FEAR FACTORY - Aggression Continuum

70%

Tak nám legendární továrna strachu vychrlila další rozporuplný produkt, který už teď vyvolává protichůdné reakce. Na jedné straně pomyslné barikády stojí zastánci teorie nulového posunu kapely, kterým stačí ke spokojenosti alba „Demanufacture“ a „Obsolete“, a na straně druhé mávají praporem oddaní fanoušci a náhodní posluchači, co vychvalují neutuchající energii a dynamičnost FEAR FACTORY i po třiceti letech existence. Aniž bych se snažil být servilně s oběma stranami za dobře, tak můj názor na album „Aggression Continuum“ je, že pravda se jako tradičně skrývá někde uprostřed.

Situace kolem samotné skupiny je za posledních pár let hodně vyhrocená, od soudních sporů o právo na registrovanou značku FEAR FACTORY, přes osobní bankroty a zdravotní komplikace muzikantů až po odchod zakládajícího člena a frontmana Burtona C. Bella. Novinku ještě Bell stihl nazpívat, protože byla nahraná už v roce 2017 a kvůli zmíněným komplikacím se dostala do oběhu až letos. Do té doby ležela u ledu, až se jí podařilo pomocí crowdfudingové kampaně oživit, doaranžovat a vydat. Finální úpravy byly docela zásadní, přibylo klávesových partů v podání několika hostů, zkušený Mike Heller nahradil původní bicí automat a závěrečný mix dostal na starosti opět Andy Sneap, který masteroval už předchozí album „Genexus“.

„Aggression Continuum“ je vhodně zvolený název, protože deska skutečně „kontinuálně“ navazuje nejen na „Genexus“, ale vůbec na celou historii psanou postmoderním industriálním soundem. Zhudebněné dystopické představy znovu rezonují strojovou rytmikou a chladnými riffy za podpory melodických samplů a signifikantního Bellova vokálu. Na novince se zkrátka rozehrává dobře známé představení kontrastu zemité tvrdosti a harmonických linek. K žádnému výraznému oživení tedy nedošlo a změny jsou jen kosmetické. Jednou z nich je posun k „filmovějšímu“ možná až soundtrackovému projevu, který kromě různých inter posilují právě barvité a nápadité samply. Ze skladeb dýchá téměř terminátorská atmosféra, která ale v dnešní hyperaktivní 3D době Avengers nebo Transformers působí spíše jako nostalgické ohlédnutí.

Jak už je u FEAR FACTORY pravidlem, tak zvuk je mohutný a drtící a tvoří velkou část celkového hudebního výrazu. Práce Andyho Sneapa je jako vždycky precizní, do tváře „Aggression Continuum“ promítnul hi-tech podstatu, aniž by produkce zněla sterilně nebo bezduše. Organické bicí jsou vynikající, Heller si v ničem nezadá s Hoglanovým výkonem na jedenáct let starém díle „Mechanize“ a žene celou mašinu kupředu. Dino Cazares riffovat taky pořád umí, hutné groovy připomínají nejlepší vlastní časy z devadesátek nebo hoblování Maxe Cavalery v dobách SEPULTURY a NAILBOMB. Sice si Dino stejně jako zarostlý Brazilec nepotrpí na sóla a jeho kytara má některé struny jen do počtu, ale kytarová kila mají tlak o výkonu letecké pumy a sympaticky se neopakují. Stejně jako neústupné riffy měly v muzice FEAR FACTORY vždycky své neochvějné místo i klávesové nástroje, a rovněž na novince jim patří docela velký prostor. Mně doposud neznámý klávesák Igor Khoroshev (který se čtyři roky pohyboval v sestavě londýnských rockerů YES), nahrál do základu zajímavé melodie, zatímco zbylí hosté na černobílých klapkách převážně jen doplnili Igorovi nosné náměty. Všechny futuristické takty kláves znějí značně přesvědčivě a přispívají velkou měrou k ústřední industriální konstrukci.

Nevím, co je pravdy na fámách o slabém Bellově zpěvu v živém provedení, ale studiovou práci zvládá na jedničku. Hrubý vokál nepostrádá agresi a hloubku, čistý hlas využívá typického zabarvení a osvědčených melodií. Snad se ale u ikonického zpěváka projevily začínající osobní konflikty nebo částečné vyhoření, každopádně se příliš drží zaběhlé praxe a zní možná trochu nezúčastněně a profesorky. Výjimkou je devátá píseň „Monolith“, kde se Burton rozezpívá i ve slokách a překračuje svůj očekávaný standard. „Monolith“ se vůbec odlišuje svým odlehčeným pojetím, které vystupuje z řady těžkotonážních sourozenců. Ukazuje jednu z možných cest, kudy by se mohla tvorba kapely dál rozvíjet a inspirovat, aniž by ztratila vlastní identitu. Ostatní skladby už se víceméně drží zavedeného stylu kybernetického organismu, tedy počítačové přesnosti v kombinaci s lidskou kreativitou a emocemi. Podařené jsou energické kusy „Recode“ nebo titulní „Aggression Continuum“, stejně jako temnější a valivější „Collapse“. Zábavný je song „Fuel Injected Suicide Machine“ s výrazným refrénem, který mi přijde jako hymna Smrtibudky z Futuramy, ačkoliv jeho původní poslání bylo asi směřováno jiným směrem. Slabší, a ne zrovna vynalézavé jsou naopak písně „Purity“ nebo závěrečná „End Of Line“, která má navíc přepálenou stopáž.

Loučení Burtona C. Bella se odehrává v klasickém střihu a v sázce na jistotu a rutinu. I tak mají ale FEAR FACTORY ještě co říct a říkají to hodně razantně a nahlas. Já jsem s novinkou spokojený a myslím, že bude každý, kdo očekává tvrdý, a přitom stále moderní metal bez velkých gest a avantgardních úletů. Výhledy do budoucnosti jsou možná plné nejasností a otázek, ale současná forma kapely je bez debat stále atraktivní a konkurenceschopná.

05.07.2021	Diskuse (22)	Hivris riha.kamil@gmail.com