Last Hardrock Outsider

DUNA - Mezigalaktická výzva má šanci konečně obstát

Továrnu na koření opustili v rychlém sprintu poslední těžaři. Evakuace se na poslední chvíli zdařila a udýchaní dělníci ve špinavých pracovních kombinézách se mačkají v těsných prostorech vévodovo toptéry, která se pomalu vznese a z výšky pozoruje učiněné dílo zkázy. Pohled je to úchvatný i děsivý zároveň. Rozpálený písek okolo továrny se začíná chvět a propadat. Během několika okamžiků se železný kolos začne naklánět do strany jako potápějící se loď na rozbouřeném oceánu. Rozevřená čelist pouštního červa připomíná gigantickou kruhovou propast, která nenávratně pozře vše, co jí přijde do cesty. Celá továrna i se zásobami natěženého koření mizí nenávratně v útrobách majestátního pouštního tvora, skutečného vládce planety Arrakis.


Nejočekávanější film této sezóny je po ročním odkladu konečně tady (sorry Bonde). Legendární román Franka Herberta po mnoha a mnoha letech opět ožívá na stříbrném plátně, tentokrát pod taktovkou jednoho z nejlepších režisérů současnosti. Kanadský mág Denis Villeneuve si opravdu nevybírá snadné projekty, ale troufám si tvrdit, že „Duna“ je doposud největší režijní výzvou, proti které kdy stál. Aby také ne, když vezmeme v potaz, kolik talentovaných lidí si na adaptaci nadčasového sci-fi románu vylámalo zuby. Začneme tím, že si v rychlém sledu přiblížíme pana spisovatele a jeho nejslavnější dílo. Jednak si to Herbert zaslouží, a navíc si tím načrtneme základní dějový půdorys, z něhož vychází i film samotný. Pak se přesuneme k recenzi a v závěru článku se pokusím zodpovědět onu zásadní otázku – uspěl ambiciózní Denis Villeneuve, nebo ne? Pusťme se do toho.



Americký spisovatel Frank Herbert (1920–1986) byl svým způsobem renesančně založeným člověkem. Žurnalista, editor, lovec ústřic, instruktor i válečný fotograf. Zprávy o jeho dětství se informačně výrazně různí. Víme s jistotou, že v osmnácti letech prásknul do bot, opustil rodný domov a vyrazil za svými sny. Ještě mu nebylo ani dvacet a už získal práci jako novinář. Spousty let psal články různého zaměření a po hlavě se vrhal do všeho, co ho zajímalo. Roku 1959 byl vyslán do pouštní oblasti poblíž města Florence ve státě Oregon. Cílem bylo sepsat článek o tamějším podnebí s primárním zaměřením na průzkum písečných dun. Tím u Herberta propukla jeho celoživotní vášeň. Nekonečné písčité plochy se překvapivě staly smyslem jeho života.


Za nejrůznějšími pouštěmi cestoval po celém světě a zkoumal je se zaujetím vědeckého badatele. Pozoroval extrémní život beduínů, uvědomoval si jedinečnou cenu vody a všímal si i arogance velkých naftových konglomerátů, jež se drze a bez úcty k přírodě domáhaly práva na černé zlato. Tak se začaly zhmotňovat základy budoucího sci-fi románu, na němž nakonec Herbert pracoval úctyhodných šest let. Ekologické problémy i krásy naší planety přesunul do dalekého vesmíru, příběh obalil fantaskním přelivem a vytvořil jedinečný, vysoce strukturovaný sci-fi svět, na jehož pozadí se odehrává velká mocenská hra. Svůj obdiv k písku otiskl do pouštní planety Arrakis. Ropu nahradil kořením a beduíny nechal vyvinout v hrdý národ Fremenů. A o čem v kostce „Duna“ vlastně je?



