Last Hardrock Outsider

DRIVE - Hypnotická gangsterka pro gurmány

Bytovka uprostřed Los Angeles, čtvrté patro. Jsou tři. Ona, on a zabiják se zbraní skrytou pod světlým sakem. Všichni stojí v prostorném výtahu, jedou dolů a mlčí. Napětí se dá krájet, předzvěst budoucího nespoutaného násilí visí ve vzduchu. Koutkem oka zahlédne lesk kovu v jeho ležérně rozepnutém saku. Ví, že nebezpečí je blízko, je takřka hmatatelné a on udělá vše pro to, aby ji ochránil. Čas náhle zpomalí, ozdobná světla ve výtahové kabině stáhnou svůj zlatavý jas, navodí intimní atmosféru a ozve se zasněná hudba. Zvedne pravou paži, dotkne se její hebké košile a zatlačí ji k zadní stěně výtahu, kde dvojice splyne v dlouhém vášnivém polibku. Kouzlo okamžiku, intenzivní oční kontakt. Světla opět naberou na původní intenzitě, hudba utichne a čas se vrátí do normálu. Odvrátí se od ní a pohlédne na agresora. Ten tasí zbraň… pozdě. Chytí jeho ruku a praští mu hlavou o plechovou stěnu. Zabiják upustí svůj nástroj moci, skácí se k zemi a obrátí se na záda. Otřesen si prohlíží svého přemožitele, tyčícího se nad ním jako nemilosrdný skalní titán. Bezejmenný rytíř k němu přistoupí, zvedne svou botu s pevnou podrážkou a s vervou mu začne dupat na hlavu. Tupé zvuky a praskot kostí rezonují v uzavřeném prostoru. Obličej zabijáka se po chvíli změní na rudou kaši. Ochránce je zbrocen krví, kousky mozkové tkáně a zhluboka dýchá. Tep se uklidní, hladina adrenalinu klesne. Podívá se na ni a v jejích očích spatří kombinaci šoku a strachu.


                                                                                                                              Drive

Pan osobitý


Nicholas Winding Refn je režisérem přinejmenším kontroverzním. Pro jedny tvůrce s vytříbeným výtvarným cítěním i svéráznými výrazovými prostředky, pro druhé jen bohapustý audiovizuální nudil. Pravdou je, že během cesty, kterou za svou dosavadní kariéru urazil, prošel jeho režijní styl bouřlivým vývojovým procesem. Od svižné, drsné a adrenalinem napumpované feťácké trilogie „Dealer“ (1996 – 2005) až po divácky náročné, táhlé fláky jako třeba „Neon Demon“ (2016). Je obdivuhodné, kterak se z dánských ulic dokázal propracovat až na předměstí Hollywoodu, kde se sny mění v realitu. Přesto ho dnes vnímám jako člověka pohlceného vlastním egem, ztraceného v labyrintu svých vizí a pestrobarevných obrazů.


Film, o kterém dnes bude řeč, se nachází v bodě, kdy se vývojový progres režijních schopností Refna láme a nabízí kompromis mezi přístupným, srozumitelně podaným příběhem a artovým dílem pro náročněji orientované publikum. „Drive“ (2011) v jeho filmografii zaujímá pozici osamoceného solitéra s vyrovnaným poměrem různých přísad. Ty v sobě obsahují jednak esence rané tvorby režiséra, ale zároveň i novější, hypnotismem a výrazným vizuálním cítěním nasáklé chutě, kterých se zuby nehty drží do dnešních dnů. Než se však na film o bezejmenném řidiči podívám zblízka, tak vás nejprve krátce seznámím se životem, potažmo velice zajímavou kariérou jeho stvořitele. Ostatně, Refn si pozornost zaslouží minimálně z toho důvodu, že pro svět filmu objevil výborného Madse Mikkelsena.



