EUROPE - Odpočítávání k erupci (1979-1986) 1/3

Sepsat profil kapely, která mne kdysi dávno v dětství (jako úplně první) přivedla k rockové hudbě, protože svým největším hitem tnula i do řad něčím podobným nedotčených, byla od začátku jasná věc, na kterou jsem se hodně těšil. S odstupem času je zřejmé, že odkaz těchto Švédů stojí za víc, než jen mohlo někomu připadat při sledování všech těch hitparádových pozlátek, která rozehrála svou omamnou hru v průběhu  pro ně nebývale úspěšných osmdesátých let. Zde je tedy příběh. Na předměstí Stockholmu, v Upplands Väsby, byly na sklonku sedmdesátých let položeny základy pozdější kapely EUROPE. Když se dva spolužáci, Rolf Magnus Larsson (později přijal umělecké jméno a fanouškům je dobře znám coby Joey Tempest) a rodilý Nor John Terry Norum, odhodlali spolu s dalšími dvěma mladíky, kterými byli Peter Olsson a Tony Reno (vlastním jménem Tony Niemisto), založit band, prostřednictvím kterého by se mohli realizovat a alespoň snít o tom, že se někdy, byť jen trochu přiblíží svým velkým hardrockovým vzorům z oné doby, britským kapelám jako UFO a THIN LIZZY. Tou hlavní kapelou, která však zřejmě nejvíce ovlivnila pozdější kariéru EUROPE (v roce 1980 stále ještě v oblasti Stockholmu hrajících pod původním názvem FORCE), byli však zejména legendární DEEP PURPLE. Dvě nejdůležitější persony pozdějších EUROPE spojovala nejen cílevědomost a záliba v rockové hudbě, ale zejména obrovský talent, tyto věci se záhy ukázaly býti naprosto zásadními v další kariéře stále ještě velmi mladého bandu.

V roce 1982 došlo k mnoha přelomovým událostem. Nejprve do kapely přišel nový baskytarista John Gunnar Levén, jenž nahradil Petera Olssona. Chvíli poté jej však na čas vystřídal jistý Marcel Jacob, protože Levén dostal lano od bandu tehdy ještě neznámého kytarového virtuóza Yngwieho Malmsteena, nicméně po několika měsících se k FORCE vrátil a vydržel dodnes. Druhou událostí bylo přejmenování z FORCE na EUROPE, k čemuž Švédům pomohl rovněž obdiv právě k britským DEEP PURPLE a jejich živé desce „Made In Europe“ z roku 1976. Následovalo vítězství v celonárodní talentové soutěži Rock_SM, kam kapelu přihlásila přítelkyně Joey Tempesta. Skupina dvacetiletých talentů doslova oslnila všechny porotce a svými dvěma rannými skladbami „In The Future To Come“ a „The King Will Return“ nechala za sebou veškerou skandinávskou konkurenci, která čítala několik stovek souborů, byl to zkrátka obrovský úspěch. Joey Tempest byl navíc v soutěži vyhlášen nejlepším frontmanem a John Norum samozřejmě kytaristou, celý projekt však kapele vynesl i první nahrávací smlouvu na později vydanou bezejmennou desku. Ta vyšla na jaře roku 1983 u malé švédské značky Hot Records. To by tak na úvod stačilo, zde je tedy rozbor jejich diskografie a pozdějších událostí, které provázely kariéru zřejmě nejznámější hardrockové kapely ze Země tří korunek.

„Europe“ (1983)

Debutová deska z dnešního pohledu při srovnání s další hudbou od EUROPE působí poměrně metalově a hutně. Nicméně už v té době šlo o velmi slušný hardrock, který vzhlížel k dobovým velikánům z Ostrovů jako RAINBOW, WHITESNAKE, THIN LIZZY nebo UFO. Album postrádá onen typický pop/rockový esprit pozdějších prací, ale o jeho poctivosti nelze pochybovat. Tehdy ještě stále čtyřčlenný band (Joey Tempest občasně obsluhoval i klávesy pokud to bylo třeba) zkrátka zachytil to nejlepší, čeho byl v dané době schopný. Osobně si myslím, že na kapelu dvacetiletých to byl slušný materiál. Album se zapsalo zejména díky prvnímu singlu „Seven Doors Hotel“, avšak jeho nevyzrálost se ukázala o to více, že mu zkrátka chyběla zásadnější produkce. I tak však slušné.