Děj knihy je situován do opravdu velmi vzdálené budoucnosti, v níž lidstvo již dávno opustilo planetu Zemi a společně vytvořilo obrovské galaktické impérium. Jako každé společenství má i impérium svého vůdce. V čase, kdy se děj knihy začíná odvíjet, jím je imperátor Shaddam Corrino IV., a spolu s ním ovládají nekonečné hvězdné dálavy takzvané vznešené velkorody. Úplně nejcennější substancí v celém vesmíru je koření nebo též melanž. Proč? Z mnoha důvodů. Tak za prvé, alfou i omegou ve vesmíru je doprava na dlouhé vzdálenosti. Doprava slouží k obchodu s komoditami jako jsou nerosty, různé cenné kovy, potraviny. Také funguje k efektivní a rychlé přepravě lidí, armád, různých plavidel atp. Jediný, kdo vlastní monopol na mezihvězdnou dopravu, je Kosmická Gilda. Její gigantické transportní koráby jsou schopné ohnout prostor a vyvinout nadsvětelnou rychlost, ovšem aby takovou akci mohli navigátoři gildy provést, potřebují nezbytně oranžový plyn, který se vyrábí z koření.


Za druhé, koření funguje ve vyšším množství i jako návyková droga. Jeho užíváním je možné prodloužit si život, vylepšit zdraví a uživateli též výrazně zvyšuje psychické schopnosti. Jediným místem, kde se koření vyskytuje, respektive kde se dá těžit, je pouštní planeta Arrakis. Z toho plyne jediné – kdo ovládá Arrakis, ovládá i koření, a kdo vlastní koření, ovládá celý vesmír. Samotná těžba navíc není zrovna snadnou záležitostí, neboť melanž fanaticky chrání obrovští pouštní červi. V knize sledujeme souboj dvou velkorodů. Mocenský boj o pískem zavátou planetu plný politického intrikaření, manipulací a podlých nástrah. Zlovolný a tyranský rod Harkonnenů je po dlouhých letech nucen pouštní planetu opustit. Na příkaz samotného imperátora se správy nad Arrakis nyní ujímá vévoda Leto Atreides, vůdce rodu Atreidů. Těžba melanže je tak plně v jeho rukách. Jak se bohužel časem ukáže, vše je pouhé divadlo a rod Atreidů musí čelit smrtelné pasti. Nelítostní Harkonnenové ještě zdaleka neřekli poslední slovo.



Nejprve otázka, která možná trápí nejednoho zvídavého diváka. Užije si filmovou „Dunu“ i člověk knižní předlohou nepolíbený? Ano užije, i když je tu potenciální možnost, že se někteří pozorovatelé budou prvních čtyřicet minut v orientaci trochu ztrácet. Po příběhové stránce sice sledujeme pouze přetahovanou o jednu planetu, ale vysoká propracovanost neznámého světa, záplava jmen, témat a hluboké mytologie může nejednomu zamotat hlavu. Avšak s trochou pozornosti si nakonec vše sedne, čemuž dopomáhá i pomalé tempo vyprávění a postupné dávkování nových informací. Na scénáři pracoval semknutý tým tří talentovaných lidí včetně režiséra, a převést tak komplikovaný román do podoby plně funkční příběhové osy určené pro potřeby stříbrného plátna, to musel být pořádný oříšek.


Kniha je velmi bohatá na nejrůznější témata, na něž se snaží nahlížet z různých úhlů. Od ekologie přes politiku až po náboženství. Bylo tedy od počátku jasné, že Denis Villeneuve bude čelit nejednomu problému. Některé motivy jsou pro účely vyprávění zatlačené do pozadí a jiné, v knize nepatrné detaily, naopak režisér tučně zvýraznil. Patrně nejvíce čtenáře zamrzí minimalizování významu dvou důležitých postav, a sice Thufira Hawata a Pitera de Vriese. Oba dva představují takzvané mentaty. Zjednodušeně řečeno – lidské počítače, geniální logiky a extrémně inteligentní jedince, kteří u dvora plní funkci rádců. Každý významný vůdce má u sebe prvotřídního mentata. Tohle vám tu sice krásně popisuji já, ve filmu o tom však nepadne ani slovo. Denis rád napoví, ale zbytek si mnohdy nechává pro sebe. Občasná nedořečenost tedy může během sledování vyvolávat různé otázky, ale v drtivé většině funguje vše na jedničku.



