Last Hardrock Outsider

EVERGREY - The Atlantic

Oni pořád hrají na city a my jim to pořád žereme. Najděte na kterékoliv desce EVERGREY jeden civilní moment. Najděte okamžik, v němž by charismatický hlas Toma S. Englunda neburcoval, nezpytoval, nežaloval, nevolal o pomoc, nejihnul, neodprošoval, nevzýval, nevyvolával soucit, nenesl takovou tu tíhu atd. Patosu je tentokrát plný Atlantik. Když ono se to tak dobře poslouchá. Obzvlášť po více jak deseti letech půstu. Není pravdou, že bych EVERGREY po uvedenou dobu ignoroval. Faktem však zůstává, že od časů alba „Torn“ jsem si dopřával jen náslechy. Během nich jsem postupně dospěl k závěru, že servírovaná emoční smršť zní, co se týče opravdu silných nápadů, stále nevýrazněji. Je sice pravdou, že pěvecky se Tom většinou překonával, nezřídka však šlo pouze o nahrazování pečlivě vybalancované kvality většími a většími dávkami účinné látky, či jinak řečeno, o dotahování nevýrazné melodické stránky nenápaditou, ale o to přepjatější vokální složkou, chcete-li. 



Hudba těchto goticky uslzených metalistů prostě vyžaduje hojnost melodií, které budou schopné na jedné straně permanentně útočit na první signální, na straně druhé přetrvat alespoň dvacet poslechů. V případě jejich nedostatku se kýžený a zároveň drtivý efekt prostě nedostaví a posluchač najednou místo katarze zažívá rozpaky. Že jsem náročný? Já ne, fanoušci klasických alb EVERGREY však ano, byť jim nechybí ani loajalita, a to k jednomu velkému hlasu.





Jak v tomto směru obstál „The Atlantic“? Víc než dobře, rozhodně však ne na jedničku. Formální stránce lze stěží co vytknout. Album je obdařeno konvenčním soundem, který nese typickou pečeť Jacoba Hansena a kterému se někdy říká moderní. Čistotu emoční složky prostě u EVERGREY nemůže narušovat ani stopové množství špíny. Všechny nástroje i vokál máte jako na dlani i v blbých peckách. Baskytara opět pěkně zvoní. Zvuk virblu ve vší té sterilitě dokonce evokuje znění dřeva s blánou a má též jakousi dynamiku. Veškeré tvrdé hrany jsou však jakoby přebroušeny tím nejjemnějším smirkem a následně ještě přežehleny. Ačkoliv má tedy posluchač co do činění s poměrně tvrdou deskou, primárně je cíleno na jeho pop-rockové receptory; ostatně jako vždy. 



Výkony muzikantů jsou perfektní. Pěvecké orgie Englunda se odehrávají na stoprocentním rytmickém podkladě. Skutečně obdivuhodné jsou klávesové party Rikarda Zandera. Takřka po celou hrací dobu generují mlžný opar, z něhož se dere Tomův hlas očištěn a posílen. Podobnou roli plní i kytary. Dokáží dodat skvělá sóla (např. „Currents“), popřípadě vytvořit solidní val formální tvrdosti, který má před nástupem výrazně melodického partu každého posluchače vždy tak trochu naklepat. Zmíněný val je ovšem nástupem vokální složky a kláves zpravidla rozmetán nebo transformován ve slušivý rámeček, jenž upřímnost Tomových zpovědí ještě více podtrhuje, resp. taková je jeho hlavní funkce. V posledně uvedeném směru se oproti minulosti taktéž nic nezměnilo.



Pokud se jedná o kvalitu zkomponovaného materiálu jako takovou, z výše uvedeného vyplývá, že EVERGREY s určitým deficitem melodické složky přeci jen stále válčí. Dodávám, že velmi tvrdě, s velkou zkušeností, a především pak se ctí. Pálí přitom ze všech zbraní. V prvé řade sází na silný nástup. První tři skladby se skutečně povedly. „A Silent Arc“ představuje variabilní mini-epos, v němž nejprve řádí stylová bouře kytar. Z ní se společně s Tomem vydáte na poslední cestu, která po čase nabude téměř meditativního nádechu. Pokud vás nebaví vzpomínat na to, co všechno jste v životě zvorali, věřte, že s Tomovým doprovodem se jedná o snesitelnou, téměř romantickou procházku, která vás nakonec zavede až do hájemství mocných SHADOW GALLERY. „Weightless“ zas staví na zajímavém riffu (nikoli naposled) vypůjčeném od DREAM THEATER, hravé sloce, povedeném refrénu a djentové pasáži se skvělým sólem. Takřka dokonalá skladba se silným popovým nábojem. Baladická a hodně depresivní zpověď „All I Have“ silnou trojku vkusně uzavírá. Potud téměř sto procent. 



