Last Hardrock Outsider

DONOR - Devět křížů

Výběr dalšího recenzovaného titulu byl opět ovlivněn určitým absťákem. Klid duše si žádal něco energického, přímočařejšího a libozvučného. Ve chvíli, kdy jsem začal hledat nějaké cd z ranku speedové melodiky:-), dorazil shodou okolností mail, který spustil komunikaci, na jejímž konci bude následující text. Poslech melodické smrště servírované metalisty, jejichž datum narození povětšinou koresponduje se startem druhé vlny evropského power metalu, mi život sice nezměnil, ale bavil jsem se dobře, moc dobře.


Moravští DONOR na svém druhém albu nabízejí aktuální žánrovou kvalitu velmi decentně modifikovanou zábavově-bigbítovou a možná i (někde v skrytu) folklórní tradicí. Kromě důstojně pojatých a provedených odkazů na své vzory tedy přinášejí i něco domácího. Hudba tím rozhodně netrpí, naopak, řekl bych, že zní o to poctivěji a procítěněji. Pominu-li perfektně zvládnutou instrumentaci, cením si právě onoho zápalu pro věc. Hudbu by měl doprovázet vždy, jenže když musíte stavět na řemeslu spíše než umělecké ambici či vizi, probouzí se o něco hůř. Neúprosné žánrová omezení totiž brání v rozletu. Navíc se dostáváte pod tlak, protože úzký prostor „mezi ploty“ byl již dávno do mrtě vytěžen těmi, kteří talent opravdu měli.


DONOR se na svém druhém albu s názvem „Devět křížů“ nejen hodně snaží, ale naštěstí (se) i baví. Podařilo se jim tudíž napsat pěkné melodie a ty poté seskládat v solidní písně, které jsou schopni velice přesvědčivě zahrát. Na posluchače čeká poměrně ortodoxní kolekce. Přesto bych mezi její potenciální adresáty nechtěl řadit pouze starší, střední a mladší generaci fanoušků melodického power metalu, ale všechny milovníky dobrých melodií. Útočí se totiž přímo srdeční sval. „Síla melodie“ koncentrovaná ve zpěvu spolehlivě udává tón. Dominantní vokální linky neruší ani sympaticky řízný zvuk kytar, ani občasná kvapíková tempa. Kdo si chce zazpívat, může, kdo si chce užít klasické písňové výstavby v metalovém hávu, může. Stačí zajít na koncert nebo zmáčknout play a očekávané se dostaví; v potěšující míře i kvalitě, dodávám. A Když už vám v hlavě nějaký moment spontánně vytryskne, můžete si „Kříže“ zapískat v podstatě od začátku do konce. Taková alba mám hodně rád.



Největší zásluhu na tom má hlas Josefa Fritschky. Zní příjemně, a přestože si na rozdíl od jiných vystačí s relativně malým rozsahem, dokáže skladby natlakovat emocemi až po okraj. Nikde se neječí, nic se vyloženě nepřepíná. Jeho projev prvoplánově nedojímá, spíše baví a intenzivně vtahuje do děje(!), což je markantní třeba v titulní skladbě, kde navíc odhaluje i svou agresivnější tvář. Zpočátku jsem ho považoval za tuctovější, ale nakonec mi sednul opravdu hodně. Svou hladkostí, uměřeným patosem a rozumnými polohami vybízí k následování. Koncerty se tudíž mohou transformovat ve velkolepou hodinu sborového zpěvu. Samozřejmě bez adekvátního materiálu by nic takového realizovat nešlo, jenže DONOR vytahují z rukávu jednu pěknou melodii za druhou takřka po celou hrací dobu. Jasně, některé motivy sice poznáte, ale výsledek na nich nestojí. Z desky se prostě valí solidní materiál, který, když už zjevně inspirovaný, nemíří do sfér vyhrazených bezduchým plagiátorům.


Na úvod nemůže přijít slabá skladba. „Lovec duší“ má ty správné parametry, aby slušně zatopil pod kotlem. Sloka i refrén nabíjí, poctivá speed riffařina zabíjí:-), resp. svou razancí překvapuje. Elektrifikované struny proto plenta z košatého symfonizujícího aranžmá neohrožuje. Kvintetu bezesporu vládne kytarista. Jeho kořeny tkví někde mezi JUDAS PRIEST, METALLICOU, GAMMA RAY, ACCEPT a tvorbou švédského melody Magnuse Karlssona. Uvedený výčet nepokrývá zdaleka vše, stačí si poslechnout např. jízdu „Marie Antoinetta“. Kytarová práce dua Miroslav Husek, Michal Banovský posouvá DONOR opravdu vysoko, minimálně na evropskou úroveň. Sóla jsou virtuózní. A jak už jsem naznačil, tvrdosti se pánové nebojí. Dost zajímavě zní dokonce i trendová kombinace hutných riffů s discem v „Až jednou“.


Produkční stránka onen kytarový aspekt podchytila dokonale. Zvuk jako takový se povedl. Snad jen baskytara Miroslava Šipuly měla brumlat více vpředu, ale nejsem si vůbec jistý. Možná měla být spíš o chlup ostřejší, k některým „harrisovským“ okamžikům má ostatně nakročeno. Velmi pěkně zní především v baladických pasážích typu meziher v hymně „Divoká řeka“ nebo v závěrečné jízdě „Posel smrti“. Precizní výkon předvádí i bubeník Roman Mužikovský. Pestřeji můžete hrát v daném žánru stěží, hrozilo by rozbití celku. Roman předvádí dynamickou, mnoha fórky vyšperkovanou hru. Schválně se zaměřte na pochodovou „Proč“. V takových skladbách není vůbec jednoduché hrát variabilně. Dotyčný to zvládá s lehkostí.


DONOR jsou všestranně vybavení k tomu, aby hráli první ligu. Fakt, že sází na češtinu, je ovšem odsuzuje k účasti v té národní. Velké věci se nicméně dají předvést i doma. Mají enormně vyrovnaný mančaft i herní pojetí. Prakticky si nevybírají slabší chvilky. Předvádějí strhující akce typu „Utopia“ či „Nemám strach“, nebojí se měnit tempo, aby pak nečekaně udeřili. Bezesporu tedy budou bojovat o špičku tabulky. Doporučení? Hm, texty slušné. Šlo by ubrat na klávesovém aranžmá? Nejsem si jistý ani tady. Takže žádnou zásadní připomínku nakonec nemám. Na koncert bych si šel každopádně zazpívat zfleku.


21.06.2022Diskuse (1)Pekárek
hackl@volny.cz

 

Igor Stríž
22.06.2022 07:44

včera jsem to po přečtení zkusil, není to můj šálek, ale špatné to není, každopádně začal jsem na terase prokládat kozlíky Steinem a Barbičem a na netu též zachytil, že (mě neznáma) Rosa nocturna (asi stylově podobné Donoru) chystá nové CD a ty středověký detektivky mne navedly a tak jsem Rosu nocturnu zkusil a líbí se mi to víc než Donor.