Last Hardrock Outsider

FASTER PUSSYCAT - Legenda o kočičím domě (profil)

Mám za to, že kdo si nějakým způsobem nalezl alespoň trochu kladný vztah ke kalifornskému sleazy rocku a glam metalu z přelomu osmdesátých a devadesátých let, musí ona první tři alba téhle kapely prostě zbožňovat, i mé hodnocení FASTER PUSSYCAT v záplavě těch desítek kapel tamější epochy je tedy velmi vysoké, a byť se téhle partičce nikdy nepodařilo dosáhnout výše než na zlatou desku a jejich jméno mělo taktéž určitý zvuk jen a pouze za Atlantikem, jejich odkaz je pro sledovače stylu dle mého zajímavější než u celé řady zvučnějších značek scény. FASTER PUSSYCAT byli založeni v polovině osmdesátých let v západním Hollywoodu a pro mnohé se stali signifikantními představiteli celé té sleazy rockové a glamové (či glam-punkové) horečky, jež se v té době ujala především ve Spojených státech, zejména pak v Městě andělů a vlastně v celé Kalifornii. Patřičně ujetí, neustále tropící nějaké skopičiny, napevno spjatí s ulicemi a klubovou komunitou, tak lze tuhle kapelu charakterizovat ve svých počátcích. Tahounem byl samozřejmě frontman Taime Downe, tehdy v počátcích upoutávající široko daleko pozornost nejen svou peroxidovou hřívou, ale také svými organizačními aktivitami na tamní hudební scéně, neb to byl právě jeho klub Cathouse, kam se stahovala střapatá a ošátkovaná děcka ze širokého okolí. Atmosféra místa se prý dala jen stěží popsat a víkendové koncerty natupírovaných muzikantů a pařby se slévaly během těch několika let do jedné velké párty. Končil rok 1986 a před FASTER PUSSYCAT se za krátko otevřela šance dobývat ten pravý svět hudebního byznysu.



Když se kapela po podpisu smlouvy s Elektra Records řádně rozjela, začal být Downe daleko více vnímán jako zpěvák než jako kultovní figurka nějaké komunity. Jeho kapela si svůj název zvolila podle filmu Russe Meyera Faster, Pussycat! Kill! Kill! a brzy se stala, samozřejmě spolu s tehdy se rovněž čerstvě objevivšími GUNS N´ROSES a L.A.GUNS, nežhavějším artiklem domácí scény roku 1987. Spolu s Downem tvořili kvintet dva kytaroví střelci Brent Muscat a Greg Steele, oba později asi nejčastěji spjatí se skladatelskou prací, podobně jako si Taime Downe vzal na paškál vyšperkované texty čerpající z jeho bohatých a vtipných historek prožitých v průběhu posledních let na místních pařbách. Rytmickou dvojici tvořili baskytarista Eric Stacy (nahradil Kellyho Nickelse, který po pár měsících zběhl ke konkurenčním L.A.GUNS) a bubeník Mark Michals, později braní jako nejproblematičtější část sebranky, neb svou roli během jejich dalšího působení či nepůsobení značně ovlivnily drogy. Ale teď zpět na začátek.

 

Kapela se velmi rychle ustálila na domácí scéně a po podpisu již výše zmíněné smlouvy začala rychle spřádat plány na debutovou desku. Ta vyšla v polovině roku 1987 a nakonec zůstala bez názvu, což ovšem nebránilo v jejím rychlém zabodování, protože se stala za krátko zlatou. tehdy totiž podobné hudbě doba přála. Produkce se ujal Ric Browde, který dokázal z mladé kapely vyždímat maximální dávku rock´n´ rollové profláklosti a chuti po řízném projevu kořeněném nezbytným „fuck you“ přístupem a frackovitostí. Album „Faster Pussycat“ se stalo přes noc doslova hitem a chytlavé riffové vály jako „Ballroom Wall“ nebo chorál „Don´t Change That Song“ se staly oblíbené dokonce na televizním kanále MTV. Kapela spíš tíhla ke street rocku a motorkářské odnoži rock´n´rollové hudby, než aby přicházela s nějakým nazdobeným AOR či dokonce stadiónovým stylem. Jejich parketou se stala autenticita, byť samozřejmě takové síly jako GUNS N´ROSES nikdy nedosáhli. Každopádně se FASTER PUSSYCAT dokázali prosadit v L.A. a svůj styl prosazovali do celých Států. Ten posouval podstatné indicie z tvorby takových věhlasných předloh jako AEROSMITH a HANOI ROCKS na poněkud humornější level, což bylo také velmi k věci, neboť americké publikum, v té době stále ještě toužící po věčných párty, nicneřešení a světských radovánkách života, nemělo na starosti nic jiného než zábavu, no a kapele vlastně šlo také o co největší počet fanynek. 



