Last Hardrock Outsider

ESAZLESA - Plzeň, Divadlo Pod lampou, 24.května 2013

Koncert, od kterého by jste nic nečekali

 

Znáte ten pocit, když jdete na koncert pouze ze zvědavosti s tím, že nic zásadního opravdu neočekáváte a pozdější výsledek daleko předčí všechna vaše očekávání? Tak přesně tohle se mi stalo v případě páteční návštěvy plzeňského Divadla Pod lampou a koncertu kapely ESAZLESA, o které jsem sice věděl, že vychází z post-rockového, případně hardcoreového prostředí, ale to bylo téměř vše. Znal jsem pár jejich skladeb z youtube, viděl vcelku rozpačitý videoklip a celkově je již dopředu shledal stylově vzdálenými mému hudebnímu vkusu, který byl vždy v konfrontaci s jejich hudbou stále tak nějak rockově konzervativní. Takže se ptáte, co jsem tam vlastně vůbec pohledával? Něco mi totiž říkalo, že to bude výživný večírek, kde bude možnost nechat se zasáhnout něčím novým, a taky jsem zaslechl pár velmi pozitivních referencí na jejich vystoupení, takže z toho plyne, že jsem opravdu nepatřil ke skupině lidí, kteří dopředu ví, do čeho jdou.


 

Nechci říct, že jsem se přes noc stal fanouškem téhle západočeské kapely, nicméně jsem si ten večer uvědomil, jak tristní je zážitek z domácího poslechu jejich hudby v porovnání s návštěvou jejich vystoupení. Koncert však dával již dopředu tušit, že právě abstraktní a na nálady útočící kusy ukážou svou skutečnou sílu, což se nakonec plně potvrdilo. Vlastně jsem ani nevěděl, co to ten post-rock nebo snad post-hardcore vůbec znamená. Jenom jsem v souvislosti s touto značkou znal a letmo slyšel pár kapel, jejichž názvy mě v uplynulých málo letech tak nějak samovolně lítaly kolem hlavy.

 

Úpadek Detroitu jako předobraz hudebního stylu

 

Já osobně jsem slovíčko „post“ v souvislosti s hudbou ESAZLESA pochopil v průběhu koncertu asi tímto způsobem. Před časem jsem shlédl dokument „Requiem pro Detroit“, který obsahoval celkem zajímavé vyprávění o jednotlivých etapách vývoje americké automobilové metropole v průběhu minulého století. Byly zde zajímavě popsány všechny vrcholy a pády dříve bohatého města až do jeho definitivního úpadku, kdy se v souvislosti s Detroitem začalo mluvit o jakémsi post-industriálním věku. Éře, kdy tímto mrtvým městem chodí leda tak bandy feťáků na cracku, kteří vypalují a drancují zbytky toho, co zůstalo z honosných vilových čtvrtí postavených zde zhruba v období do 50.let minulého století, obrovských hotelů, kancelářských budov a výrobních hal, nyní zde řádně prorostlých rzí i bujnou vegetací. Zkrátka a dobře zmar, čistá beznaděj a vybydlenost. V Detroitu se zastavil čas.


 

V momentě koncertu jsem si právě tenhle dokument spojil se slovem „post“, dnes tak často dosazovaným k hudbě mnoha mladých rockových kapel. Jestli to dobře chápu, tak v tomto hudebním subžánru jde o jakýsi sběr a poslepování fragmentů vytunelovaného a druhdy slavného/hrdého žánru, jakým rock bez pochyb byl (a já věřím že ještě stále je), ze kterých se v tomto případě nevytvářejí povznášející songy a už vůbec ne písničky se skandovanými refrény, tak jak je zná a chápe většinová konzervativní veřejnost, ale pouze jakési atmosférické abstraktní plochy, útočící na pocity jedince jako ta nejmohutněji vygradovaná emocionální tsunami.

 

 

Je demolice zvukem opravdu nutná?

 

Co se tedy týče vystoupení ESAZLESA, věděl jsem, že jde tedy o atmosférickou kytarovou hudbu, která povětšinou plynule narůstá do mnohdy desetiminutových skladeb a jejich pozvolné vybrnkávačky postupně gradují až do  hardcoreově vybuzených pasáží, které jsou ve svém finále mnohdy opatřeny hrozivým řevem jednoho z kytaristů a masivní zvukovou hradbou, co v malém klubovém prostoru ten večer opravdu duněla jako oslavné tympány nějakých svalnatých služebníků starověkého vládce Mezopotámie. To však nebylo zdaleka vše. Vlastně jsem prostřednictvím tohoto koncertu dostal po dlouhé době obrovskou chuť na pravidelné navštěvování klubových akciček mě doposud absolutně neznámých kapel a stylů.


