Last Hardrock Outsider

FEAR FACTORY - The Industrialist

V dnešní překotné době začíná být celkem tradicí, že právě letitá, velká a patřičně zavedená jména světové metalové scény, pamatující na průběh revolučních devadesátých let, přicházejí v současnosti s hudbou, která se bez větších ozvláštnění vrací právě k stylu, jakým se tyto kapely vykazovaly právě v době svého největšího vzepjetí. V době, kdy zažehly jistou formu evoluce kovového žánru. Jakoby řada z nich téměř rezignovala na nějaký další jen trochu výraznější vývoj a chtěla by se ještě na chvíli opájet pocitem těch, co stojí ve středu záře reflektorů. Vlastně je to logické, protože jde o kapely, které si kdysi vybudovaly svůj vlastní nezaměnitelný rukopis a hlavně pevnou fanouškovskou základnu, takže přestože postupem doby dávaly prostor další nemalé evoluci, nakonec jakoby pochopily, v čem se cítí nejvíce doma, nebo přesněji řečeno, co je pro jejich působení na scéně nejvíce pohodlné. Vysvětlujte si to tedy jak chcete. Kromě těchto kalifornských cyborgů, se tomu tak dnes děje i v případě jihoanglických zasmušilců PARADISE LOST, nebo rovněž u portugalských vlkodlaků z MOONSPELL. Tyto kapely shodně patřily k pilířům metalové scény poslední dekády minulého století a pro všechny dnes platí to samé. V současnosti procházejí na svých nových řadových deskách obdobím jistého návratu a ustálení. Platí to již pro několik alb zpátky.


 

„The Industrialist“ je pro druhdy progresivní a inovativní kapelu, která zažívala největší boom v období alba „Demanufacture“, tedy před dlouhými sedmnácti lety, jasnou sázkou na jistotu. Člověk, který byl tenkrát ohromený ze strojově přesných riffů Dina Cazarese, masakrální kanonády od bicích Raymonda Herrery, nebo z chladně futuristické atmosféry umocněné vokálem kosmického mesiáše Burtona C.Bella, by dnes, po probuzení z hibernace, dozajista objevil takřka všechno zásadní i na letošní nahrávce. Téměř vše říkám pouze proto, protože „The Industrialist“ nevykazuje tolik nápadů a silných chvilek jako alba FEAR FACTORY z devadesátých let, natož aby vládlo takříkajíc momentem překvapení. O srovnatelné osobitosti, s kterýmkoliv ze starších děl už se vůbec mluvit nedá. Spíše to vidím na jakýsi univerzální vzorek typické hudby FEAR FACTORY vyhotovený s poctivostí a v nejlepších momentálních možnostech kapely. Rozdíl oproti předchozímu záseku „Mechanize“ je jen nepatrný. Vlastně se sobě tyto dvě alba velmi podobají, hlavně tedy díky malému počtu skladeb stavějících na melodičtějších zpěvových linkách (výjimkou je snad jen „New Messiah“) a hitech celkově. Já osobně tak dávám při poslechových seancích :-) přednost třeba jejich nejuhlazenějšímu („Digimortal“) a nebo naopak nejdravějšímu („Archetype“) albu. Tam bylo totiž vykázáno více entuziasmu, výživnosti a chuti po vzájemném odlišení se. „The Industrialist“ je rutinní sázkou na jistotu, navíc poprvé s automatickým bubeníkem za zády. 

 


11.03.2013Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz