Last Hardrock Outsider

FLYING COLORS - Third Degree

Tak odolám, nebo ne? Čemu? Přeci srovnání s jednou newyorskou partou, která mě už nějaký ten pátek nezajímá, a není to ani má vina. Recenze by se mi psala mnohem snadněji. Zkusím na sebe být přísný a svými stesky nikoho neobtěžovat.:-)


Třetí deska FLYING COLORS měla ukázat, jestli se v žáru kreativity Neala Morse nerozpustí naděje, které jsem do kapely po vynikajícím debutu vkládal, jako Němci v závěrečné scéně Dobyvatelů ztracené archy. Přetavení talentu čtyř špičkových muzikantů do formy dalšího Morseova spirituálu by byla škoda. Jakkoliv jsou jeho sólové desky kvalitní, mají společný jeden duchovní aspekt, díky němuž jejich poslech vede ke stále stejnému cíli. Jednoduše řečeno, jakmile začnu poslouchat některé z alb zmíněného rockového „misionáře“, vždycky se nakonec octnu v kostele. Nejde přitom jen o složku textovou. I ta hudební vás pomalu tlačí ke kritickému náhledu na dosavadní životní pouť, pak k prozření a přijetí pomocné boží ruky, která chápe a odpouští. Vyvrcholením by měl být mír v duši a poté láska v každém vašem počínání. Uvedené schéma může být někdy pěkně otravné; zvlášť po střetu s realitou všedního dne, k níž běžně patří patologické prvky.


Při poslechu první desky FLYING COLORS jsem popsanou katarzí neprošel. Nezaregistroval jsem ani nějaké zvláštní úsilí o její nastartování. Pouze jsem se dobře bavil. Zásluhu na tom přisuzuji ryze „světské“ produkci, o kterou se nepostaral nikdo jiný než Peter Collins, což je ovšem zatraceně těžká váha. Spolupracoval například s RUSH a produkčně zaštítil třeba geniální „Operation Mindcrime“ od QUEENSRŸCHE. Vírou kontaminovaný patos byl tudíž protentokrát odfiltrován. Produkce rovněž respektovala původní ideu zmiňovanou v jednom z prvních rozhovorů kytaristou Stevem Morsem, tj. nahrání všeobecně přístupného prog rockového alba, na kterém by se nové spojovalo se starým. Na druhou stranu, jak sám Steve uvedl, na úplném začátku FLYING COLORS měla být spolupráce Neala Morse s Kerry Livgrenem (ex-KANSAS), kterého lze řadit mezi významné osobnosti křesťanské rockové scény. Tak si vyberte.



Druhé album si naše superskupina každopádně produkovala sama. Příjemný odér legendárního kanadského tria se vypařil a s ním i určitá lehkost a otevřenost. Progresivnější okamžiky odkazovaly spíše ke SPOCK´S BEARD, některé další zas k art rockově hutným kázáním extrémně produktivního Neala, který se stejně jako Bach považuje jen za nástroj boží. S takovou motivací se to pracuje. Zbytek kapely zůstal nutně trochu ve vleku. Již zde nebyl nikdo, kdo by se jich zastal, dotáhl jejich nápady, více podtrhl popové a pomáhal modelovat skutečně progresivní elementy, popř. z alba vyhodil jinak nádhernou agitku „Peaceful Harbor“. Ostatně, prostoru ke hraní dostal každý z instrumentalistů dost. Stali se z nich také nástroje, bohužel „jen“ Nealovy. Schválně se podívejte na studiový klip k „A Place in Your World“. Uvidíte spokojeného mistra, jak s nezlomnou vírou v srdci a jiskrou v oku diriguje rutinně krásnou skladbu, kterou v odzbrojující kvalitě přednáší profesorská sešlost výjimečných muzikantů. Potíž je v tom, že podobný výstup podává v podstatě každý soubor, s nímž se Morse spojí.


Od novinky jsem „vzpouru na lodi Bounty“ zrovna nečekal a také jsem se jí nedočkal, nicméně i na ní čelí Neal jakési „konstruktivní opozici“, která se navzdory velké tvůrčí převaze pana kapelníka snaží naplňovat původní záměr. O Mikeu Portnoyovi nemluvím, ten ke svému pastorovi vzhlíží s naprostým obdivem (nedivím se mu). Mám na mysli zejména kreativní duo Steve Morse, Casey McPherson, jehož kořeny v nabubřelém art-prog rocku či metalu netkví. Problém spočívá v tom, že po stránce kompoziční jsou dotyční málokdy schopní nabídnout lepší kvalitu než Neal. Takže i když prvním dvěma progresivnějším písním dominují, žádné velké vzrušení necítím. V podstatě jen vzpomínám na skvělé „Muse – Octavarium“ od DREAM THEATER a oceňuju vynikající groove. Casey mě v „More“ dokonce lehce irituje.


I na „Third Degree“ proto všichni povolaní instrumentalisté nejlépe fungují jako autonomní, zároveň však poslušné nástroje. Jejich nevšední schopnosti jsou zde, klidně i za cenu drobných kompozičních ústupků typu soulující „Geromino“, využívány především k naplnění „díla božího“, které zřím např. v triu skladeb „Cadence“, „Guardian“, „Last Train Home“. V daném případě nejde ovšem o nic jiného než o další variaci na staré prog rockové standardy s pozitivní atmosférou známou z klasických alb KANSAS a JOURNEY a syrovějším zvukem. Právě „Guardian“ dokazuje, jak dobře může být s hlasem McPhersona naloženo. Žádné otravné polohy jako v rádoby moderní „More“. Uměřenost, prožitek a bezchybné sbory pod fantastickým sólem Stevea. Jakmile krátce poté sólově udeří baskytarista Dave LaRue, dostávám se do vytržení.


Obávám se, že přesně v takovém stavu jsem měl skončit. Když to nešlo přes katarzi, dostal mě čirou krásou. Jak laciné! Nové album je prostě nejsilnější ve chvílích, když velebné chrámové tóny přednáší opravdové osobnosti. Jen takové mohou, alespoň podle Neala, přesvědčivě zprostředkovat tíhu lidské existence zobrazenou na obalu, učinit ji podobně krásnou, a strhnout tak i tu část hudbymilovného publika, která by přímočařejší ideové působení nemusela vydýchat. Neal to ví. Ví, že s touhle sestavou mu projde i balada „You Are Not Alone“, proto si FLYING COLORS hýčká stejně jako Terrence Malick kameru Emmanuela Lubezkiho. Původně jsem chtěl dát o chlup méně, pár procent nakonec dorovnali rajským plynem sjetí „Brouci“ v „Love Letters“.


14.10.2019Diskuse (0)Pekárek
hackl@volny.cz