Last Hardrock Outsider

EVERGREY - The Atlantic

Oni pořád hrají na city a my jim to pořád žereme. Najděte na kterékoliv desce EVERGREY jeden civilní moment. Najděte okamžik, v němž by charismatický hlas Toma S. Englunda neburcoval, nezpytoval, nežaloval, nevolal o pomoc, nejihnul, neodprošoval, nevzýval, nevyvolával soucit, nenesl takovou tu tíhu atd. Patosu je tentokrát plný Atlantik. Když ono se to tak dobře poslouchá. Obzvlášť po více jak deseti letech půstu. Není pravdou, že bych EVERGREY po uvedenou dobu ignoroval. Faktem však zůstává, že od časů alba „Torn“ jsem si dopřával jen náslechy. Během nich jsem postupně dospěl k závěru, že servírovaná emoční smršť zní, co se týče opravdu silných nápadů, stále nevýrazněji. Je sice pravdou, že pěvecky se Tom většinou překonával, nezřídka však šlo pouze o nahrazování pečlivě vybalancované kvality většími a většími dávkami účinné látky, či jinak řečeno, o dotahování nevýrazné melodické stránky nenápaditou, ale o to přepjatější vokální složkou, chcete-li. 



Hudba těchto goticky uslzených metalistů prostě vyžaduje hojnost melodií, které budou schopné na jedné straně permanentně útočit na první signální, na straně druhé přetrvat alespoň dvacet poslechů. V případě jejich nedostatku se kýžený a zároveň drtivý efekt prostě nedostaví a posluchač najednou místo katarze zažívá rozpaky. Že jsem náročný? Já ne, fanoušci klasických alb EVERGREY však ano, byť jim nechybí ani loajalita, a to k jednomu velkému hlasu.





Jak v tomto směru obstál „The Atlantic“? Víc než dobře, rozhodně však ne na jedničku. Formální stránce lze stěží co vytknout. Album je obdařeno konvenčním soundem, který nese typickou pečeť Jacoba Hansena a kterému se někdy říká moderní. Čistotu emoční složky prostě u EVERGREY nemůže narušovat ani stopové množství špíny. Všechny nástroje i vokál máte jako na dlani i v blbých peckách. Baskytara opět pěkně zvoní. Zvuk virblu ve vší té sterilitě dokonce evokuje znění dřeva s blánou a má též jakousi dynamiku. Veškeré tvrdé hrany jsou však jakoby přebroušeny tím nejjemnějším smirkem a následně ještě přežehleny. Ačkoliv má tedy posluchač co do činění s poměrně tvrdou deskou, primárně je cíleno na jeho pop-rockové receptory; ostatně jako vždy. 



Výkony muzikantů jsou perfektní. Pěvecké orgie Englunda se odehrávají na stoprocentním rytmickém podkladě. Skutečně obdivuhodné jsou klávesové party Rikarda Zandera. Takřka po celou hrací dobu generují mlžný opar, z něhož se dere Tomův hlas očištěn a posílen. Podobnou roli plní i kytary. Dokáží dodat skvělá sóla (např. „Currents“), popřípadě vytvořit solidní val formální tvrdosti, který má před nástupem výrazně melodického partu každého posluchače vždy tak trochu naklepat. Zmíněný val je ovšem nástupem vokální složky a kláves zpravidla rozmetán nebo transformován ve slušivý rámeček, jenž upřímnost Tomových zpovědí ještě více podtrhuje, resp. taková je jeho hlavní funkce. V posledně uvedeném směru se oproti minulosti taktéž nic nezměnilo.



Pokud se jedná o kvalitu zkomponovaného materiálu jako takovou, z výše uvedeného vyplývá, že EVERGREY s určitým deficitem melodické složky přeci jen stále válčí. Dodávám, že velmi tvrdě, s velkou zkušeností, a především pak se ctí. Pálí přitom ze všech zbraní. V prvé řade sází na silný nástup. První tři skladby se skutečně povedly. „A Silent Arc“ představuje variabilní mini-epos, v němž nejprve řádí stylová bouře kytar. Z ní se společně s Tomem vydáte na poslední cestu, která po čase nabude téměř meditativního nádechu. Pokud vás nebaví vzpomínat na to, co všechno jste v životě zvorali, věřte, že s Tomovým doprovodem se jedná o snesitelnou, téměř romantickou procházku, která vás nakonec zavede až do hájemství mocných SHADOW GALLERY. „Weightless“ zas staví na zajímavém riffu (nikoli naposled) vypůjčeném od DREAM THEATER, hravé sloce, povedeném refrénu a djentové pasáži se skvělým sólem. Takřka dokonalá skladba se silným popovým nábojem. Baladická a hodně depresivní zpověď „All I Have“ silnou trojku vkusně uzavírá. Potud téměř sto procent. 