Následuje však mírný propad, který vnímáte zpočátku spíše pocitově, protože úroveň, na které se švédský kvintet dosud s přehledem pohybuje, je vskutku mimořádná. Skladby začínají pomalu splývat, mírné mrazení se vytrácí, příznačně zaujmou spíše instrumentální momenty nebo skvěle zazpívané okamžiky, v nichž Tom tolik netlačí na pilu. Už mu také není třicet, že? Ano, méně je někdy více. Právě v uvedených chvílích navíc vyniká celý pocitový koncept „The Atlantic“ nejlépe. Nejde už o existenciální strach ani o frustraci z něj pramenící, převládá melancholie, zvnitřnění vztahové či jiné ztráty a snad i smíření. Uvedené si nejlépe uvědomíte při poslechu balady „Departure“, jinak druhého vrcholu alba. Kdyby zazněla na jeho konci, šlo by o fantastické finále. Bohužel ho obstarávají sice slušné, ale co do své podstaty neškodné skladby „The Beacon“ a „This Ocean“



Co dodat závěrem? Chcete-li si pustit něco svébytného, přitom však dobře známého, zkuste třeba „The Atlantic“. Jakkoliv lze vést legitimní úvahy o originalitě některých motivů či o tom, že vražedné melodické linky na něm již absentují nebo z jeho skladeb netryskají takovou silou jako na některých klasických albech, pořád čelíte jedinečné, krásně posmutnělé muzice, za kterou stojí mravenčí práce pětice výborných muzikantů. Zdá se, že minimálně jeden z nich při ní skutečně trpí. Co víc si lze přát.


08.03.2019Diskuse (14)Pekárek
hackl@volny.cz

 

J.Rose
12.03.2019 14:52

Hymns for the Broken se člověk po čase přejí In Search of Truth můžu dát kdykoliv

 

J.Rose
12.03.2019 14:40

No, ta posmutnělá atmosféra je přítomna na každém albu, ale myslím že In Search of Truth je jedinečné. Nejlepší v tom co dělají. Nejlepší otvírák, nejlepší balady, nejprogresivnější skladby (v rámci jejich tvorby). Tom tu podle mě i nejlépe zpívá. Zkus to, jestli tě chytne úvodní šleha Masterplan, tak se povezeš až do konce.

 

zdenos
12.03.2019 13:44

jsou ta starší alba nějak výrazně jiná, než např. Hymns for broken? Samozřejmě zvuk nebude tak moderní, ale spíš myslím typem skladeb, atmosférou?

 

Subeer
12.03.2019 10:49

Já jsem si k týhle kapele nikdy nevypěstoval hlubší vztah. Jejich alba, včetně tohoto, mě vždy chytly tak nějak napůl, nedotlačily mě k tomu abych jim dal větší šanci. Nejdál jsem snad došel s "Hymns For The Broken", ale tohle všechno se může ještě časem změnit, jako u jinýhch kapel. Tom je určitě borec, ale zatím se k němu u EVERGREY pořád nenašel tu správnou cestu.

 

Pekárek
11.03.2019 16:15

Jo, poměrně shoda.:)
K těm úplně starým albům, v té době jsem je hodnotil dost vysoko, nedávno jsem je zkusil, no to kouzlo tam už nebylo, ale myslím si, že bych se k nim zase proposlouchal...

 

J.Rose
11.03.2019 15:43

Ten počátek Evergey je vůbec zajímavý. První dvě desky spíš takový lepší průměr a pak z nenadání prásk! Absolutní náře a vrchol diskografie.

 

J.Rose
11.03.2019 15:35

Smolik: Až na tu aktuální fošnu, to cítíme docela podobně. Já v tom hodnocení akorát zaokrouhloval na celou. Dolů nebo nahoru.

 

Smolik
10.03.2019 22:24

The Dark Discovery 65%
Solitude, Dominance, Traged 70%
In Search of Truth 100%
Recreation Day 95%
The Inner Circle 85%
Monday Morning Apocalypse 70%
Torn 65%
Glorious Collision 60%
Hymns for the Broken 80%
The Storm Within 85%
The Atlantic 90%

 

Pekárek
10.03.2019 19:16

Rose: k The Storm Within se budu muset asi důsledněji vrátit:)

 

J.Rose
10.03.2019 19:13


The Dark Discovery 70%
Solitude, Dominance, Traged 70%
In Search of Truth 100%
Recreation Day 90%
The Inner Circle 80%
Monday Morning Apocalypse 70%
Torn 60%
Glorious Collision 60%
Hymns for the Broken 80%
The Storm Within 90%
The Atlantic 70%