(60%)

„Wings Of Tomorrow“ (1984)

Po všech stránkách dotaženější práce než debut. Tohle období z dnešního pohledu hodnotí hudebníci jako jejich nejdůležitější v kariéře, protože kapela na sobě začala důsledně makat a hráčský i skladatelský potenciál nejvíce rostl. Poprvé se objevují decentní vlivy AOR a prvky poněkud chytlavější, byť jde stále o svěží Hard´N ´Heavy s několika vyloženě dravými vály. Onen posun však přišel zejména v melodických nápadech, které se staly odrazovým můstkem k pozdějším velkým věcem. Deska „Wings Of Tomorrow“ obsahuje několik skladeb, které ještě dnes považuji za jedny z nejlepších od EUROPE. Ať už jde o dravé songy jako hned úvodní „Stormwind“ a titulní namakanej vál, nebo nádhernou baladu „Open Your Heart“, kde se naplno projevuje Tempestův skladatelský talent pro tvorbu srdceryvných šlágrů. Nejde však o nějaký laciný šunt, čemuž dopomáhá i skvělá hlasová výbava právě Tempesta a stále větší kytarová brilance Johna Noruma (rovněž také vynikající instrumentálka „Aphasia“). Bubeník Tony Reno přestává svým spoluhráčům stačit a upadá do letargie, takže jeho propuštění je jenom otázkou času, brzy je nahrazen mnohem lepším Ianem Hauglandem. Z kapely se zakrátko stává kvintet, protože na nejbližší turné naskakuje i klávesák Mic Michaeli. Klasická sestava je tak kompletní.

(80%)

„The Final Countdown“ (1986)

Zrození legendy a dalece nejproslulejší album kapely. Paradoxně však kytarový základ ustupuje do pozadí a skladby působí pročištěněji. Jedná se o první desku s výrazným vlivem kláves, což posunulo hudbu EUROPE blíže k popovému výrazu. Dost lidí z původních fans bylo z vývoje roztrpčených, jenže za každého jednoho ztraceného rockera získala kapela padesát nových děcek a posluchačů, kteří by si kdy dříve jen stěží našli k jejich hudbě cestu. Úmysl udělat velkolepou nahrávku, která bude víc pro lidi, byl od začátku zjevný a myslím, že záměr se švédským muzikantům a jejich vydavatelství povedl. Nahrávka slavila v průběhu několika následných let obrovské celosvětové úspěchy a trhala rekordy v prodejnosti. Není dnes hudebního příznivce, který by neznal titulní fanfarónskou hymnu s velmi chytlavou, nosnou melodií. Paradoxem zůstává, že stěžejní klávesový motiv měl být původně využit pouze do znělky, která měla zahajovat noční provoz v jedné ze stockholmských diskoték, kapela se však rozhodla na motivu zapracovat a složila svou dalece nejznámější hitovku. Na tom, že vše dopadlo na výbornou, měl svůj podíl také producent Kevin Elson, který v curyškém studiu Powerplay vykouzlil ten dalece nejgargantuovštější a nejčistší klávesový zvuk, jakým se do té doby mohla pochlubit jakákoliv rocková deska. Vše působilo bombasticky, čemuž dopomohla právě i velmi drahá produkce, na které tehdy chlebodárci z Epic/CBS nešetřili. Hauglandovi elektronické bicí pak skladbám ještě přidali na načechranosti. Téměř každý song na albu je potenciálním hitem a některé (včetně titulní skladby „The Final Countdown“) se jím i staly. Tak např. odvázaná párty hymna „Rock The Night“, rtuťovitá „Cherokke“ nebo další z fenomenálních balad „Carrie“, deska má však i silné stránky v méně známých číslech jako „Ninja“, „Danger On the Track“, „Love Chaser“ nebo „On The Loose“. Zkrátka po přistoupení na jejich hru, na tu koketérii s popem, tvrdím: dokonalost.

(100%)

Nicméně John Norum, který od začátku nenáviděl skutečnost, že by se z jeho kapely kdy stala bublegumová hitparádová záležitost pro nejširší masy, nesl novou situaci velmi zle a na následující turné už neodjel, v listopadu 1986 totiž ohlásil svým spoluhráčům odchod a byl zanedlouho nahrazen skvělým kytaristou Kjellem Hildingem Lofbomem z kapely EASY ACTION, říkajícím si v čase nástupu do EUROPE Kee Marcello. Norumova sólová dráha byla zahájena hned v roce 1987 albem „Total Control“, které jej ukázalo nejen jako zručného kytaritu, ale i jako obstojného skladatele, který svou hrou chce ctít především rockové zásady a jak už název desky napovídá, chce mít svůj vklad plně pod kontrolou. Druhá sólová deska „Face The Truth“, na které s ním spolupracoval dokonce Glenn Hughes, vyšla až v roce 1992 a posléze byla následována ještě pěti dalšími sólovými alby. V roce 1990 se John Norum stal na jeden rok kytaristou u sólového projektu Dona Dokkena, frontmana amerických DOKKEN, a v sestavě s ním se nacházeli takový muzikanti jako Mikkey Dee (bicí) a Peter Baltes (baskytara).

29.06.2016	Diskuse (11)	Stray janpibal@crazydiamond.cz