Parádně sehraný kytarový tandem Muscat/ Steele ošátkovanou a velmi roztodivnou kapelu bezpečně táhl a Taime Downe měl rázem krom vedení svého klubu a života kolem něho další pole působnosti, ve kterém se mohl zviditelnit a upoutat na sebe pozornost, o čemž svědčili texty dalších výrazných válů jako „Babylon“, „Cathouse“, „No Room For Emotion“, „Smash Alley“ nebo „City Has No Heart“. On sám nebyl příliš výrazným zpěvákem, co do školenosti a rozsahu, což se velmi dobře snažil nahradit prožitkem. Jeho prezentace třeba v závěrečné „Bottle In From of Me“ zacházela až kamsi k tenké hranici mezi frackovitostí a infantilitou. Přestože jde v případě debutu o zřejmě komerčně nejúspěšnější věc z jejich diskografie, mám to album uložené jako to nejslabší z první tří kultovních řadovek, což ovšem nijak nepopírá jeho kvalitu. Na kapele ještě byla poznat nevyzrálost a co do kompoziční barvitosti se vše drželo u jednoduchých vypalovaček ovlivněných blues, street rockem i jakousi punkovou bezstarostností. FASTER PUSSYCAT rovněž pomohlo, že je vydavatelská firma brzy nasadila do předprogramů amerických turné takových hvězd, jakými byli DAVID LEE ROTHMOTÖRHEAD nebo ALICE COOPER. Vše tak jelo naprosto správným směrem.

 

Druhá deska „Wake Me When It´s Over“ vyšla v roce 1989 a stala se zřejmě nejlepší prací od FASTER PUSSYCAT za celou historii souboru a taktéž jejich nejlépe přijatou nahrávkou ze strany fanoušků i kritiky. Album s nápadnějšími vlivy AEROSMITH (zemitější zvuk, vlivy blues a tudíž songy jako „Arizona Indian Doll“) to nakonec dotáhlo rovněž ke zlatu. Pětice se zde zkrátka vydala z nejlepšího a s producentem Johnem Jansenem dokázala vybrousit sbírku, na které byl patrný větší muzikantský záběr, kompoziční vyzrálost, ale také dynamičtější projev. Skladby byly prostoupeny četnými bluesovými prvky (foukací harmonika) a působily mnohem silnějším dojmem, hymny byly chytlavější (např. singlový flagboat desky „Poison Ivy“ nebo nápadná „Slip Of the Tongue“), riffová čísla zahuštěnější a i ona podbízivá balada „House of Pain“ dopadla na výtečnou. Tento velmi osobní song zaznamenává Downeho neradostné vzpomínky na dětství na americkém zapadákově, na neshody rodičů a beznaděj dané doby, a objevuje se v rotaci televizních hudebních kanálů jako Classic Rock nebo VH1 ještě dnes. 



Celkově šlo o výjimečné album, díky kterému se FASTER PUSSYCAT zapsali do historie hardrockové hudby amerického střihu a stali se kultovní výpovědí jedné scény, takže pokud bych měl od nich doporučit jednu jedinou nahrávku, pravděpodobně bych  jmenoval právě „Wake Me When It´s Over“, jejíž název vznikl ve studiu, když znuděný Downe tuto větu lakonicky zahlásil v průběhu stále se protahujících dotáček. Následné turné však zaznamenalo obrat a celé jej poznamenala skutečnost, že někteří členové začali mít lapálie s tvrdými drogami. Když byl totiž bubeník Mark Michals zatčen během přechovávání zakázaných látek, které údajně sháněl pro baskytaristu Erika Stacyho, na kapele utkvělo stigma, kterého se pak už nikdy nedokázala zcela zbavit. Z dnešního pohledu lze říci, že mladí hudebníci svou narůstající známost zkrátka nedokázali unést.


Na turné tedy s kapelou vyjel Frank Banali, fantastický bicmen a profesionál, už tehdy platící za výtečnou mašinu americké Hard´N´Heavy scény, působící dlouhodobě v řadách QUIET RIOT a v roce 1989 se teprve chystající na svůj přestup k W.A.S.P., aby se za krátko pevnou náhradou za uvězněného Michalse stal Brett Bradshaw, se kterým kapela začala připravovat materiál na třetí desku. Na samotném konci osmdesátých let ještě spatřil světlo světa singl „You´re So Vain“, což byla docela vtipná předělávka letitého hitu (1972) od CARLY SIMON, a klip k němu natočený docela pobavil a snad i vypovídal o tom, že tahle kapela se nebrala zas až tak vážně.


