Thoughts, Right Words, Right Action a tři roky po albové spolupráci s americkými klasiky SPARKS. Jsou to klasičtí FRANZ FERDINAND a přece jiní. Jejich zvuk je pestřejší, projasněný, taneční. Velmi se vyplatí poslouchat desku pečlivě, nejlépe ve sluchátkách, a nesoustředit se jen na chytlavé refrény na první dobrou. Cesta, kterou kapela od dob eponymního debutu urazila, je úctyhodná, správná a logická. Nebylo by nic trapnějšího než se pořád dokola snažit o další Take Me OutThe Dark Of The Matineé nebo Do You Want To. Velmi dobře si mimochodem pamatuju, jakou nevoli svého času vyvolala mezi trendařskou rádoby hudebně-publicistickou komunitou druhá deska You Could Have It So Much Better. Tihle chlapci, jejichž jedinou ambicí bylo psát stejně špatně a sebestředně jako jistý Michal Nanoru, neblahé paměti, vůbec nepochopili, že každé album je třeba skutečně naposlouchat, a to nejlépe dřív, než o ni začnu někde na webu plácat kraviny jen proto, abych se ukázal, že „vím první“.



Moc by mě zajímalo, co by tahle komunita řekla na desku Always Ascending, kdyby o ni vůbec kdy zavadila. Je jasné, že pro lapače všech krátkodechých kravin je tohle velmi out zboží, ovšem pro všechny, kteří umí docenit bezvadně vyprodukovanou a s chutí složenou popově-kytarovou desku od kapely, která přesně čeho a jak chce dosáhnout, je to jedna ze žánrových záležitostí roku.


Funguje to od prvních vteřin. Otevírák Always Ascending postavený na principu tzv. Shepardovy stupnice, tedy na zvukové iluzi stále stoupajícího tónu, je bezvadná hitovka postavená na neodolatelném rytmu a ústředním sloganu a melodii, která se zaryje do hlavy ani nevíte jak. To je vůbec deviza celé desky. Napoprvé máte pocit, že se FRANZ FERDINAND s chytlavými melodiemi moc nevytáhli, za pár dní ale zjistíte, že vstáváte s Always Ascending, v poledne si prozpěvujete Paper Cages, při odpoledni si notujete Lazy Boy a uléháte s refrénem Slow Don’t Kill Me Slow. Tohle není jen tak náhodně naplácaná sbírka písniček, ale logicky a soudržně vystavěná kolekce, která se na nějaký čas stane součástí vašeho života. Což je mimochodem fakt, kterého si na těch nejlepších popových počinech cenili klasici PET SHOP BOYS.


Noví FRANZ FERDINAND jsou kvalitní pop. S odchodem kytaristy Nicka McCarthyho se jejich zvuk odlehčil, větší důraz je kladen na syntezátory, už se nedá hovořit o klasické indie kytarovce. Jejich záběr je mnohem širší a hudební uvažování bohatší. Stále ale znějí svěže a relevantně, vyhnulo se jim to, co potkalo například THE KILLERS a podobné: nestali se ani archaickým artefaktem minulé dekády, ani parodií sebe sama.


14.03.2018Diskuse (1)wuxia
jindrich.goth@gmail.com

 

Subeer16.03.2018 09:20

Tehle kapela se mi s přibývajícím věkem začíná zamlouvat čím dál více. Nikdy jsem jí přímo neodepsal, nikdy přímo nepochválil, ale je to čím dál tím lepší. I toto album, kde bys kytaru pohledal, nevím, něčím mě to pořád baví a přitahuje, i když by teoreticky nemělo. Díky za zmíňku a recenzi, kvůli kterým jsem FF zase oprášil na příjemném a ničím nerušeném poslechu.