Last Hardrock Outsider

FRANK HANNON - World Peace

Ústřední člen legendární hardrockové kapely TESLA Frank Hannon se v posledním roce nezastavil, sotva s kapelou vydal po letech příprav nový materiál „Simplicity“, hned po dalším půlroce mu vychází sólové album. Jde už o čtvrtý sólový počin a řekl bych, že Frank se konečně vyprofiloval i v tomto směru, tedy s pojetím vlastní sólové tvorby, které přeci jen méně souvisí s hudbou domovské kapely. Sólovou novinku jsem tedy bedlivě očekával, protože předchozí deska byla spíše směskou vkladu několika hudebníků, kde navíc zpíval Jeff Sandoval, a mezi námi to bylo dílo velmi průměrné. Naproti tomu druhá, poloakustická nahrávka „Gypsy Highways“, mě ve své době nadmíru zaujala a svým country/blues směřováním to bylo pro mne překvapení roku. Podle zveřejňovaných střípků a nových ukázek se však Frank vrátil až k úplnému začátku, kde debutoval s čistě hard rockovou deskou mající náladu sedmdesátých let „Guitarz From Marz“ z roku 2005.



Trochu jsem se obával, že bude sólovka jen slabým odvarem už tak vcelku slabého alba „Simplicity“, ale je to přesně naopak. Z „World Peace“ cítím maximální nasazení, chuť hrát a konečně jsou zde také svižnější skladby, které v teslácké variantě zoufale chyběly. Lehce přes hodinu trvající jízda tak platí za příjemný exkurz Frankovou kariérou. Úvodní střednětempá „Born Free“ se střihem klasického rocku přesně definuje moje úvodní slova o usazení materiálu, zejména tedy za postem zpěváka, kterého se zde sám zhostil. Frank na celém albu podává životní výkon a svým zdravě naštvaným frázováním a melodickými refrény dává zapomenout na mnohem zkušenější borce za mikrofonem. Zajímavá inspirace grungem se koná v druhé „The Picture“, která zní jak skladba z repertoáru ALICE IN CHAINS. Bluesově laděná „World Peace“ je zase jiný pohled na schopnosti především brilantního kytaristy, který dokáže složit chytlavé písně s občas dost ujetými texty. Tohle je třeba příklad „Love Is Like A Fire“, která svým odlehčeným poloakustickým stylem zapadá do mé oblíbené sady „Gypsy Highways“, ale otravný refrén ve smyslu: „Láska je jako oheň, musí pořád hořet, někdy tě zasáhne jako politého benzínem atd.“, je prostě šílenost. Navíc Frank má tak vynikající výslovnost, intonaci a jednoduché texty, že je schopný je louskat i podprůměrný angličtinář. Ale to není něco, co by se objevovalo pouze na této desce. Když je dobrá muzika, tak to člověk nějak překousne. „Electric Chair“ bude pravděpodobně první píseň, ke které se dostanete, když si budete chtít poslechnout, o čem je vlastně řeč. Jakkoliv to není zrovna typický song, který by prezentoval Frankův styl, je to dost možná nejlepší zářez na celé desce. Hutná vybrnkávačka po vzoru BLACK SABBATH, která vás posadí na zadek navíc s brilantním sólíčkem.


Druhá polovina dá také možnost užít si trochu nějakou svižnější jízdu, takže s „Lucky 13“, „New York City“ a především „Get Off Yo Ass“ dostanete dost možná to nejtvrdší, co kdy Frank ve své kariéře složil. Ještě jednou je však možné si v podobě countryově laděné „Down The Road“ připomenout časy „Gypsy Highways“. Pro mě osobně je jedním z nejlepších momentů životopisná palba „Heavy Metal Hippy“ s opravdu praštěným textem, který ale pobaví a když Frank na začátku spustí: „Tak hele, tady normálně začíná zpěv, ale když zde máme tento parádní hutný heavy groove, tak si dám na čas a zahraju nějaká sóla.“, musel jsem se už od srdce zasmát a celých šest minut jsem mu to žral a v refrénech jsem si provolával „I’m heavy metal hippy“. Nebýt unaveného závěru v podobě songu „Requiem“, což je sedmiminutová nicneříkající skladba, která vlastně ani nesplňuje formát písně, je to spíš jakési natahované outro se zkresleným zpěvem, po kterém už následuje jen znovuoživená „Eye Of The Mind“ z debutu.


26.01.2015Diskuse (2)Kropis
kropacekmichal@gmail.com

 

Honza H.
06.07.2018 16:54

A to já jsem s poslední fošnou Tesly spokojen. Shodou okolností jsem před pár týdny dával revizní poslech a pod pozitivními dojmy jsem k cd musel přikoupit i dvojvinyl, nešlo to jinak :)

 

Kropis
05.07.2018 17:28

Jako fanoušek kytarové hudby musím říct, že Frank Hannon se sice na úkor Tesly zaměřil na sólovou kariéru, ale je to opravdu chuťovka. Letos vydal již druhou desku obsahující covery z rozdílných hudebních etap a žánrů (například Seal a Black Sabbath na jedné desce) a Frankovi se povedlo celému projektu vrazit vlastní ksicht. Doporučuji všem! Skvělý a hlavně úplně pohodový poslech. Letos by měla vyjít ještě třetí deska.

P.S.: Poslední deska Tesly je fakt slabota, tudíž je to již 10 let od comebackové jízdy Forever More. Snad se Tesla brzo přihlásí o slovo.