Z Evropy do USA a zase zpět


Nicolas Winding Refn pochází z Kodaně a na svět přišel 29. září 1970. Osud režiséra mu byl tak trochu předurčen, neboť filmové prostředí, ve kterém vyrůstal, si o to vysloveně říkalo. Jeho otec Anders Refn je střihačem i příležitostným režisérem a matka Vibeke Winding zdatnou kameramankou. Filmy mu byly věrným společníkem po celé dětství a navíc byl v jejich sledování podporován oběma rodiči (šťastné dítě). Ještě mu nebylo ani deset let, když se jeho rodina rozhodla přestěhovat z Dánska za velkou louži, konkrétně do New Yorku. Refn trpěl dyslexií a anglicky neuměl jediné slovo. Nicméně zde objevil kabelovou televizi a s ní i nový, doposud nepoznaný svět. Sám později vzpomínal, že šlo o magické období v jeho životě. Tehdy například poprvé spatřil nízkorozpočtový a kultovní horor „Texaský masakr motorovou pilou“ (1974). Muž, který za šokující klasikou stál – Tobe Hooper – se pro mladého Dána stal modlou. Refn díky televizi objevil krásu amerických snímků ze sedmdesátých let a úplně jim propadl. Později, především ve svých prvních režijních počinech, na tyto filmové klasiky a jejich tvůrce rád odkazoval či je dokonce hojně citoval. Je zcela nezpochybnitelným faktem, že Amerika a její kultura měla na mladého Refna obrovský vliv.


V sedmnácti letech se vrací zpět do Kodaně, kde si dokončí středoškolské vzdělání a získá absolutorium. Příliš se v Evropě ale neohřeje a míří opět do USA. Zde se na přání matky přihlásí na prestižní Americkou akademii dramatických umění a je bez problémů přijat. Bohužel školu už po pár měsících opouští a to opravdu ne z dobrovolných pohnutek. Během improvizačního hereckého cvičení se naplno projeví prchlivost jeho povahy. V zápalu hry totiž popadne stůl a mrští s ním o zeď třídy. Náš mistr improvizace Jaroslav Dušek by byl patrně z mladíka nadšen. Vedení akademie však podobným obdivem nehýřilo a Refn byl okamžitě vyloučen. Sám později přiznal, že hercem vlastně ani být nechtěl, spíše tápal. Cítil v sobě jistý výjimečný potenciál, ale nevěděl, jakým směrem se má dále ubírat a jak své dosud dřímající schopnosti probudit a naplno je využít. Někdy v té době si usmyslel, že bude režisér, udělá pro to maximum a bude pokud možno slavný.


Po špatné zkušenosti z New Yorku se po letech vrací do své domoviny a zkouší to na Dánské filmové škole. Je přijat na základě svého krátkého filmu a mimo jiné (a proč to nepřiznat) i pro dobré jméno svých rodičů. Škola ho však nebaví a teorie doslova nudí. Dává tedy studiím definitivní vale, bere svůj kraťas a ten následně protlačí do nočního vysílání kabelové televize s nadějí, že si ho snad všimne někdo vlivný. A skutečně. Po několika dnech se ozve jistý filmový producent a nabídne mu tři miliony dánských korun, pokud svou krátkometrážní práci dokáže roztáhnout na celovečerní film. Když to za pár šupů zvládnul Tobe Hooper, zvládne to i on. Nicolas Winding Refn nabídku přijímá a za několik měsíců vznikne kult.