 

Pokud bych k něčemu mohl hudbu ESAZLESA přirovnat, tak z toho mála, co v tomto stylovém ranku znám, bych řekl, že jim nejblíže stojí skandinávští CULT OF LUNA. Když by mě však někdo dokázal přesvědčovat o nepřesnosti tohoto tvrzení, ani bych se nebránil. Jde o to, že ten večer se konal v Lampě natolik ryzí brajgl, jakoby sem právě vlítli nějací MESHUGGAH, odhodlaní udělat z tohoto (do pestrobarevných maleb stále ještě oděného) kulturního hangáru pouhou ohořelou sklepní díru.

 

Koncert jako hypnóza, při které ještě ke všemu dostáváte pěstí a je vám to vcelku příjemné


Na pódiu se tedy po celou dobu sedmdesáti minutového koncertu nalézalo šest osob. Druhdy čtyřčlenní ESAZLESA totiž v posledním roce angažovali ještě třetího kytaristu, a pak zde rovněž nechyběl týpek, ovládající pohyblivé obrázky, které se v průběhu koncertu promítaly na rozlehlé plátno za kapelou. A myslím, že to byl právě tento prvek, který celý koncert posunul do zcela neopakovatelné roviny. Už nešlo jen o kapelu, ale také o emotivní obrazy, které spolu se zvukovou masou dodávaly koncertu zcela jiný a velkolepější rozměr. Musím říct, že mne koncert i díky všem těmto obrazům, klipům a kratičkým filmovým sekvencím, které zde především sdělovaly, že člověk je sám o sobě vlastně jenom takovým malým postradatelným červíčkem, naprosto přikoval. Abych to řekl lidově, s druhou skladbou se mi začalo chtít chcát, ale šel jsem až v průběhu osmé.


 

Na kapele bylo od prvních momentů vidět odhodlání, které bylo navíc prosté jakéhokoliv afektu a přehrávání. Opravdovost s jakou kluci všechny songy odehráli a celkově prezentovali, nevnucujíc přitom divákovi nic víc než bylo přesně třeba k tomu, aby si tento koncert užil a nebyl vyrušován z celého toho hněvivého špektáklu, byla obdivuhodná. Soustředěnost a neuspěchané pohyby pro sebe si pařících muzikantů (i pouštěče obrázků s cígem v ruce) zcela přirozeně souzněly se vším, co v průběhu vystoupení dělo v klubu, pod pódiem, na balkoně, na plátně a jinde, takže mne jednou na krátko problesklo hlavou – „Vždyť to jsou hardcoreoví THE DOORS, a ještě ke všemu bez Morrisona!“

 

Když apatie vynikne jako umění


Některé skladby jak už jsem výše zmínil plynule narůstaly, aby frontman přešel z civilního deklamování k projevu, jaký je k slyšení snad jen u napadených obětí v nějakých řádně krvavých hororových filmech, jiné songy naopak vyznávaly hypnotizující repetitivní systém a třetí skupinou byly ty, co to do nás napraly zhusta už od prvních tónů. Byl to zkrátka vynikající koncert kapely, která má dle mého názoru veliký potenciál. Koncert, který ten večer shlédlo v Plzni zhruba stopadesát spokojených přihlížejících, a který před Esy uvedly ještě dvě kapely, z nichž jsem viděl jen závěr vystoupení té druhé (VELO).


P.S.: A závěrem jsem chtěl ještě dodat - ten jejich videoklip z pražského Metra, ta podivná věc, která má v sobě na jednu stranu určitou dobrou myšlenku a rovněž obsahuje dobrý herecký výkon hlavní protagonistky, ale naopak zcela mimózně se diví tomu, proč se cizí lidi nezastavují u nějaký bláznící holky, tak ta kupodivu ten večer a při živém hraní získala mnohem větší smysl a celkově zapůsobila. To musím říct navzdory faktu, že jsem opravdu nikdy (ani náznakem) nedělal číšníka a už vůbec si nekupoval sračky, co bych nakonec nepotřeboval… tak jak je posluchači v songu podsouváno.



Video z koncertu.

Fotografie k reportu poskytl Matěj Hošek a www.mattesh.com



29.05.2013Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz