Last Hardrock Outsider

DOBYVATELÉ ZTRACENÉ ARCHY - Archeologie plná dobrodružství

Vlny Tichého oceánu svými dotyky chladí rozpálenou písčitou pláž jednoho z havajských ostrovů. Vzduch se vlivem letního horka vlní na obzoru a vítr přináší z nekonečných dálav vodní plochy směs exotických vůní. Pod velkým slunečníkem z palmového listí sedí dva muži a zasmušile hledí před sebe. Ten starší je trochu nervózní a jezdí sem pravidelně. Dělá to tak vždy před premiérou svého dalšího filmu. Chce od všeho shonu pryč, chce klid a po boku mít jen svého kamaráda. Ten ho začal takto doprovázet před pár lety a ze zvyku se časem stala pravidelná tradice. Z místního plážového baru zavolají na toho staršího, má telefon. Je to tady, otázka pravdy, stres šponuje nervy. Po pár minutách se muž vrací, úsměv od ucha k uchu, odkládá sluneční brýle a usedá zpět ke svému kamarádovi. Stačí jediný pohled a vše je rázem jasné. První ohlasy na film „Hvězdné války: Epizoda IV – Nová naděje“ (1977) jsou nad očekávání úžasné. Padne pár drinků, nálada se rázem uvolní, nezávazný pokec příjemně plyne. Ten mladší povídá. Ty Georgi, poslouchej, jako svůj další film bych chtěl natočit něco jako dobrodružnou bondovku.“ George Lucas, omámen svým aktuálním úspěchem, zvedne šibalsky jedno obočí a odvětí. Bondovku? Tak to tě trumfnu příteli. Co bys řekl na příběh archeologa, co vykrádá hroby?“ Steven Spielberg dopije drink, nasadí spokojený výraz a po chvilce s úsměvem na rtech položí zvídavou otázku. A o čem by to mělo přesně být?“



Síla starých časů


Nikdy jsem neměl možnost prožít energii a feeling osmdesátých let naplno. Ta doba mě ale vždy něčím fascinovala. Patrně to bylo zapříčiněno i pojítkem v podobě starých VHS kazet po rodičích, na nichž se v drtivé většině nacházely fláky právě z tohoto přitažlivého období, obohacené kouzelným jednostopým dabingem. Už jen ty ručně psané a často úplně scestné názvy: Chatrč (ve skutečnosti „Evil Dead“), Pomalé umírání („Smrtonosná past“) …atd. Stačilo vždy počkat, než za sebou dospěláci zavřou dveře, a už to jelo. Krteček zahučel do police a můj zrak spočinul na docela jiných krabičkách černé barvy. Malé, lákavé pandořiny skříňky plné tajemství a spících záhad, čekajících na své objevení.


Svět umění a popkultury stál v osmdesátých letech na vysoce kontrastních rysech. Do seriózně pojatého zpravodajství začal naplno prorůstat bulvár spojený se stále rostoucím medializovaným kultem hvězd. Tvrdé, technicky složité hudební odnože se tříštily o nablýskanou zeď svítících neonů, vzrostlou na předměstí Sunset Stripu. Filmům zase kralovali svalnatí borci s neprůstřelnou kůží a v podzámčí se potloukali zjizvení gangsteři závislí na kokainu. Na počátku této divoké dekády se z hlubin zatuchlých kobek dokázal na denní světlo prodrat unikátní filmový artefakt, který vyzrálý režijní kumšt a bezstarostnou zábavu umně spojil v jednolitý celek a vydatně z něj těžil. „Dobyvatelé ztracené archy“ (1981) v sobě skrývaly nadšení hravého dítěte, řadu atraktivně podaných nápadů a kouzlo dobrodružných laciných seriálů z třicátých let. Jako bonus navíc dal snímek světu k dispozici jednu z nejikoničtějších postav stříbrného plátna. Indiana Jones, to není jen zaprášený klobouk, kožená bunda a bič u pasu. Je to především Harrison Ford, jeho charisma, herectví a šťastná ruka pánů Lucase a Spielberga, kteří sympatického chlapíka s rusko-irskými kořeny do hlavní role obsadili. A právě dva zmiňovaní pánové náš příběh odstartují.



Od volantu k filmu


George Walton Lucas byl snílkem od dětství. Snílkem a také zapáleným čtenářem historické, dobrodružné i sci-fi literatury. Miloval starověké texty a také architekturu dávných dob. Narodil se 14. května roku 1944. Celé dětství i dospívání strávil ve svém rodném městě Modesto ve státě Kalifornie. Město si natolik zamiloval, že mu později věnoval i jeden ze svých prvních celovečerních snímků „Americké graffiti“ (1973). Filmy ho sice v dospívání bavily a tíhnul k nim, ale daleko větší vášní pro něj byla rychlá kola a závodění, jemuž se věnoval valnou část svých středoškolských let. Jednou se takhle v podvečer se svým vozem proháněl po závodním oválu místního výstaviště, užíval si naplno jízdu… a víc si už nepamatoval. Vlivem technické závady se dostal do smyku, svůj vůz několikrát obrátil přes střechu a zastavil se až o strom stojící mimo dráhu. Byl vážně zraněn a ve svých osmnácti letech málem přišel o život. Se závoděním byl konec.


Otec Walton Lucas starší vždy doufal, že po něm syn převezme rodinný obchod s kancelářskými potřebami a když dal teď junior pachu benzínu a spálených pneumatik nadobro sbohem, zdál se být otcovský sen téměř na dosah. Bohužel pro něho měl mladý Lucas jiné plány. Nastoupil na místní veřejnou vysokou školu, studoval antropologii, literaturu a ve volnu natáčel na 8mm kameru automobilové závody, s nimiž zůstal alespoň takto ve spojení. Kvalita krátkých filmů se rychle zlepšovala a mlžný opar vznášející se nad jeho budoucností se náhle rozplynul.



Ovlivněn avantgardními filmaři jako Federico Fellini či Jordan Belson se na doporučení svého dobrého kamaráda přihlásí na prestižní Univerzitu Jižní Kalifornie. Na školní půdě sleduje bez ustání spousty inspirativních filmů, ať už od zavedených tvůrců nebo krátkometrážní výtvory ostatních studentů. Zajímá se o střih, kameramanské postupy a režii. Mimo jiné zde pozná jistého Stevena Spielberga, se kterým naváže dobré přátelské styky. Po roce 1967 promuje jako bakalář výtvarných umění. Někdy tou dobou mu přijde povolávací rozkaz a protože se v něm už dlouhodobě kumulují vlastenecké pudy, nic proti tomu nenamítá. Během zdravotní prohlídky je mu však diagnostikována cukrovka a krvavý uragán jménem Vietnam před ním definitivně uzavře své brány. Pak už to jde rychle. Chvíli pracuje jako instruktor výuky pro třídu studentů amerického námořnictva se zaměřením na dokumentární kinematografii. Se svými studenty záhy natočí úspěšný krátký film „Elektronický labyrint THX 1138 4EB“ (1967). Po čtyřech letech následuje celovečerní verze toho samého a hned poté založí vlastní filmovou společnost Lucasfilm Ltd. V roce 1973 natočí pod záštitou svého studia již zmiňované „Americké graffiti“ a pak přemýšlí, co dál.


Má za sebou dva filmy, jako mladý student mohl při práci sledovat dokonce slavného Francise Forda Coppolu a nyní se z něho stal i úspěšný podnikatel. Jednoho dne, během zkoumání starých filmových materiálů, narazil na malovaný plakát z třicátých let. Byl na něm vyobrazen statný muž v kožené bundě, kloboukem na hlavě a bejkovcem u pasu. Šlo o akčně stylizovaný výjev. Hrdina zrovna přeskakoval ze hřbetu svého koně na rozjetý náklaďák. Lucas si vzpomněl na nízkorozpočtové seriály o protřelých dobrodruzích, které jako malý kluk vždy o nedělích sledoval. Řekl si, že udělá něco podobného. Moderně pojatou pohádku vyprávěnou jazykem starých seriálů. Béčkový námět, ovšem s vyšším rozpočtem a ikonickým hrdinou. Mohl by to být archeolog, velice inteligentní a bystrý, ale také by měl umět zacházet se zbraněmi a rozdávat dobře mířené háky. Hlavní osa příběhu se sice psala sama od ruky, ale stále častěji při psaní přemítal i nad filmy jako „Flash Gordon“ (1936) a do děje tak začala prosakovat sci-fi tématika. Náhle ho napadlo, udělat ze své postavy vesmírného dobrodruha zkoumajícího staré mimozemské civilizace. Čím více myslel na hvězdy, souboj dobra a zla a vyvoleného chlapce, co zachrání galaxii, tím se jeho hrdinný archeolog odsouval do pozadí. Ovlivněn Akirou Kurosawou a jeho „Sedmi samuraji“ (1954), zapracoval do rodící se vesmírné opery kodex cti i šermířské souboje a definitivně se rozhodl. Indy a jeho čas měl teprve přijít.



Se zaťatými čelistmi


Šéfe, ten žralok zase nefunguje!“ Věta, která často provázela natáčení filmu „Čelisti“ (1975) a stala se jeho pevnou součástí. Mechanický model žraloka navíc vypadal opravdu komicky. Režisér Steven Spielberg ho bude muset ukazovat co možná nejméně. Opravdu skvělé, ta nejdražší věc na filmu nebude ani pořádně vidět. Herci Robert Shaw a Richard Dreyfuss se na place neustále hádají, ústřední hudební motiv od Johna Williamse zní přinejmenším divně a rozpočet rozhodně nebude stačit. Steven musí zatnout zuby a věřit ve svůj neochvějný entuziasmus. Přitom až do dnešních dnů mu život běžel téměř jako na drátkách. Téměř.


Steven Allan Spielberg se narodil 18. prosince 1946 v Cincinnati ve státě Ohio. Filmy si nevybraly jeho, to on si vybral je. Alespoň to tak rád říkává. Už od útlého věku věděl, že bude velkým filmařem a první amatérský film natočil ve svých dvanácti (!) letech. Povolání jeho otce nutilo rodinu k častému stěhování po Státech, což se projevilo na chlapcově špatném školním prospěchu. Vlivem kočovného života se necítil být nikde doma a na dobré náladě mu nepřidávaly ani časté hádky rodičů, mající stupňující se tendenci. Na druhou stranu, všude byla kina a kina znamenala únik z reality. Filmy byly vším, středobodem jeho života i ideálním studijním materiálem. Nepotřeboval se učit technickou stránku věci ani odbornou literaturu, stačilo mu jen sledovat filmy. Od otce si často půjčoval kameru a neustálé něco točil. Svůj válečný (opravdu) krátkometrážní snímek „Útěk nikam“ (1961) natočil jen se svými spolužáky, to mu táhlo na čtrnáct. V šedesátých letech zakotví ještě se svou úplnou rodinou v Kalifornii, kde si dodělá středoškolské vzdělání. Roku 1965 to zkouší na Univerzitě Jižní Kalifornie, ale na rozdíl od svého kamaráda George Lucase ji nedokončí a kvůli podprůměrným známkám musí studií zanechat. Špatný rok je završen rozvodem jeho rodičů.



Steven Spielberg se však nevzdává. Nezajímá ho akademické vzdělání, chce být filmařem a na ničem jiném nezáleží. Roku 1968 rozrazí dveře studia Universal a promítne vedení svůj krátký němý film „Anblin“ (1968). Tehdejší vedoucí studia Sidney Sheinberg je nadšen a mladý Spielberg získává sedmiletý kontrakt u televize. Z tohoto důležitého období stojí za zmínku především režírování pilotního dílu seriálu „Columbo – Vražda podle knihy“ (1971). Následně vše nabere rychlé obrátky. Ve stejném roce vzniká kultovní TV film „Duel“. První celovečerní film natočí v roce 1974 a jmenuje se „Sugarlandský expres“. Jen pár měsíců po premiéře obdrží od producenta Davida Browna knihu „Čelisti“. Napsal ji Peter Benchley a Steven Spielberg se měl ujmout její filmové podoby. Jak už bylo řečeno, natáčení zrovna nebylo procházkou růžovým sadem. Párkrát dokonce volal Lucas a Spielberga na dálku podporoval. Úspěch to byl nakonec při vší té smůle obdivuhodný. S rozpočtem devíti milionů dolarů jich snímek dokázal společnosti Universal Pictures vydělat přes čtyři sta a ze Spielberga udělal hvězdu. Historický kasovní rekord dokázal pokořit až jistý snímek z roku 1977. Režisér tohoto filmu byl ale strašný trémista a premiéru si raději nechal ujít. Vše, co potřeboval, byla Havaj, pláž a dobrý kamarád po ruce.