                                                                                                                            Dealer

Špína kodaňských ulic


Je začátek roku 1996 a Refn ve svých šestadvaceti letech začíná točit ikonický debut „Dealer“ (v originálním názvu „Pusher“). Se scénářem mu pomáhá kamarád Jens Dahl. Valnou většinu hereckého obsazení tvoří kamarádi a známí včetně začínajícího Madse Mikkelsena. Ten ve filmu ztvární postavu jednoduchého magora Tonnyho. Pro roli srbského mafiána Mila získá Refn výborného chorvatsko-dánského divadelního herce jménem Zlatko Burić, který si pro sebe krade všechny scény, v nichž se objeví. Do role hlavní postavy Franka režisér obsadí svého kamaráda, ale s jeho mdlým výkonem je krajně nespokojen a tak sebere všechnu svou kuráž a osloví zavedeného herce Kima Bodnia. Ten souhlasí a do natáčení záhy vnese dávku profesionality a živelnosti. Některé amatérské ochotníky jeho agresivita a intenzita hereckého projevu dosti zaskočila a ve filmu je to dobře vidět. Když Frank u špinavé zdi hrubě vyslýchá svou nespolehlivou kamarádku, je vám jasné, že to strkání a facky nejsou jen na oko. Příběh nám ukazuje průřez týdenním oknem v životě druhořadého drogového dealera, jemuž nevyjde jeden kšeft, dluží mafii velké peníze a s každým dalším dnem se noří stále hlouběji do hnoje. Refn během natáčení využíval výhradně ručních kamer a přirozeného osvětlení. Jelo se chronologicky a finální črty a úpravy ve scénáři se dělaly za pochodu. Film působí nesmírně autentickým, syrovým dojmem a herecké výkony jsou naprosto přirozené. Celkový styl má až polodokumentární naturel a výsledek připomíná jakousi reálnou sondu do podsvětí pouličních drogových dealerů a jejich klientů. Hlavní postava je nesympatický parchant, křivák a břídil. Se zaujetím sledujeme, jak ztrácí pevnou půdu pod nohama a zároveň v nás roste nervozita a napětí z bezvýchodné situace, ve které se nachází. „Dealer“, to je týdenní cesta do pekel lemovaná špínou kodaňských ulic, kde vypjaté momenty drtí metalové laufy řízných kytar.


Film přinesl režisérovi mezinárodní uznání, stal se kultem a nastartoval jeho kariéru. Následovaly filmy „Bleeder“ (1999) a „Fear X“ (2003), který se i přes své kvality stal propadákem a Refna přivedl téměř na mizinu. Aniž by to původně plánoval, byl nucen natočit z čistě komerčních důvodů pokračování své populární prvotiny. V roce 2003 vzniká „Dealer 2“, následovaný o rok později filmem „Dealer 3“. Celá trilogie je dějově volně provázaná, přičemž hlavním pojítkem jsou tu postavy. První díl patří Frankovi, ve druhém sledujeme osudy jeho dřívějšího kamaráda a naprostého zoufalce Tonnyho. Třetí a za mě nejlepší část si pro sebe zabírá již zmiňovaný srbský mafián Milo, jenž si tu střihne naprosto geniální one man show. Tam, kde se legendární trilogie „Kmotr“ honosí vznešeností starých časů, leskem a elegantní uhlazeností svých mafiánů, nabízí jeho dánský ekvivalent pohled na póvl nočních barů, prohnanost bezpáteřních sviní a smutek dětí, které nevinnýma očima sledují své šňupající matky. Pokud vám současná tvorba pana režiséra nevoní, tak dejte určitě šanci téhle nekompromisní jízdě o třech dějstvích.


                                                                                                                           Bronson

Hledání dalších cest


Po úspěšném uzavření trilogie a znovunabytém sebevědomí se mu pro jeho další projekt „Bronson“ (2008) podaří získat herce Toma Hardyho. Životopisné drama o věčném kriminálníkovi, drsném rváči a velice svérázném člověku, co si své rodné jméno nechal změnit dle své oblíbené herecké ikony. Spící vizuální monstrum skryté v hlubinách režisérova vědomí zde poprvé vycení své tesáky. Hardy ve filmu předvedl výborný výkon umocněný jeho fyzickými přednostmi a režisér celkem přímočarý příběh sevřel do obruče neotřelých obrazových výstřelků. Film bodoval především na rozličných filmových festivalech včetně toho karlovarského.


Hned v následujícím roce Refn po čase opět angažuje tehdy už populárního Madse Mikkelsena a natočí s ním drsné severské drama „Barbar“. No a řekněme, že zde se to zmiňované monstrum poprvé tak trochu utrhlo ze řetězů. Udatný barbarský válečník tu v doprovodu křesťanských křižáků hledá Svatou zemi. Nelehkou pouť zdobí úžasně nasnímané obrazy divoké krajiny, tvrdé pohledy válečníků kamsi do dálky a… a to je asi tak vše. Celý film připomíná zpomalený sen, kde se každé gesto i s vážností pronesené moudro neskutečně táhne. Mads obklopen svými druhy sedí na lodi, pádluje a hledí před sebe. Můžete si dojít na WC, zalít kávu, vyřídit telefon a v okamžiku, kdy opět usednete na gauč, uvidíte na obrazovce následující scenérii. Mads obklopen svými druhy sedí na lodi, pádluje a hledí před sebe. O co jde? Metafora na téma víra vs. příroda, zfilmovaná atmosférická báseň nebo snad oslava pohanství? Kdoví, za mě především těžko stravitelná, leč nádherně natočená nuda. Bez ohledu na mé negativní plky si však film cestu k uznání našel. Tímto velice těžkým kusem na sebe dokázal Refn opět upoutat pozornost. Na Mezinárodním festivalu fantasy filmů získal zvláštní cenu poroty a podobné uznání se mu dostalo i na jiných prestižních festivalech. Aniž by to talentovaný režisér tušil, jeho dodnes nepřekonaný vrchol kariéry se pomalu blížil.



Hollywood klepe na dveře


Koncem roku 2005 si dvojice filmových producentů Marc Platt a Adam Siegel pohrávala s myšlenkou na adaptaci scénáře podle knižní novely Jamese Sallise vydané ve stejném roce. Kniha se jmenovala „Drive“ a šlo o krátkou ponurou kriminální historku zasazenou do prostředí Los Angeles. Děj vypráví příběh muže vedoucího dvojí život. Ve dne pracuje pro film jako automobilový kaskadér a v noci si přivydělává coby špičkový řidič, co vyzvedává zločince s čerstvě získaným lupem a dle potřeb je rozváží po městě. Kniha si vysloveně říkala o filmové zpracování, ale nelineární dějová linka potřebovala šikovnou scénáristickou ruku. O adaptaci se postaral Hossein Amini. Íránský scénárista, jehož předchozí i následující práce rozhodně není nějak oslnivá a angažmá na projektu „Drive“ se dá s čistým svědomím považovat za jeho pisatelský vrchol. Amini se při psaní soustředil především na přímý tah na branku. Příběh zjednodušil a opatřil ho jednotnou dějovou strukturou, okleštěnou o hrdinovy flashbacky. Přesto se mu podařilo zachovat myšlenku a hlavní atributy knihy, tedy pohled na svět očima řidiče usazeného za volant svého auta.



Psal se rok 2008, když byla první hotová verze scénáře představena režiséru Neilu Marshallovi. Ten váhal, ale jeho zájem vzrostl, když se k projektu připojil australský sympaťák Hugh Jackman. Bohužel se herec ani režisér nedokázali s producenty dohodnout na výsledné podobě a celkovém uchopení snímku. Po několika měsících tak od projektu oba odcházejí a s nimi i společnost Universal Pictures. Marc Platt věděl, že nemá smysl házet předčasně flintu do žita a po čase si vzpomněl na herce Ryana Goslinga. Producent si talentovaného Kanaďana nesmírně vážil, měl dojem, že v ničem podobném dosud nehrál a tudíž by mohl být nabídkou hlavní role bezejmenného řidiče potěšen. Jak se ukázalo, tak Gosling už delší dobu opravdu snil o akčně laděné roli a rozhodně toužil své herecké portfolio rozšířit, ovšem doposud neobdržel scénář, který by jeho vysoké nároky splňoval. Chtěl akci spojenou s inteligencí, akci, která by se více zaměřovala na samotné postavy než na výbuchy a opulentně pojaté přestřelky. Přesně tohle mu scénář k filmu „Drive“ dokázal poskytnout.


Přitahovala ho nejen samotná zápletka, ale i silný romantický podtext. Ačkoliv měl diář pro rok 2010 prakticky plný, dokázal si vymezit čas a posléze souhlasil. S Goslingem na palubě se k projektu přidalo i několik menších produkčních studií. Důležité byly především společnosti Bold Film a OddLot Entertainment. Pro vznikající film se nakonec podařilo zajistit patnáct milionů dolarů a Ryan Gosling dostal výsadní právo ve výběru režiséra. Během rozhodující schůze, na které se sešli producenti Marc Platt, Adam Siegel a kameraman Newton Thomas Sigel, který měl později dohlížet na průběh samotného natáčení, Gosling odkryl karty a sebejistě všem oznámil jméno režiséra – Nicolas Winding Refn.



Jeden tým – jedna vize


Ačkoliv oznámení jména režiséra vzbudilo přinejmenším překvapení, nikdo nic konkrétního nenamítal a jediným otazníkem visícím ve vzduchu tak zůstávalo, zdali bude mít svérázný Dán zájem. V tomto ohledu měl největší obavy samotný Gosling, neboť tvorbu režiséra znal dokonale a plně si uvědomoval, že nikdy nic podobného netočil. Veškeré pochybnosti však byly zcela zbytečné. Refna scénář zaujal, respektive ho zaujal především samotný koncept než příběh a dialogy. V postavě řidiče vedoucího dvojí život, co chrání dívku v nesnázích, viděl metaforu na pohádkový příběh o chrabrém rytíři, chránícím čest a život své vyvolené. Idea klasické pohádky, vytržené i s kořeny a vhozené do současného nočního velkoměsta plného neonů a mrakodrapů, ho naprosto uchvátila. Nicolas Winding Refn bez sebemenšího zaváhání post režiséra uzmul.


Jakmile dánský podivín nastoupil na palubu, zavládlo u tvůrčího týmu i producentů menší pozdvižení. Refn byl zkrátka trochu výstřední a uplatňoval neobvyklé postupy ve svých pracovních způsobech. Nepořádal klasický casting. Místo toho za vybranými herci osobně docházel, povídal si s nimi o scénáři, hudbě a pokoušel si je představit v konkrétních dějových úsecích. Pokud byl spokojen, tak si nechal výběr posvětit Goslingem a jelo se dál. Tímto principem obsadil všechny klíčové role včetně Rona Perlmana a Alberta Brookse, kteří ve snímku ztvárnili duo brutálních gangsterů. Cukal se pouze nerozhodný Bryan Cranston. Refn ovšem věděl, že roli upovídaného majitele autodílny a jakéhosi mentora v jedné osobě nemůže hrát nikdo jiný. Proběhl tak dojemný telefonát, kde režisér herci vyseknul poklonu za výkon v seriálu „Perníkový táta“ (2008), a rázem se ledy pohnuly.



Refn se přestěhoval se ženou a dětmi do pronajatého domu v L.A. a trval na tom, aby u něj bydlela i část štábu včetně hereckého osazenstva. Herečka Carey Mulligan později vzpomínala, že šlo o zvláštní zkušenost, která však měla svůj opodstatněný smysl. Režisér chtěl všechny kolem sebe vtáhnout do svých představ a způsobu, jakým chtěl film uchopit. Probíhaly tak dlouhé podnětné diskuze u kulatého stolu, což posilovalo jednotné myšlení týmu i řekněme rodinnou sounáležitost. Hossein Amini a režisér scénář neustále ladili a osekávali dějovou kostru na minimum. Amini se občas bál, aby film ve výsledku nepůsobil jako dlouhý barevný videoklip bez příběhu, což se nakonec nestalo, i když vizuální forma tu hrála od počátku jasný prim. Režisér v té době nevlastnil řidičský průkaz a tak se autem za hlubokých nocí nechal vozit Ryanem Goslingem a hledal ve městě ty správné lokace. Šlo mu především o místa mající v sobě stále feeling osmdesátých let. Gosling později vzpomínal na opravdu zvláštní situaci, ke které během jedné takové jízdy došlo. V rádiu začala hrát skladba „Can’t Fight This Feeling“ od REO SPEEDWAGON. Překvapivě oblíbená věc obou pánů. Gosling si začal píseň pobrukovat a v tu chvíli začal Refn plakat, přičemž dodal: „Přesně o tomhle ten film bude, o chlápkovi, co po nocích jezdí autem a poslouchá staré popové hity.“


Natáčelo se výhradně v ulicích Los Angeles a start přišel 25. září 2010. Režisér měl k dispozici výborného kameramana Newtona Tomase Sigela, který své výjimečné schopnosti uplatnil u filmů jako „Obvyklí podezřelí“ (1995) nebo „Tři králové“ (1999). Přesto si řadu scén Refn natočil sám, včetně úvodní honičky. Ta byla koncipována jako hloubkový ponor na dno oceánu. Řidič ve voze měl evokovat potápěče a okolní policejní hlídky naopak žraloky číhající na svou kořist. V umělecky pojaté výtahové scéně bylo zase důležité zachytit emoce, žánrový přechod a celkovou náladu. Romantický polibek je zakončen explicitním záběrem na rozšlapaný obličej a šokovaná hrdinka tak svého rytíře ve stříbrné zbroji náhle vnímá jako krvelačné monstrum. Scéna se mnohokrát zkoušela a výsledek je nesmírně působivý. Celý film byl točen digitální kamerou Arri Alexa, která výborně zachycuje zúžené vnímání prostoru, v němž si režisér libuje (interiér auta, výtah, malé byty) a zároveň dokáže zvýraznit pastelovou škálu křiklavých barev, na kterých obrazová forma stojí. Výsledný produkt je ve výsledku všelijaký, jen ne obyčejný.



Podmanivá jízda


Úvodní dvojblok scén patří bezesporu k tomu nejlepšímu, co nám film může nabídnout. Bezejmenný řidič (Ryan Gosling) ve své stříbrné Impale jede za svými klienty na předem určené místo. Ti si nasadí kukly a s příslušným vybavením se vydají do nedalekého objektu uplatnit znalosti černého řemesla. Řidič na hodinkách spouští časové pětiminutové okno, naladí vysokofrekvenční vysílačku a čeká. Policejní hláška se ozve záhy, spuštění alarmu, ozbrojené vloupání. Na místo jsou vyslány hlídkové vozy. Tikot hodinek a stoický výraz ve tváři řidiče. Pulzující elektronický beat v pozadí posiluje napětí. Jeden z dvojice zlodějů je zpět, čekání na kolegu. Ten přichází v poslední minutě. Rychlé sešlápnutí plynu, odjezd. Během chvilky se ozve praskavý zvuk vysílačky. Hláška, spatřeno podezřelé vozidlo, stříbrná Impala. Začíná brilantně nasnímaná hra na schovávanou v labyrintu ulic nočního L.A.. Kamera po celou dobu neopustí kabinu vozu a podrobné informace o dění venku nám dává pouze zapnutá vysílačka. Divák je přímým účastníkem honičky, jakoby sám seděl na zadním sedadle a vše prožíval. Vzrušující pasáž je zakončena příjezdem do prostor podzemní garáže. Řidič opouští vůz, nasazuje čepici, nablýskanou bundu si hodí přes rameno a elegantně tak mizí ze scény. Střih.


Panoramatický pohled na noční krajinu, kde se výškové budovy velkoměsta pnou k nebi jako prsty spícího obra. Osmdesátkové synťáky a robotický přednes sloky ve skladbě „Nightcall“ doprovází úžasnou scenérii a přiživuje magickou atmosféru. Jsme opět v kabině vozu. Song příjemně šlape, řidič upře svůj pohled do kamery a v okamžiku kdy mrkne, se zjeví sexy font písma růžové barvy oznamující název filmu. Výrazné světelné prvky jako zářící pouliční lampy, křiklavé neony nebo barevná skladba semaforů pomáhají budovat velice osobitou obrazovou stylizaci, na které film stojí.