Možná to zní jako kritika, ale opravdu si nedokáži představit, jak lépe by šel tak komplexní kus literatury převést na plátno. Stěžejní motivy, kterým dal režisér prostor, jsou s pedantskou důsledností precizně zpracované a ty osekané plní alespoň epizodní úlohy. Ve výsledku si film užijí obě skupiny lidí. Jak tolerantní čtenáři, tak vnímaví diváci. Když například Thufir obrátí oči v sloup, znalec knihy se spokojeně pousměje, neboť je mu jasné, že mentat právě provádí složitý výpočet. Tento moment ale zároveň není pro běžného diváka matoucí, i když netuší, co vše se skrývá za oponou. Přesně tohle je dle mého ten ideální poměr mezi kompromisem a otrockým přepisem literárního díla. Proto beru výše zmíněné i mnohé další škrty jako nutné zlo a opravdu jedinou chybu spatřuji pouze v rozseknutí příběhu na dvě poloviny. Na „Dunu“ bych se totiž vydržel dívat i pět hodin v kuse.


Tím se dostáváme k nejvýznamnějšímu lákadlu, které film nabízí, a tím je naprosto odzbrojující audiovizuální zpracování. Tak živoucí a do nejmenšího detailu vymodelovaný svět tu nebyl minimálně dekádu. Poslední tři díly ze série „Star Wars“ se můžou i s režisérem J. J. Abramsem promptně chytit za ruce a na věky táhnout za růžovou bránu Disneylandu. Pozor! Nejde jen o nějaké laciné povrchové pozlátko, na to je Villeneuve až moc velký profík. Krajinné sféry jednotlivých planet a architektura nejrůznějších staveb odrážejí naturel jejich obyvatel. Sídlo Harkonnenů je plné ponurých zákoutí, černočerných barev, ledově chladného interiéru a celý stylistický koncept zrcadlí zkaženost a lstivou prohnanost barona Vladimira Harkonnena. Hlava tohoto mocného rodu je obrovitou znetvořenou koulí z masa a kostí. Je tak korpulentní, že musí používat zvláštní zařízení, díky němuž může levitovat nad zemí. V jedné scéně se nečekaně vznese ze svého trůnu do výše několika metrů, přičemž konec jeho dlouhého hábitu zůstane na sedadle. V daný okamžik tak baron připomíná obrovskou černou pijavici tyčící se nad svým patolízalským mentatem. Vskutku uhrančivý záběr, a zdaleka ne jediný.



Synonymem pro Arrakis je zase sucho a spalující sluneční žár. Tajemní Fremeni se skrývají v odlehlých částech pouště a věnují se svým každodenním rituálům. Nedílnou součástí těchto samotářských lidí jsou filtršaty, speciální oděv zajišťující chlazení těla. Z tělních tekutin a exkrementů dokáže tento úžasný oblek dokonce vyrábět recyklovanou vodu. Detailista Villeneuve věnuje chvilku pozornosti i drobnému pouštnímu hlodavci, který na svých uších zachytává kapky ranní rosy. Krásný moment zdůrazňující důležitost životodárné tekutiny. Vévoda Leto a jeho nejbližší se na pouštní planetě cítí opravdu jako cizinci, kteří se na drsné podmínky musejí urychleně adaptovat, a divák to prožívá úplně stejně. Ostře řezaná architektura pouštního města Arrakén ukrytého za Štítovým valem v sobě skýtá prvky ze starého Egypta, kdežto industriální ráz domova Harkonnenů odkazuje až kamsi k cyberpunku. Uvěřitelnosti a živosti okolního prostředí dopomáhají i veškeré dokonale nadpozemské kostýmy. Vše tu zkrátka souvisí se vším.


Kameraman Greig Fraser se svým nástrojem doslova čaruje a některé scény bych si mohl pouštět neustále dokola. Třeba obrovské pouštní město, k němuž se blíží lomozící toptéry, jež pomalu plují tetelivým vzduchem jako obří kovové vážky. Nebo továrna na koření, která skončí v útrobách obrovského pouštního červa. To jsou přesně ty pasáže, v nichž Fraser naplno odhaluje mistrovství svého řemesla. Tyto majestátně nasnímané sekvence jsou tvořeny promyšlenou obrazovou skladbou ošetřenou bezchybným střihem a ve spojení se hřmotným hudebním doprovodem Hanse Zimmera mají sílu zatlačit diváka hluboko do sedačky. Když už jsem u toho, tak Zimmer odvedl poctivý kus práce. Nejsem si jistý, zda-li by se soundtrack k „Duně“ dal poslouchat jako samostatné hudební dílo, ale ve filmu plní stoprocentně svou úlohu.



Pochvalu zaslouží i perfektní casting. Vlnu zvědavosti vzbuzovalo především obsazení ústřední postavy filmu. Timothée Chalamet se role vnímavého a inteligentního Paula Atreidese zhostil více než se ctí. Jeho ztvárnění prorokovaného spasitele pouštní planety je přesvědčivé a vícevrstvá struktura této postavy mu díky pestrým hereckým dovednostem nečiní žádné problémy. Skvělý je i jeho otec Leto Atreides v podání zkušeného Oscara Isaaca. Tragická postava příběhu, se kterou budete soucítit. Tak bych mohl pokračovat a jmenovat bez výjimky každého herce, ale já zmíním ještě Stellana Skarsgårda. Ostřílený matador a rodilý Švéd tu sice nedostal tolik prostoru, ale veškeré scény s ním jsou vynikající. S postavou barona Harkonnena si opravdu vyhrál (a maskéři rovněž). Artikulace, hlasový projev, gesta, zkrátka po všech stránkách povedený padouch, z něhož vyzařuje přirozená aura strachu a respekt.


Hlavní hvězdou je tu ale Denis Villeneuve. Jeho režijní styl prošel během let dlouhým vývojem a vykrystalizoval do podoby jasně čitelného podpisu, který si zaručeně nespletete s žádným jiným. Pomalé tempo, preciznost v každém záběru, silný důraz na atmosféru a obrazotvorné hrátky. Pokud vám jeho specifický filmařský styl nesedí, tak se velmi pravděpodobně minete i s „Dunou“, a to navzdory faktu, že je divácky daleko vstřícnější než jeho předchozí počin „Blade Runner 2049“ (2017). Mé stanovisko je ale jasné. Denis Villeneuve v mých očích naplnil očekávání a už teď se nemohu dočkat velkolepého pokračování, jemuž dalo vedení Warner Bros nedávno zelenou. „Duna“ představuje opojný a promyšlený zážitek. Je to nové, neotřelé i vtahující. Svou plnou krásu vám film zprostředkuje jedině na obřím plátně nebo na televizi s úhlopříčkou jako kráva. Pokud Denis Villeneuve patří mezi vaše režijní koně, tak neváhejte a vyrazte do kina!



P. S.: 10 % strhávám za zvláštně useknutý závěr. Schází tomu katarze a vše tak trochu vyšumí do ztracena. Chápu, že děj filmu mapuje zhruba první polovinu knihy, i tak šlo ale určitě najít lepší řešení. Například Peter Jackson se s tím ve filmu „Pán prstenů: Společenstvo prstenu“ (2001) vypořádal podstatně lépe. Plnou palbu si tedy ponechám pro pokračování.


