Last Hardrock Outsider

DREAM THEATER - Distance Over Time

Na novou desku akademiků DREAM THEATER jsem se opravdu těšil, a to dlouhých šest let, jelikož jsem před třemi roky vůbec nepochopil tvůrčí záměr dvojalba „The Astonishing“. Více než dvouhodinovou progresivní šlichtou značně provoněnou sebestředností jsem se dokázal prokousat všeho všudy dvakrát a toto veledílo jsem s díky odmítl i jako dar, protože by na něj akorát tak padal prach.


Vydání čtrnácté řadovky provázelo hned několik pozitivních signálů. Písně, které byly postupně uvolňované jako předkrm „Untethered Angel“, „Fall Into The Light“ a „Paralyzed“ nesly zřetelné známky velkého vystřízlivění z vlastní muzikantské dokonalosti hodné pouze podobně uvědomělého posluchače. Tyto skladby byly opět vysazeny do hudební půdy, ze které tato newyorská formace dorostla do pozice žánrového lídra. Od všech tří písní jsem se musel sám disciplinovaně odhánět, tak abych se jich nepřesytil ještě dřív, než je budu mít možnost slyšet v konečném aranžmá s ostatními. S poněkud zvrácenou radostí jsem také přijal avízo o letošní emisi sólové desky klávesisty Jordana Rudesse, jež by logicky měla posloužit jako vhodnější dosedací plocha pro ukojení jeho extrémně bujarých tvůrčích přetlaků.




„Distance Over Time“ především zdobí přímočarost, u této kapely až neslýchaná. Jednotlivé nástroje sice pořád dostávají dostatek svobody pro vyniknutí, avšak posluchač má vždy šanci skladbu pochopit jako živoucí hudební souhru, nikoliv jako blednoucí složenku od exhibiční firmy. Album je i tak napěchované celou řadou zajímavých pro(g)pletenců, které však ani na okamžik nesklouzávají do nudných profesorských výkladů. Nelze si nevšimnout většího prostoru pro bicí artilerii Mike Manginiho, za což jsme odměněni ryzím metalovým vyzněním s maximálním dynamickým koeficientem. No a jestli jsem si nikdy moc neoblíbil Rudessovi dispoziční nároky, tak zde před ním musím smeknout, protože i na kratším řetězu se umí parádně rozjet („S2N“) přičemž jeho delší duely s parťákem Johnem Petruccim jsou špičkové ošetřené zručností stříhače kanálu Discovery („Pale Blue Dot“). Petrucci tu nejen září v roli kytaristy, ale hlavně neselhává v roli producenta.


Limitované verzi s hodinovým trváním a deseti položkami (včetně bonusové „Viper King“) se skutečně nedá vytknout ani ta pověstná malá piha na kráse. Určitě se jedná o jeden z nejkompaktnějších materiálů, jaký kdy tito matadoři progresivního řemesla uvedli v život. Na jejich ostatních opusech se vždy najdou sekce, skladby, které si umím odmyslet. Zde toužím přijmout prog-metalové desatero v celé jeho aktuální kráse. Novinka navíc nepřipomíná ani nekoriguje tvorbu někoho jiného, tak jak tomu bylo i několikrát v minulosti. Všechny ty nástrojové ekvilibristiky působí naprosto přirozeně a vytvářejí ideální podmínky pro zpěv Jamese LaBrieho, který pak, dle svých nejlepších standardů, opět může vdechnout do skladeb nádhernou duši („Barstool Warrior“), ne v nich jenom žádat o audienci.


DREAM THEATER si předem zakázali patetické instrumentalizace. Ani jedna skladba tu nedosahuje desetiminutové hranice, ano čtete správně. Pětice podává soustředěný a technicky precizní výkon, který od prvních tónů přikovává posluchačovu pozornost, zatímco během posledních dozvuků probouzí jeho apetit k opětovným protočením. „Distance Over Time“ k úplné dokonalosti schází větší moment překvapení, nápad, který by se od hudebního obsahu kolekce mírně lišil, ale nenarušoval jeho celkové vyznění a zároveň ještě více vystupňoval už tak velmi vysokou míru přitažlivosti. I přes tuto poznámku si jednoduše nemohu dovolit hodnocení nižší, než dávám, protože letos se Američanům podařilo nadmíru úspěšně složit reparát a opět mi udělat velkou radost.