 

Třetí a zjevně nejrozmanitější a nejdospělejší deska „Whipped!“ vyšla uprostřed obrovského boomu grunge a alternativní hudby na jaře roku 1992 (tedy v době, kdy už se na FASTER PUSSYCAT zapomínalo) a její vznik byl od počátku poznamenán problémy s vydavatelstvím Elektra, které kapele dávalo od počátku najevo, že se jedná o jejich poslední desku v jejich stáji. Přesto kapela tvorbu nepodcenila a vybrousila velmi zajímavou sbírku ovlivněnou kromě klasických rock´n´rollových předloh GUNS N´ROSES a AEROSMITH zejména šarlatány JANE´S ADDICTION nebo novou vlnou klubových kapel včetně MOTHER LOVE BONE. Album se neslo v lehce zastřeném psychedelickém okouzlení, působilo však poctivě a pro jeho aranže bylo využito celé řady zajímavých nástrojů (zejména kytar a dechů), i díky tomu ještě dnes působí neprvoplánově. Jeho kvalita je však nezpochybnitelná a skladby zkrátka stále fungují, i třeba díky své zajímavé atmosféře. 


Taime Downe si tedy obarvil háro načerno a v klipu k pilotnímu singlu „Nonstop To Nowhere“ vzdává hold bezútěšnosti své domácké metropole Los Angeles, skrze níž se zde prohání ve svém fáru napříč nocí. Na písních byla patrná stylová různorodost a snaha vytvořit jim zajímavé aranže, takže jestliže skladba „Big Dictionary“ vlastní názvuky funku a objevují se v ní i dechové nástroje, jsou tyto elementy v případě songu „Loose Booty“ zahnány do větších krajností a Downe zde prakticky vedle toho všeho i rapuje. Skladba „Mr.Lovedog“ byla věnována zesnulému frontmanovi MOTHER LOVE BONE Andrewu Woodovi a posluchač si během ní uvědomí, jak se hlas Downeho právě Woodovu podobá, ale i sound obou kapel akcentuje jakousi v té době coolovou psychedelii. Tohle všechno potvrzuje třeba kouzelně rozepjatá skladba „Maid In Wonderland“, která zde patří k vrcholům. Hodně se povedly ostré aerosmiťácké riffovačky „The Body Thief“ a „Jack the Bastard“, kde vyniká právě Downeho hlas tlačícího se až do Tylerovské polohy, ale také zajímavá balada „Friends“. Celkově tak znovu velmi dobrá nahrávka, která však po komerční stránce katastroficky propadla, neboť vydavatelství pro propagaci sleazy rockových střelců již netoužilo udělat prakticky vůbec nic. Brzy tedy dochází k rozpadu na dlouhých osm let.


 

Po roce 2000 sice Taime Downe dává kapelu znovu dohromady, a to zpočátku i s kytarovou dvojicí Brett Muscat/ Greg Steele, ale aktivity nemají smysluplnější charakter a tak v roce 2001 dojde pouze na kompilační desku remixů  „Between The Valley Of The Ultra Pussy. Tehdy se totiž kapela nechává ovlivnit lehčím industrialem a tvorbou MARILYN MANSON a celkově se snaží zapadat do poněkud módnějšího trendu doby. Osobně si myslím, že to nebylo nejšťastnější řešení. Neshody uvnitř soubory narůstají, což brzy vede k odchodu kytaristy Brenta Muscata. V průběhu nultých let Downe zůstane v řadách FASTER PUSSYCAT z původních členů sám a spolu s úplně novou sestavou realizuje v roce 2006 čtvrtou a dosud poslední řadovku „The Power And The Glory Hole“, tu jsem ovšem dosud neslyšel, protože tahle kapela pro mne navždy zůstane synonymem té staré epochy, jejíž skvělou starou tvorbu, slávu a lesk si osobně nechci hyzdit žádným novým materiálem, FASTER PUSSYCAT sice i nadále vrtkavě fungují v obměněné sestavě, ale zkrátka jen na lokální úrovni.


Doporučená tři alba:

Faster Pussycat  (1987)    80%

Wake Me When It´s Over   (1989)   90%

Whipped!   (1992)    80%


24.12.2017Diskuse (1)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Fenris 13
02.01.2018 13:46

Díky moc za profil!