Last Hardrock Outsider

DUKATALON - Involuntary Action

Drsných, špinavých, syrových nahrávek se v nezávislém metalovém undergroundu objevuje neustále dost. Pravdou ovšem je, že zdaleka už ne tolik jich má dostatečnou kvalitu na to, aby dokázalo konkurovat lety prověřeným a zavedeným značkám. Občas se však i na sklepní DYI scéně objeví kvalitní věc, která překvapí, a za jednu takovou považuji „Involuntary Action“, druhou to dlouhohrající fošnu Izraelských DUKATALON. Kapela pocházející z exotické destinace Tel Aviv splňuje dokonale parametry neznámé, amatérské formace a její projev působí velmi syrově a temně, zároveň je však na velmi solidním vývojovém stupni po hudební stránce.


Aktuální snažení trojice se dá asi nejlépe popsat termínem sludge metal. Díky valivým repetetivním motivům může být však i přepona post- a svoji tvrdostí nemá nahrávka daleko ani k death metalu. Nečekejte tedy žádný optimistický rockec nebo teskný prog, na druhou stranu nejde zde pouze o primitivní řezničinu. Důvodem, proč se tady Izraelci zabývám, spočívá v tom, že jejich brutalita není prvoplánová ani tuctová. Je slyšet, že muzikanti mají zkušenosti i jasnou představu, umí napsat silný riff, navrstvit kytary, pohrát si s náladou a celkově působí vskutku seriózním dojmem. Co je ale pro mě důležité, v kreativním tvůrčím procesu neztratili onu tvrdost a razanci. Skladby „No Consolation“, „Conscience Bleeds“ obsahují aspekty, které jim dodávají atmosféru a charisma, stále jsou však tvrdé jako žula. Recept spočívá v tom, jak kapela do své neurvalosti míchá příjemné, zklidňující tóny a heavy sound tak činí na poslech příjemnější. Celkově určitě převažuje silácký projev, ale momenty jako pomalu gradující úvod v titulní skladbě anebo epický závěr „Blackened Disease“, jakýkoli zjednodušující výklad znemožňují.



Nahrávka se valí převážně ve středním tempu. Nekonají se žádné rychlé vypalovačky ani utahané pomalé za(doom)ané pasáže. Izraelci mají nastavené tak akorát svižné bpm, kdy nejlépe vyniknou jejich razantní kytarové riffy a hromský vokál má možnost frázovat, resp. podpořit hudbu náznakem melodiky. Proti debutu „Saved by Fear“ z roku 2009, které obsahovalo více špinavý táhlý sludge-doom, je dvojka určitě více energická a pročištěná. Kytary i zvuk jsou konkrétnější a songwritting se posunul techničtějším směrem, což kapele na 100% prospělo.


DUKATALON stále z větší části spadají do ranku neotesaných sludge-metalových spolků, mají ale vcelku solidní šanci zabodovat i u fanoušků SEPULTURY v období „Roots“, nejsou sice tolik experimentální, styčné body však lze najít jednak ve zpěvu, ale také ve zvuku a nasazení. Některé kytarové motivy trochu odkazují i směrem francouzských GOJIRA a to zejména pro svoji výraznou čitelnost a důraz. To co kapelu však odlišuje a dělá ji těžko zařaditelnou, je nálada skladeb. Jistou roli v tomto ohledu hraje jakási sveřepá monotónnost, která dominuje většině kusů. Tento chladně temný až nelidský rozměr, kdy hudba působí jako soundtrack k post-apokalyptické válce, spatřuji jako výhodu a jisté specifikum Izraelců. K výslednému válcujícímu dojmu pak připočítejte povedený, syrový avšak příjemný (podotýkám ve studiu nepřepálený) zvuk a vychází z toho velmi solidní tvrdě metalové album, které mohu fanouškům výše uvedených směrů jenom doporučit.



16.01.2020Diskuse (0)Sicky