Stylový. „Drive“ je především stylový, svůj a neotřelý. Jestliže v předchozích filmech režisér tu a tam citoval Martina Scorseseho nebo Terrence Malicka, tak zde nám prezentuje výhradně sám sebe. Los Angeles tu slouží jako jedno velké hřiště, kde se dlouhé zasněné záběry mísí s melancholií a později i nenadálými výbuchy extrémního násilí. Postava samotného řidiče funguje jako průvodce zdejším tak trochu z reality vytrženým světem a je aktivní hybnou silou ve sledu událostí. Příliš toho nenamluví, neznáme jeho minulost ani vnitřní hnací mechanismy. Jeho anonymita, svérázný outfit a způsoby dávají v lecčem vzpomenout na ikonické komiksové hrdiny z papírových sešitů. Je těžké proniknout za jeho tvář a odhadnout skryté úmysly.


Romantická linka pevně zakotvená v ději je zároveň spouštěčem různých více či méně šílených skutků, jichž se řidič především v druhé polovině filmu dopouští. Jeho zamilovanost vůči sousedce (Carey Mulligan) není nijak složitě odůvodněna. Jde o vzájemnou přitažlivost, přičemž krása citlivě naaranžovaných záběrů a dlouhých pohledů z očí do očí tu nahrazují veškeré milostné dialogy. Do téhle bezstarostné cukrovačky se později přimotá její z vězení propuštěný manžel, co má u místních mafiánů nesplacený dluh. Tím svou ženu včetně jejich malého syna zatáhne do nebezpečného víru událostí. Řidič se tak vydá na krvavou cestu a za každou cenu musí život své vyvolené ochránit. Jeho až patologická závislost na zvláštním vztahu v něm probouzí skryté zvířecí pudy, díky čemuž na některých místech dochází k propojení lásky s nečekanými návaly brutality. Velice dobře je to vidět v dnes už ikonické výtahové scéně, kde vášeň a násilí výrazně kontrastují a kterou jsem se vám pokusil dramatizovat v úvodu článku. Z místních mafiánů jde strach a obklopuje je aura nebezpečí. Jakoby sem, do místního hyper-realitou načichlého prostředí, zabloudili z režisérových starších filmových záseků a etablovali se tu. Nicméně proti bezejmennému přízraku v lesklé bundě nemají stejně příliš šancí.



Magie dosud neviděného


„Drive“ v době premiéry působil jako zjevení a nadchnul kritiku i zpočátku mírně vykolejené mainstreamové publikum. Mix ryze béčkové báchorky s uměleckou výstavbou jednotlivých obrazů měl a stále má sílu omamné drogy. Bylo to nové, sexy a pro Hollywood naprosto atypické. Režisér k sobě tímto počinem dokázal nalákat tisíce nových fanoušků, aby je následně svým dalším dílem zase hodil přes palubu. To už je ale trochu jiný příběh. „Drive“ je zkrátka jedinečný a rozhodně svým vláčným tempem a zdánlivě mělkou dějovou plochostí neosloví každého. Nicolas Winding Refn stvořil žánrový film, který se však snaží vyniknout i existenciálním přesahem. Je to pohádka pro dospělé plující na tepajících syntezátorech a natočená smyslně přivřeným, zasněným pohledem.


Hodnocení 90%



14.05.2021Diskuse (13)J.Rose
DeathVale@seznam.cz

 

J.Rose
15.05.2021 18:32

Vít: Rozumím. Rozhodně nežeru Refna od začátku do konce, což jsem v textu i zmínil. Zkrátka kontroverzní týpek. To co píšeš jsem zažil až u filmu Jen Bůh odpouští, tedy jeho další dílo po Drive. Zkrátka osobní preference každého. Doporučuji, stejně jako kolega trilogii Pusher. Nepoznáš, že jde o stejného režiséra.