12.03.2019Diskuse (28)Subeer
jirikubis1975@gmail.com

 

Mauglí
16.03.2019 11:34

down: Musím ti poděkovat za rozšíření obzorů, LETHAL se jeví velmi slušně, zkusil jsem je ale zatím jen tak letmo, protože ty HEIR APPARENT mě rozsekali takovým způsobem, že se od nich nemůžu odtrhnout. Začal jsem tím posledním z 2018 a hned mi přerovnali můj interní žebříček nejoblíbenějších desek za loňský rok. V této kategorii je teď najednou mám na druhém místě hned za REDEMPTION. Před poslechem těch dvou starších desek (86 a 89) jsem pak opatrně pochyboval, že to bude taky tak dobrý, ale úplně zbytečně - i když je na každým albu jiný zpěvák a taky zvuk je samozřejmě poplatný době, jsou naprosto super! Budu se muset krotit, aby se mi neoposlouchali, takže u nich hned najíždím na režim, který striktně dodržuji u mé svaté trojice /THRESHOLD, FATES WARNING, REDEMPTION/ - pouštění jen občas při zvláštních příležitostech neboli za odměnu :-))
Přeji ti, downe, moc fajn víkend - já už ho mám tvou zásluhou taky, a to tak že krásně progresivní. Díky!

 

Alda666
14.03.2019 20:43

Mně se toto nové album LÍBÍ, stejně jako D.T. 2013 a Six Degrees of Inner Turbulence! :-)

 

Pekárek
14.03.2019 17:12

Subeer: Jasně album si jako vždy koupím a minimálně jednou si ho pak i poslechnu:)

 

devin
14.03.2019 11:11

tak ako všetko aj hudba ide s dobou, problém je že všetkého je strašne veľa aj skupín, albumov a času málo ... oproti minulosti sme nedočkaví ak sa nedostaví uspokojenie chmatneme po ďalšom albume ... možno stačí ešte jeden posluch a názor by mnohí zmenili ... tak ako Subeer, ktory si album vypočul asi v optimálnom počte, všetko chce čas ... zlaté “mládí”, album som si nemusel ani pustiť na gramci, vedel som si ho prehrať len tak v hlave ... skúste si to teraz !

 

Subeer
14.03.2019 08:25

Hooya: Já přece nevtrdím, že se tohle album musí líbit všem. Důvody proč se mi libí jsem popsal v recenezi. Mrzí mě, že tě to zklamalo a dost mě překvapilo, že jsi po sedmi hodinách došel k závěrům sterilní, vyvolává falešný pocit. Nevím z jakého důvodu jsi to musel tak dlouho poslouchat, to fakt zavání to bičíky, řetězi a sponami.
Já mám kromě "The Astonishing" jejich tvorbu docela rád, se všemi těmi negativy(a že jich je), ať si na DT stěžujeme, jak chceme, tak tu stopu mají jasnou a pro mnohé inspirativní. Já se jenom pořád nechci ohlížel do minulosti.

Pekárek: Budu to formulovat jinak, po jednom soustředěném poslechu bys měl hned poznat, jestli tě to bude bavit nebo ne...to tím chtěl ten básník říci.

 

Edvard
14.03.2019 05:53

Nač vést dlouhé debaty-po čase dobrý počin skvělých hráčů.

 

Pekárek
13.03.2019 17:03

Jsme prostě fanoušci.

 

Stray
13.03.2019 16:15

Jak se může stát, že někdo vydrží několikanásobně naposlouchávat poslední desku DREAM THEATER?:-) Já jsem to sotva vydržel jednou a to si vážně myslím, že je to jejich nejlepší album za posledních dvanáct let.

 

Pekárek
13.03.2019 14:22

Navíc to byl právě Portnoy, který cítil, že Black Clouds vyčerpalo už všechny cesty, proto se šel dobít. Petrucci toho využil...

 

S.C.A.Lytch
13.03.2019 13:37

Hooya: OK, v pohodě.