EXTREME - Saudades de Rock

80%

Vzhledem k avizovanému červnovému vydání šestého řadového alba od skvělých bostonských rockerů EXTREME, je čas si trochu připomenout jejich poslední nahrávku, dnes již patnáct let starou jízdu „Saudades de Rock“. Ačkoliv lze o této nekomformní hardrockové kapele tvrdit, že vždy patřila mezi tak trochu nevypočitatelné nadžánrové soubory, jejich muzikantské cítění šlo pokaždé spolehlivě identifikovat. Jejich hudba působila v každém období aktuálně, aniž by se primárně řídila módními trendy. Víte, že výraz „Saudades de Rock“, jenž byl převzatý z portugalštiny, tedy rodného jazyka kytaristy Nuna Bettencourta, znamená „nostalgie po rocku“?

Svůj hard rock dokázali EXTREME bez rušivosti obohacovat prvky funku, ale i progresivněji laděnými postupy. Zatímco někdy dávali přednost bohatší orchestraci, jindy hrál větší roli alternativnější přístup s výrazným devadesátkovým groovem. Pokaždé to však byli EXTREME, výsostně svojští a po muzikantské a skladatelské stránce přínosní. Právě z důvodu vysoké úrovně všech jejich nahrávek z devadesátých let, to právě comebacková deska z roku 2008 neměla zrovna snadné. Sami EXTREME se tehdy vrátili s prvním materiálem po dlouhých třinácti letech ticha. Zpěvák Gary Cherone v mezidobí působil coby frontman dokonce v řadách VAN HALEN, ke kterým se přidal v roce 1998 a nahrál s nimi jednu řadovku, zatímco kytarista Nuno Bettencourt to zkusil v druhé polovině devadesátých let i se sólovým albem. 

Právě Nuno Bettencourt se zde však opětovně vzepjat k skvělému představení a spolu s Cheronem napsal skladby, které potvrzovaly vysokou úroveň z minulosti. Zatímco baskytarista Pat Badger byl i v roce 2008 stále v sestavě, bicmana Mikea Manginiho již v novém tisíciletí zastoupil Kevin Figueiredo. „Saudades de Rock“ byla ve své době sice deskou tradiční, ale stran formy provedení zatraceně aktuální, na které bylo patrné, že EXTREME nechtěli zamrznout v devadesátkách a zvuk tudíž odpovídal modernější době, jejich výraz a typický hudební projev si i tak nešlo splést. Pokud bych tvrdil, že nahrávka měla rekapitulační ráz, nebyl bych (přes velké procento pravdivosti tohoto tvrzení) zcela přesný. EXTREME se podle mne vydali směrem, který bych nazval konzervativním, nicméně tohle označení zní v případě této kapely jako protimluv. Ze skladeb jako vždy dýchala zcela čerstvá energie a chuť do nové tvorby. Spíš tedy mám na mysli skutečnost, že kapelu musel i při poslechu tehdejších nových skladeb identifikovat doslova každý. Posouvat se a být stále k rozeznání je nepochybnou devízou každého skvělého muzikanta. Hardrockové songy působily vesměs zemitým dojmem a velmi často byly pohlcovány vlivy z vnějšku a styly, se kterými v minulosti EXTREME vždy tak trochu koketovali, ať už mám na mysli funk metal, rozdováděný swing, zemité rhytm and blues, vlivy alternativního rocku, či obvyklé balady komornějšího provedení.

Hymnickým majákem se stala již úvodní skladba „Star“ s výrazným refrénovým nápěvem, ale také s celou řadou nepokojného kytarového dovádění. Hned následující „Comfortably Dumb“ a snad ještě předposlední „Sunrise“ mne silně evokovaly období alba „Waiting for The Punchline“ z roku 1995, a sice díky svému zemitému groove-rockovému riffování a vzrušující rytmice, jež měla v podání EXTREME vždy do banality daleko. Kytarista a hlavní tahoun Nuno Bettencourt takřka v každé skladbě dokazoval, jak skvělým a osobitým muzikantem tehdy stále byl a jeho party působily neuvěřitelně pikantně a držely si impulzivnost a živoucí zápal. Dost pravděpodobně by jej tak šlo nazvat jedním z posledních skutečně přínosných kytarových hrdinů. 

Následující „Learn to Love“ všechno výše popsané, i přes svůj nepopiratelný zeppelinovský rhytm and bluesový odér, s přehledem potvrzovala. Zběsilá boogie/county jízda zde dostala název „Take Us Alive“ a patřila k položkám velmi živočišným a přirozeným, svědčícím o civilnosti muzikantského přístupu této čtveřice. Jednou z nejsilnějších skladeb se stala funková „Run“, při jejímž poslechu si nešlo nevybavit časy skvělého alba „Pornograffitti“. Svižný alternativní rock postavený na zpěvných vokálních linkách a divočejších riffech měl zde název „Flower Man“, zatímco gangsta příchuť v sobě vlastnila groove rocková párty skladba „King Of the Ladies“ s naprosto libovým Nunovým kytarovým kouzlením v její druhé polovině. Skladba čerpala prakticky ze všeho, co se kapela v průběhu devadesátých let naučila, a ve výsledku působila jaksi pospolitostně a velmi uvolněně. Opakem byla tak trochu psychedelická „Slide“, kterou považuju za jednu z nejméně povedených položek kompletu z roku 2008. 

Nacházelo se zde i několik pomalých srdceryvných songů, na které měli EXTREME vždy patent. V některých nešlo přímo o dojemné balady, nicméně otisk jisté vášně byl cítit z každé, ať už šlo o bluesovku „Last Hour“, dramatickou a decentní orchestrací podpořenou „Ghost“, jež měla charakter rozmáchlé a scéničtější hudby po vzoru alba „III Sides To Every Story“, nebo třeba další výborné pomaláče - například v měřítku rockových rádií zde zjevně nejpřijatelnější balada „Interface“ nebo závěrečná komorní libůstka „Peace (Saudade)“, kde Gary Cheroneho doprovázel Nuno pouze na piáno. Album „Saudades de Rock“ stále platí za velmi zdařilou desku od všestranné, prvotřídní a velezkušené kapely, na jejímž výtečném vyznění se nepodepsal ani fakt, že EXTREME v roce 2008 už byli dekádu a půl mimo hlavní proud. 

16.03.2023	Diskuse (5)	Stray janpibal@crazydiamond.cz