Snad ti spravím chuť příští týden.

 

Vít
15.05.2021 16:42

Po přečtení recenze, jsem se namotivoval a po dlouhý době jsem si řekl, ze si dám nějakej kvalitní akčňák. Nechápu to adorování a na čsfd obvzlášť. Po super začátku to šlo z kopce, o hlavní postavě jsem se nic nedozvěděl, bylo mi fuk co se s ním stane, postupem času se to změnilo až v parodii, kde moje žena predvídala co se stane a nakonec jsme se dost nasmáli. Jen si myslím, ze to asi nebyl záměr režiséra😀

 

Endyamon
14.05.2021 18:35

Recenzia výborná, ale vyložene ma potešil rozbor Refnovej tvorby, jeden z mála režisérov, kde som vyložene chcel vidieť všetko, čo natočil (a paradoxne po Drive už som nevidel nič).
Drive ma v kine ohromil (výťah!), soundtrack som valil ostošesť, jediný film kde mi priteplený Gosling nevadil.

Jednoznačne doporučujem trilógiu Pusher, najmä trojku, kde našinec musí Srbovi Milovi fandiť proti Albáncom, skvele vygradovaná záležitosť.

Topka u mňa Bronson, ale za to môže Tom Hardy.

 

J.Rose
14.05.2021 16:34

Stray: Taková práce by se dotýkala jen prvního dílu k němuž vlastním hromadu dokumentů a podkladů. Četl jsem i knihu. Nicméně je to ten druh klasického díla o kterém už bylo vše napsáno a jak říkáš, fans vše stejně znají. A ano, extrémně obtížné téma. Rozhodně to aktuálně nemám v plánu. Naštěstí filmů jsou mraky :-)

 

Stray
14.05.2021 15:43

Stran Kmotra, aktivitám se meze nekladou, ale obávám se, že by to bylo na zpracování dosud asi nejnáročnější téma, jaké si tu měl. Nejen že by tam byla nutnost znalosti velké spousty okolností vzniku toho díla, ale ta sága má i spousty fans, kteří ty okolnosti více méně již znají, zkrátka byl by to oříšek z toho vybruslit se ctí a ještě přinést nějakou málo známou informaci. Prostě to není téma, které by šlo udělat více než dobře na posezení. Uč se na trochu menších filmech a jednou, třeba, na to dojde...

Z období tzv. divokého kapitalismu je mi dnes upřímně zle, ještě že jsem to v dané době tak neprožíval a staral se o svůj život. Nejhorší co mohlo přijít. Ty poměry, kdy si kde jakej gauner hrál na podnikatele, představují ještě nyní opravdovou stoku.

 

J.Rose
14.05.2021 13:44

Ozvěny divokého kapitalismu, první a poslední akční role českého Belmonda :-)
Opravdu bizár. Zkoušel jsem dát Nahotu asi před rokem a nedal jsem to. Na takový film člověk musí kolem sebe mít dobrou part a zásobu alkoholu...

 

DarthArt
14.05.2021 13:38

Takže je to vlastně taková americká "Nahota na prodej", kde hrál mafoše Jonák :)

 

J.Rose
14.05.2021 13:37

Kmotr by stál také za hřích. Mám rád celou trilogii i když třetí díl mi trochu kazí přítomnost dcery pana režiséra :-)

 

Stray
14.05.2021 13:33

Zvlášť pak postava Lucy Brasiho, kterou údajně hraje skutečný brooklynský mafián Lenny Montana, protože o to Coppolu velmi žádal.:-)

 

J.Rose
14.05.2021 10:49

Stray: Rozumím. No v porovnání s tím co za verbeš prezentuje Refn v trilogii Pusher, jde o učiněné seladony :-) Samozřejmě v nadsázce řečeno.