Následuje však mírný propad, který vnímáte zpočátku spíše pocitově, protože úroveň, na které se švédský kvintet dosud s přehledem pohybuje, je vskutku mimořádná. Skladby začínají pomalu splývat, mírné mrazení se vytrácí, příznačně zaujmou spíše instrumentální momenty nebo skvěle zazpívané okamžiky, v nichž Tom tolik netlačí na pilu. Už mu také není třicet, že? Ano, méně je někdy více. Právě v uvedených chvílích navíc vyniká celý pocitový koncept „The Atlantic“ nejlépe. Nejde už o existenciální strach ani o frustraci z něj pramenící, převládá melancholie, zvnitřnění vztahové či jiné ztráty a snad i smíření. Uvedené si nejlépe uvědomíte při poslechu balady „Departure“, jinak druhého vrcholu alba. Kdyby zazněla na jeho konci, šlo by o fantastické finále. Bohužel ho obstarávají sice slušné, ale co do své podstaty neškodné skladby „The Beacon“ a „This Ocean“



Co dodat závěrem? Chcete-li si pustit něco svébytného, přitom však dobře známého, zkuste třeba „The Atlantic“. Jakkoliv lze vést legitimní úvahy o originalitě některých motivů či o tom, že vražedné melodické linky na něm již absentují nebo z jeho skladeb netryskají takovou silou jako na některých klasických albech, pořád čelíte jedinečné, krásně posmutnělé muzice, za kterou stojí mravenčí práce pětice výborných muzikantů. Zdá se, že minimálně jeden z nich při ní skutečně trpí. Co víc si lze přát.


08.03.2019Diskuse (31)Pekárek
hackl@volny.cz

 

Carloss
28.02.2021 11:57

Jo novinka je parádní. Měl jsem ji předobjednanou,ale stejně jsem nevydržel a tohle určitě nejsou vyhozené prachy. 🙂

 

Smolik
27.02.2021 11:38

Mimochodem, titulní skladba Escape of the Phoenix je parádní hit.

 

Smolik
27.02.2021 10:36

U Moonspell mi připadá, že udělali album pro sebe. Ne to, co chtějí slyšet fanoušsci. Ale na pohodu se sluchátky, v ruce nějaké dobré pití, proč ne :-) . S Evergrey jdu také do digipacku. Ani duet mi nevadí, je také pěkně vystavěný.

 

gin
27.02.2021 08:22

Smolík: souhlas. Taky bych dal těch 90 %. Jediný slabší song se mi zdá ten duet se zpěvákem Dream Theater. Oni tam mají i dost podobné hlasy a kdyby to nazpíval třeba se svou bejvalkou, možná by to mělo větší grády.
Moc povedený je i obal desky. Uvažoval jsem nejdříve o koupi té limitované artbook edice, ale 1700 se mi už zdálo moc. On i ten digipack bude pěkný.
Do nových Moonspell se mi zatím proniknout nepodařilo. Tady to bude chtít asi vice času, ale nevím, nevím.....

 

Smolik
26.02.2021 22:02

Escape of the Phoenix je na těch 9/10, poslouchám je od Search... , jasně, opakují se, ovšem tentokrát to asi dostalo více času a vše si sedlo. Zvukově to je paráda, sóla skvělá, solidní bicí i povedená basa, není jen do počtu a klávesy jsou také tak přesně akorát, někde vykouzlí pěknou melodii, někde podkreslují, ale není to přeplácané. Já si myslím, že v tom co Evergrey dělají to už lépe nejde. Baví mě i novinka Moonspell, ale Evergrey to válcují. Letos to mám s Ad Nauseam (kteří jsou stylově úplně jinde) v topu. Jasně, rok je stále jen na začátku...

 

J.Rose
26.02.2021 19:20

Pekárek: Ohledně "hnutí srdcem", dosti záleží na síle a počtu drinků které si během poslechové seance namícháš :-)

Ale upřímně, je to tam. Věřím, že v minimálně jednom případě ti to příslovečné srdce zaplesá.

 

Pekárek
26.02.2021 19:13

No vidíte, pěkně si to tady zrecenzujete.:) Btw oni mají obrovskou hudební kvalitu a věřím, že tomu dali maximum a že bych se divil do jakých detailů při přípravě šli.
Chápu i Loužu, protože on slyší jen sázku na jistotu a rutinu, byť mistrovskou.
Zkusím si to někde poslechnout. Zajímají mě melodie, jestli dokážou "pohnout srdcem".

 

J.Rose
26.02.2021 19:10

gin: Ano, už jsem to psal níže. Trojice za sebou jdoucích skladeb "In the Absence of Sun", "Eternal Nocturnal" a "Escape of the Phoenix, je opravdu silná ráže.

 

gin
26.02.2021 18:56

Moc povedené album. Moc. Kam Tom stále chodí na ty nápady. Baštím jim to už dvacet let a nepřijde mi, že by bylo jedno album jako druhé. Ale možná už nedokážu být objektivní. Nejlepší song z novinky: In The Absence Of Sun. Takto jsou Evergrey nejsilnější.

 

J.Rose
26.02.2021 18:52

Je zjevné, že velmi záleží na konkrétní části vývojového období Evergrey, ve kterém se potencionální posluchač se skupinou seznámil.

Umím si celkem reálně představit nadšení a fascinaci člověka, pro kterého je aktuální album zároveň premiérovou vstupenkou, do světa Evergrey.

Možná to podobné bude i v případě, že startovní čárou bylo album "Hymns for the Broken"...

Je mi jasné a slyším, jak se skupina víceméně opakuje a sází neustálé variace na jedno a to samé. Kupodivu mi to zatím nevadí. Jistě - osobní preference.

Po produkční stránce jde opět o vysokou metu a musím konstatovat, že kytarová sólíčka jsou na Escape of the Phoenix snad nejlepší, za opravdu hodně dlouhou dobu (Eternal Nocturnal).

Osobně mě nebavilo období po The Inner Circle, tedy cca tři alba...