DŮM U HŘBITOVA - Posedlost zabíjením

Druhá polovina devadesátých let, severní Čechy. Mám plané neštovice. Nemusím chodit do školy, což je boží. Bohužel zrovna tou dobou liberecký bazén otevírá s velkou pompou svůj první tobogán. Mám smůlu. Opojnou sílu veřejného koupání si užijí jen moji rodiče a mladší sestra. Trávím tedy celý týden u prarodičů na gauči a nudím se. Jednoho rána jsem si vzpomněl na zakázanou VHS kazetu. ,,Járo, ten film ti pustím až v osmnácti,‘‘ říkával děda. Cha, jenže ten tu teď není, dokonce ani babča ne, a celé dopoledne mám jen pro sebe. Film právě skončil, jsem paralyzován strachem a můj močový měchýř je nadmutý k prasknutí. Zpropadená Coca-Cola! Záchod se nachází na temné chodbě a mou pozornost stále více poutá roh obýváku. Právě tam má své místo rozměrný květináč se ztepilým fíkusem uprostřed. Nesuďte mě přátelé, krvechtivý Lucio Fulci dokáže s dětskou myslí pořádně zamávat!

Ať se to někomu líbí nebo ne, Lucio Fulci byl velkou legendou italského filmu. Podivínský král smrti, kmotr krváků a jeden z popularizátorů takzvaných gore hororů. Tedy filmů, kde o surovost a cákance rudé malinovky není nouze. Kdo vlastně Fulci byl? Svérázný a talentovaný umělec, nebo laciný provokatér sázející prvoplánově na šok? Pravda bude patrně někde uprostřed. Fulci však nebyl pouze hororový režisér, velkou část svého života věnoval tehdy populárním giallo thrillerům a na kontě má dokonce jeden western. Pokud se vám jeho pozdější krvavá cesta hnusí, tak vám vřele doporučuji hravý mysteriózní snímek „Una Sull’altra“ (1969) nebo napínavý thriller z venkovského prostředí „Non si sevizia un paperino“ (1972), který můžete dohledat i pod českým názvem „Muka neviňátek“. Za zmínku stojí i pozdní, velmi drsné poliziotteschi „Contraband“ (1980). Možná budete překvapeni, jak nápadité a řemeslně dobře zvládnuté snímky tento režisér natáčel.

Koncem sedmdesátých let došlo ve Fulciho tvorbě k razantnímu obratu. Důvodů bylo více, ale nejvýznamnější z nich nesl jméno George A. Romero. Tento americký režisér se do srdcí miliónů hororových fanoušků zapsal filmem „Noc oživlých mrtvol“ (1968). Regulérně první zombie horor svého druhu, jenž dokázal obohatit žánr o nový druh zhoubného zla. Romero se stal záhy slavným filmařem. Roku 1979 svou vizi rozšířil a předhodil světu další budoucí klasiku „Úsvit mrtvých“. Právě v tomto časovém úseku se do hry dostává i Lucio Fulci. Horory amerického režiséra si totiž našly cestu i do daleké Itálie a finančně se jim dařilo více než dobře. Italská filmová produkce se kdysi vyznačovala zvláštním fenoménem. Často a ráda těžila z úspěchů druhých. „Úsvit mrtvých“ se do italské distribuce dostal pod názvem „Zombi“, a protože železo bylo potřeba kout dokud je žhavé, dostal Lucio Fulci zakázku natočit jakousi evropskou verzi toho samého. Tak se také stalo.

Fulci natočil film „Zombi 2“ (1979) a jak správně tušíte, s filmem George A. Romera nemá absolutně nic společného. Tedy pochopitelně až na ty zombie. Vychytralý název sloužil pouze k tomu, aby do kin nahnal co možná nejvíce lidí, což se mu také povedlo. Tímto filmem italský režisér naplno vstoupil do světa smrti, pokroucených mrtvol, hnijícího masa a nekonečných gejzírů životodárné tekutiny. Tím se pomalu dostáváme k jeho volně provázané trilogii „Gates of Hell“. Opravdu velmi volně provázané, neboť kromě hromady nebožtíků, smrdutých zombií a herečky Catrioni MacColl mezi těmi filmy nevidím žádné další pojítko. „Páter Thomas“ (1980) byl prvním filmem z trilogie, následovaný filmy „Brána do záhrobí“ (1981) a „Dům u hřbitova“ (1981). No a právě na poslední jmenovaný kousek se teď společně zaměříme.

Začnu jedním konstatováním. Dokud se mi na krku houpalo sladkých „náct“, bral jsem Fulciho jako dokonalého mistra temných hororů. S odstupem mnoha let mám ale s jeho filmy celkem zásadní problémy, k nimž se dostanu. Nejdříve si rozebereme děj filmu, a to od začátku až do konce. Pak se film pokusím analyzovat a zjistit, zda jde opravdu o domnělý tvůrčí vrchol pana režiséra. Pokud „Dům u hřbitova“ dosud neznáte a nechcete si kazit překvapení, následující odstavce jednoduše přeskočte. Já sám se k němu vracím minimálně po deseti letech a zkusím děj zhodnotit okem nezainteresovaného pozorovatele. Tedy začněme.

Film se odehrává v Americe, konkrétně na periferii Nové Anglie. Kousek za městem stojí uprostřed hřbitova stará vila, která ukrývá jedno děsivé tajemství. Ve sklepení pod domem má totiž svůj brloh zlá příšera. Přesněji jde o zombifikovaného doktora Freudsteina (ano, čtete správně), který na konci 19. století prováděl na lidech kruté experimenty. Svůj posmrtný život si nyní prodlužuje díky pravidelnému přísunu lidského masa, a jako na zavolanou se do prostorné vily zrovna stěhuje tříčlenná americká rodinka Boyleových.

Čili tu máme klasické klišé se strašidelným domem a jedním bubákem, dějová struktura bude tudíž velmi přímočará. Hlava rodiny se jmenuje Norman. Pohodový chlapík který se živí … já vlastně ani nevím čím. Jeho šéf ho do Nové Anglie poslal, aby dokončil projekt po svém kolegovi Petersonovi. Opravdu nevím, jaký projekt, a nevěděl to určitě ani sám Fulci. Zkrátka záhadný projekt. Důležité je, že Peterson ve vile bydlel a cosi zlého se mu přihodilo. Údajně totiž vyvraždil svou rodinu a pak sám spáchal sebevraždu. Tím pádem nemohl onen záhadný projekt dokončit. Rodina se tedy přestěhuje a my sledujeme, jak si v domě s černým nájemníkem žijí. Mamince Lucy trochu straší ve věži a neustále zobe prášky, syn Bob je děsně otravný a taťka Norman lítá po všech čertech. Po nějaké době dostanou Boyleovi k dispozici služku Ann, což je velmi zvláštní osoba.

Dávno před příjezdem rodiny nechala realitní agentka dveře do sklepa zatlouct prkny. Norman je jedné noci vyrušen změtí rachotivého skřípění a dětského pláče. Plouží se chodbami domu a načapá Ann, kterak plechovou lopatkou odstraňuje prkna blokující vchod do sklepa. Norman se upřeně podívá Ann do očí, pak se otočí na patě a zmizí v temnotě domu. To jako vážně? Vůbec mu to není divný? No nic. Bob se přes den potlouká po hřbitově a hraje si na honěnou s tajuplnou zrzavou holčičkou jménem Mae. Holčičku vidí jen on a vypadá to, že jde o dceru doktora Freudsteina. Mae Boba marně upozorňuje, aby do domu nechodil. Je Mae duch? Asi ano, snad. Večer si Boyleovi zajdou na gáblík do restaurace. Zrovna v tu dobu je ve vile shání realitní agentka. Ze svého doupěte vyleze Freudstein, agentku brutálně ubodá a odtáhne do sklepa. Další ráno Ann hadrem čistí podlahu od tratoliště krve. Za zády se jí zjeví Lucy a ptá se, co se stalo. Ann odpoví: ,,Káva je na stole.‘‘ Lucy se otočí na patě a jde do sebe kopnout turka. Co má být zase tohle? No jasně, krvavá podlaha v baráku je přeci úplně normální standard. Každopádně, ta Ann to s Freudsteinem určitě musí táhnout, jiné vysvětlení není.

Norman studuje důkladně zápisky Petersona. Je přesvědčen, že jeho sebevražda nějak souvisí s pátráním po doktoru Freudsteinovi. Spravedlnosti musí být učiněno zadost, a tak se Norman odhodlaně vydá hledat patřičný důkaz. A skutečně. V knihovně najde audio kazetu, na níž je zachycen hlas Petersona, čímž se dozvídáme, že to byl právě Freudstein, kdo zabil jeho rodinu. Norman tedy kazetu vezme, otevře dvířka od kamen … a pásek spálí. Gratuluji Normane, právě jsi se stal největším idiotem filmových dějin. Mezitím se v domě hrůzy Ann vydá do sklepa, neboť si myslí, že se tam schovává Bob. Ze stínu vyleze zombifikovaný doktor a Ann uřízne hlavu. Bob se poté … Cože? Takže ona mu nepomáhala? Já už nemůžu, rychle na konec filmu. Bob se jde také podívat do sklepa. Magické dveře se samozřejmě samy zavřou a doktor si plouživým krokem dojde pro další čerstvé masíčko. Norman nahoře osvětlí Lucy situaci a začne sekyrou demolovat dveře od sklepa. Hurá, máme tu finále!

Ve sklepě dojde k závěrečné konfrontaci. Bob padne matce do náruče a Norman si dá s doktorem chlapskou férovku. Předesílám, že Freudstein má pouze jednu ruku a hýbe se stylem jednoho kroku za minutu. Norman, vitální mrštný čtyřicátník, vystartuje na doktora se sekyrou. Jednoruký doktor ho ale odzbrojí. Norman tedy popadne nůž, bodne doktora do břicha, pak na něj minutu upřeně čumí a nechá si urvat půlku krku. Paráda. Freudstein samozřejmě zabije i matku a Bob je na poslední chvíli zachráněn Mae. Úplně v pohodě mohli všichni tři volným krokem prostě odejít a na schodech si ještě přečíst denní tisk, ale to ne, pan režisér potřeboval masakr. Nicméně Bob je v bezpečí, drží Mae za ruku a spokojeně se usmívá. Inu, čas všechny rány zahojí a rodiče jsou přeci mrtví už nějaké dvě minuty. Stará babka (asi manželka Freudsteina) oznámí dětem, že je čas odejít. Naše trojice ve složení Mae, Bob a babka opouští dům a mizí v mlze. Úžasné.

Největším záporem filmu je jednoznačně jeho scénář a postavy. Omlouvám se milovníkům Fulciho tvorby, ale ten děj je totálně stupidní. První záhadou je holčička Mae. Je skutečná, je to duch, nebo jde snad o Bobovu dětskou imaginaci? Řekl bych, že jde opravdu o hodného ducha, ale pouze spekuluji. Postavy se celkově chovají divně a reaguji nepřirozeně na konkrétní podněty. Norman usiluje o získání důkazu, který nakonec sám zničí. Lucy zase v poklidu sleduje služku drhnoucí krvavou podlahu. A Bob je na zabití. Je to přesně ten typ ukňouraného spratka, co vám během sledování ničí nervy. Ovšem absolutní otazník pro mne představuje Ann. Proč v tom filmu je, proč se chová tak podezřele? Jestli se nás Fulci touto postavou pokoušel zmást a svést na špatnou stopu, tak zvolil ten nejhorší možný způsob. Ann je učiněnou záhadou a její přítomnost v ději nedává žádný smysl.

Doupě Freudsteina je zase hotovou sbírkou lidských trofejí. Tento zombie myslivec zhasnul světla nejméně sedmi obětem a spokojeně ve svém hobby dále pokračuje. Co nějaká policie? To opravdu nikomu nevadí, že v okolí mizí jeden člověk za druhým? A co ten úpěnlivý dětský pláč, který prostupuje domem? Zkrátka tuna otázek bez odpovědí, ale nemá smysl se tím více zabývat. Nechápu, jak mohl režisér tak banální story podělat takovou kopou nesmyslů. Lucio Fulci chtěl dle svých slov vytvořit maximální horor, v němž logika hraje podružnou úlohu a důležité jsou především jednotlivé obrazy. Jakýsi absolutní hororový zážitek, kde se realita a fantazie vzájemně prolínají a místy vylučují. Jo, to vyprávěj rohatým tam dole, Fulci. Chatrný děj ti posloužil pouze k prezentaci tvých brutálních vizí. Když už jsem to načal, tak se na to gore podíváme trochu zblízka.

Nemám nic proti filmovému násilí, pokud nezavání bohapustou samoúčelností. Fulci násilí a smrt nezlehčoval, naopak tyto atributy mnohdy pozvedal do absurdních výšin. V jeho rukou se krev stává neoddělitelnou součástí vyjadřovacích prostředků. Krvavé efekty ve filmu „Dům u hřbitova“ jsou na špičkové úrovni, snad až na úsměvnou scénku s netopýrem. Problém je, že v těchto drsných a notně protahovaných pasážích spatřuji perverzní podtón. Kdysi jsem s jedním člověkem na téma Fulci vedl diskuzi. Otázka zněla: „Proč se oběti v jeho filmech vůbec nebrání?“ Paže drží poslušně podél těla, řvou jako na lesy a nechají do sebe beztrestně bodat, řezat, kopat, lít kyselinu a podobně. Bylo mi řečeno, že se na jeho filmy dívám špatnou optikou. Fulci prý přistupuje k aktu zabití jako umělec, malíř, který tvoří obraz. Kamera záměrně neuhýbá objektivem, vyžívá se v dlouhých detailech a obranné reflexy obětí by akorát narušovaly umělecké vyjádření pana režiséra. Jeho filmy jsou pro diváky, jež takové umění dokáží ocenit. Hm. Zajímavá myšlenka.

Je to tedy asi jako s erotickým filmem a tvrdým pornem. Erotický film hraje pouze na oko a intimní partie herců nezobrazuje. Kdežto regulérní péčko podává vše pěkně naostro. V těchto filmech herci také rukama nezakrývají choulostivé záběry a kamera tohoto faktu hojně využívá. Je tu opravdu jistá paralela. Namísto průniku penisu do vagíny sledujeme v „Domě u hřbitova“ penetraci pohrabáčem do ženského těla, přičemž Freudstein u toho funí a hlasitě vzdychá. Co z toho vyplývá? Točil snad Fulci filmy pro lidi, které vzrušuje násilí? No fuj, tomu odmítám uvěřit. Podle mě se snažil v první řadě šokovat a jeho samotného smrt jistým možná až intimním způsobem fascinovala. I když jsou tyto scény vynalézavě natočené, tak s uměleckým smýšlením režiséra krajně nesouhlasím. Film přesto hodnotím relativně vysokým hodnocením, a ten důvod je jednoduchý.

Fulcimu výraz „koherentní děj“ asi nic neříkal, což ovšem neznamená, že by šlo o špatného filmaře. Naopak! „Dům u hřbitova“ má naprosto dokonalou hororovou atmosféru. Ústřední lokalita filmu je skvěle vybraná. Od pohledu děsivá vila, okolo ní starý hřbitov, podzimní vítr a mrtvé rozkládající se listí. Stejně uhrančivé jsou i vnitřní prostory vily, jimž dominují všudypřítomné pavučiny, prach a vskutku děsivý sklep. Filmem doslova cloumá ponurá nálada a velkou zásluhu na tom má právě náš morbidní básník, který okolo sebe shromáždil svůj tehdejší allstar tým. Působivá je především precizní kamerová práce. Sergio Salvati svůj nástroj ovládá s přesností chirurga. Jeho táhlé záběry, promyšlené modelování prostoru, pohledy z očí vražedné bestie a silný důraz na potemnělé postelové barvy dodávají filmu až fantaskní nádech. Velmi kontrastní efekt vyvolávají akty jednotlivých úmrtí. Nůž prořízne krční tepnu a stříkající krev doslova prozáří okolní do prachu a špíny ponořené prostředí.

Film nám svou vizuální stránkou místy evokuje jakousi drsnou pohádku, kde má ovšem zlo zdrcující převahu. Tento aspekt nemá na svědomí jen kamera, ale i vyšperkovaná scénografie, za níž stojí Massimo Lentini. Právě jeho působivé kulisy a dekorace dodávají prostředí patřičnou hloubku. Jde o skvostně vystavěné strašidelné hřiště, v němž režisér rozehrává svou nemilosrdnou krvavou hru. Příslovečnou třešničkou na dortu je pak hudební vklad mistra syntezátorů Waltera Rizzatiho. Podmanivé klávesy, výrazná basa a na několika místech efektně použité bicí. Hudební doprovod je ve své jednoduchosti opravdu geniální a s obrazem tvoří rovnocenný pár. Zkuste si třeba samostatně pustit skladbu „I Remember“ – doslova krása skrytá v kýči. Lucio Fulci měl vůbec čich na kvalitní hudební skladatele.

Představuje tedy „Dům u hřbitova“ zlatý hřeb mistrovy hororové éry? Ano, i navzdory špatnému scénáři, na němž makali tři lidé včetně režiséra! Lucio Fulci byl rozporuplnou osobností. Jeho pozdější filmy toho nikdy moc nevydělaly a kritika je nenáviděla. Přesto zůstával Fulci filmem posedlý, čímž povážlivě trpěl jeho osobní život a vlastně i zdraví. „Dům u hřbitova“ byl režisérovým posledním řemeslně kvalitně odvedeným dílem, pak už to šlo bohužel jen z kopce. Jakoby se Fulci ztratil v temném labyrintu, který sám vytvořil. Labyrintu věčné smrti, oživlých mrtvol a všudypřítomného zla. Mistr pokleslých hororů nás opustil v březnu roku 1996, ale kult osobnosti a především jeho celoživotní dílo stále žijí. Chcete se opravdu bát? Nevadí vám brutální scény a dějové vzduchoprázdno? Pak směle do toho! „Dům u hřbitova“ je pro mne synonymem pro absolutní hororovou atmosféru, ovšem nic jiného nenabízí.

P. S.: Pokud se mezi čtenáři nachází nějaký erudovaný odborník na tvorbu Lucia Fulciho, nechť mi nabídne svůj pohled na výše uvedenou problematiku. Tedy abnormálně zmatenou a nelogicky uchopenou strukturu dějové linky. Třeba režisérovy postupy jednoduše nechápu a něco podstatného mi uniká.

Hodnocení: 60%

03.12.2021	Diskuse (17)	J.Rose DeathVale@seznam.cz