Hodnocení: 90 %


05.11.2021Diskuse (9)J.Rose
DeathVale@seznam.cz

 

Konnie
21.11.2021 17:23

Stray: :-))

 

Stray
20.11.2021 17:57

No je pravda, že to bylo plný takových těch významně hledících studených čumáků. Už se na Tebe na jaře všichni těšíme na sraze, jak rozvíříš onu emocionální stránku setkání, Konnie.:-)

 

Konnie
20.11.2021 17:23

Tak konečně shlédnuto a musím konstatovat, že bylo na co se dívat. Vizuálně vymazlené, hlavně v detailech, i hudba úžasná, něco mi tam ale k úplné spokojenosti scházelo. Přišlo mi to sice velkolepé, ale možná až moc dokonalé, vyhlazené až zenově minimalistické, ale tak nějak ploché, bez opravdových emocí. Kromě Chalameta a výborné Rebeccy Ferguson to zachraňoval akorát Momoa... ale kdoví, třeba za 8000 let už to bude normální a emoce budeme ovládat natolik, že s námi nebudou cloumat, tak jako v tom filmu :-) Ale v takovém světě bych asi žít nechtěla, je mi z toho dost smutno...

 

J.Rose
12.11.2021 07:24

Konnie: Vůbec se neboj a skoč do toho po hlavě. To nejlepší způsob :-) Jestli se ti jeho filmy zamlouvají, tak bych neváhal vůbec.

 

Konnie
09.11.2021 20:28

Opět radost! Na tenhle film se moc těším a zároveň mám trochu obavy, abych nebyla zklamaná. A ta recenze mi v tom vůbec, ale vůbec nepomáhá .-)

 

Stray
07.11.2021 00:11

Tak se vracím z Arakisu. Knihu jsem nikdy nečetl, Lynchův film z roku 1984 viděl dvakrát a vždy mě přišel chaotický. Nové dílo je tak z mého pohledu super, totální přehlednost, uhrančivá atmosféra co dokázala vtáhnout, prostředí geniální, obsazení rovněž výborné, hlavní týpek perfektně vybrán, nemám nejmenších výhrad...90% je akorát a hrozně se těším na pokračování. Mělo to své velké kouzlo.

 

J.Rose
06.11.2021 19:11

Děkuji za krásně odlišné názory. O tomhle film je. Každý to cítí jinak, každý má své zcela jedinečné osobní preference.

Majk mě vyloženě potěšil. Poslední Blade Runner je mých očích rovněž pecka.

 

Majk
06.11.2021 18:09

Vizuálně skvělé, přesně podle očekávání. Podchycení děje taky v pořádku, čas plyne a pořád je na co se dívat. Nějak se ale nemůžu zbavit dojmu, že jsem také čekal víc, stejně jako zde kolega předřečník. A stejně tak i mě nějak výrazněji neoslovil hlavní hrdina, přestože jinak všude sklízí chválu, to už mě ale u sebe nepřekvapuje:-)
V součtu to však neznamená, že to není výborný film, který se dá opravdu užít naplno a nechat se okouzlovat. Naopak. Blade Runner se mi ale líbil víc.
A recenze perfektní, jako vždy.

 

KrebsKandidat
05.11.2021 22:28

Čakal som viac, vlastne som veril, že Villeneuve mi prinesie nie len veľmi podarenú vizuáliciu. Nestalo sa, skvelý obraz je nateraz všetko, čo Duna je.
Na rozdiel od J.Rose ma výkon Chalamet-a ničím nezaujal a to isté môžem povedať aj o Zendayi - obaja ake snáď budú mať šancu si to "u mňa vyžehliť v pokračované.
Issac naopak, ten podal dobrý výkon. Výkon Momoa tiež stohé za zmienku, je dobrý.
Dávam šesť bodov z desiatich. Po druhej časti je možné, že hodnotenie upravím. Ktorým smerom sa uvidí potom.