EVILE - Hell Unleashed

70%

Na úplný začátek si dovolím malou lekci anglické výslovnosti. Recenze na „Hell Unleashed“ mi totiž konečně donutila ke zjištění, jak že se ten podivný název EVILE vlastně vyslovuje. V záhadné IPA transkripci vypadá výsledek nějak takto [ˈivaɪl]. Kdo se v podobných značkách stejně já moc neorientuje, pro toho uvádím fonetickou verzi „ívajl“. Jde o jakousi slovní hříčku spočívající ve spojení dvou zábavných slov „evil“ a „vile“. Jejich význam by měl znát každý správný správný metalista, ve výhodě budou určitě fanoušci black metalu a CANNIBAL CORPSE.

Britští EVILE jsou nicméně kovaní thrasheři, drtící tenhle styl už dvacet let. Jejich začátky tedy spadají do doby, kdy se o nějakém thrashovém revivalu mohlo všem vlasatým hlavám jenom zdát. Jmenovaní ostrované vždycky čerpali inspiraci převážně ze zámoří, a to jak u legendárních part z Bay Area, tak i u kanadských borců ANNIHILATOR. Tvorba EVILE nebyla nikdy extra originální a převratná, ale zachovávala si vysokou úroveň nejen v rámci thrashových mantinelů. Aktuální nahrávka „Hell Unleashed“ ovšem zachycuje kapelu v jakémsi stádiu umělecké transformace. Ne snad, že by se z ostnaté thrashové housenky stával nadýchaný hevíkový motýl. Změna míří spíš opačným směrem a byla vynucená výraznou personální změnou. Matt Drake, frontman, kytarista, a hlavně majitel specifického hlasu, jenž dodával EVILE charakteristikou tvář, se před rokem rozhodl ukončit své působení v kapele. Uvolněné místo za bráchu zastal mladší ze sourozenců Ol Drake, doposud sólový kytarista, který si po vzoru svého idolu Jeffa Waterse přibral k první kytaře i vokál. Vědom si skutečnosti, že se zpěvem má pramálo zkušeností, navštěvoval pěvecké hodiny a soustružil nový profil kapely.

Sympatické je, že se Ol nesnažil obout do bráchových pěveckých bot, na které zřejmě nemá dostatek talentu ani zkušeností. Mladší z Drakeů je zkrátka divoký thrashový křikloun, jehož vrcholem jsou občasné vyřvané refrény. Jakožto kapelník tedy nasměroval tvorbu kapely agresivnějším směrem, do kterého lépe zapadá jeho neurvalý vokál. Přibylo něco germánské strohosti a útočnosti, naopak zcela vymizely epické vsuvky jako „Tomb“ nebo „In Memoriam“ slyšené na minulých deskách. Je to trochu škoda, taková decentní zvolnění na novince malinko chybí. Pokud ale není na něco podobného potenciál, nedá se svítit. Zůstal nám tedy zas jen samotný thrash, občas nasmrádlý deathovými melodiemi ze slunné Floridy. Skladby si to vesměs upalují v hodně ostrém rytmu, aby po breakdownech zhutněly do drsnějšího středního tempa. Časomíra se až na výjimky pohybuje kolem pěti minut, což se může zdát moc, ale dlouhou chvíli jsem u poslechu rozhodně neměl. Jakkoli je totiž Ol Drake průměrný zpěvák, tak sólový kytarista je oproti tomu vynikající. Kytarové linky jsou skvěle vygradované, někdy výpravně rozmáchlé, jindy neuroticky bodavé. Většina písní má svůj silný okamžik spočívající právě v takovém sólu. Škoda, že riffy a vyhrávky za kvalitou sól trochu zaostávají a nevyjíždí z hlubších kolejí řemeslného standardu.

Ze skladeb mi přijde jako nejsilnější záležitost song s názvem „The Thing (1982)“. Čtenáři Pandemonia asi zpozorněli a dělají dobře. „Věc“ je skutečně inspirována legendárním dílem Johna Carpentera. EVILE ovšem chápou hororový soundtrack poněkud odlišněji než mistr Morricone. Po disonantním úvodu následuje učebnicový pozvolný rozjezd se skvělou prací obou kytar a pěkně přišlapávaným dvojkopákem. Chvíle napětí se překlápí do tradičního kytarového hoblování a rychlého Oleho frázování. K dokonalosti chybí snad už jen ono energické „uh“ z úst frontmana. Zběsilé tempo podpírá refrén i první řezavé sólo, aby v půlce stopáže došlo ke zpomalení, ale nikoliv k uvolnění. Kousavé groove/thrash riffy ženou metalové monstrum přes zasněženou pláň až do dalšího sóla, se kterým přichází vyvrcholení a definitivní zkáza. Peklo je rozpoutáno, polární stanice hoří v antarktické tmě a přichází čas na mohutný hlt z láhve skotské.

Ostatní kousky už nejsou v důsledku tak dramatické, ale z každého z nich vykukuje nějaký ten zajímavý nápad nebo hudební téma. Ve skladbě „Incarcerated“ zazní vlastní parafráze na „Seasons In The Abyss“ takovým způsobem, že Jeff Hanneman pokyvuje na onom světě uznale svojí blonďatou hřívou. A zatímco v „Control From Above“ se k drnčivým basovým tónům přidává povedená kytarová vyhrávka, v kratší mezihře v úvodní písni „Paralysed“ si oba nástroje svoje úlohy chytře prohodí. Překvapivě svěže a energicky pak zní thrash/deathový cover „Zombie Apocalypse“ a jednoznačně válcuje původní verzi od řezníků MORTICIAN.

Když to vezmu kolem a kolem je „Hell Unleashed“ povedená thrashová deska s nespornou žánrovou kvalitou a s jedním potencionálním metalovým hitem. EVILE na albu udělali první krok od kalifornských pláží směrem ke křivákům a nábojovým pásům a nezní to vůbec špatně. Hlubší ponor do temnějších a brutálnějších hlubin bych ale nedoporučoval. Byla by totiž velká škoda, kdyby Ol a ostatní definitivně ztratili svou lehkost a melodiku, která se stále vynořuje i mezi jejich současnou agresivnější produkcí.

05.05.2021	Diskuse (2)	Hivris riha.kamil@gmail.com