Ladění příběhu a hledání archeologa


Jsme tedy opět na Havaji a George Lucas svému posluchači nastiňuje hrubé obrysy příběhu. Archeolog jdoucí z maléru do maléru, duch starých amerických seriálů, poctivé staromódní triky, okázalé kulisy atd. Lucas rozhodně měl o čem vyprávět, neboť pár měsíců dozadu si jeho letitých psaných poznámek o neohroženém dobrodruhovi všiml producent a scénárista Philip Kaufman. Ten Lucase přemluvil, aby se k práci vrátil a trochu ji rozvedl. Byl to právě Kaufman, kdo do příběhu vnesl přítomnost bájného předmětu v podobě Archy úmluvy. Lucas pojmenoval hlavního hrdinu po svém psovi. Obrovský malamut Indiana, který mu v minulosti posloužil i jako předobraz pro legendární postavu universa „Hvězdných válek“ – Žvejkala. Spielberg byl nadšen a do projektu skočil rovnýma nohama, jen mu nesedělo příjmení ústřední postavy – Smith. Lucas po chvilce přemýšlení vypálil slovo Jones a bylo vymalováno.



Nyní bylo potřeba napsat pořádný scénář, mající sílu dát celému konceptu jasnou tvář a udržet ho pohromadě. Byl leden roku 1978. Lucas a Spielberg k sobě přizvali scénáristu Lawrence Kasdana a všichni se na tři dny zavřeli do domu Lucasova asistenta, nacházejícího se poblíž Los Angeles. Ráno si sedli, zapnuli nahrávání na kazeťáku a vedli dlouhé diskuze. Dvojice režisérů házela do placu jeden nápad za druhým a šikovný scénárista je k sobě jako zkušený švec sešíval dohromady. Sám Kasdan vnesl do příběhu humorné situace, vtip a postavě Indiana Jonese dal správný švih a hloubku charakteru. Výsledek z třídenního klábosení hodil Kasdan na papír a scénář byl na světě. Stačilo už jen sehnat peníze a to byl kupodivu celkem problém. Ačkoliv byl George Lucas v té době hvězda první velikosti, nad nabízeným scénářem studia ohrnovala rypáky. Nikdo nevěřil, že se dá tak monstrózně pojatý příběh natočit za dvacet milionů, natož aby pak ještě něco vydělal. Tím, kdo nakonec projekt zafinancoval, bylo studio Paramount Pictures, a Lucas jakožto hlavní producent projektu si mohl konečně oddychnout. Steven Spielberg studiu později jako poděkování za důvěru věnuje první záběr z filmu.


Šestiměsíční předvýroba započala již koncem roku 1979. Spielberg chtěl mít náskok a snažil se držet rozpočet co nejvíce při zemi. Během této doby tak v síti londýnských studií Elstree pomalu vznikají kulisy a především miniaturní modely velkých scén jako tržiště v Káhiře nebo místo vykopávek Tanis. Spielberg se po několikametrových zmenšeninách mohl porůznu povalovat a 35 milimetrovým hledáčkem si zkoušet různé úhly záběrů. Mezitím probíhal i casting a tedy hledání toho správného archeologa. Herců bylo zvažováno opravdu mnoho a nejdál se dostal Američan Tom Selleck. Kamerové zkoušky s Tomem se dají dodnes dohledat na internetu a každý si tak může udělat představu, jak by mu role Jonese seděla. Nicméně krátce před obsazením se ozval ředitel studia CBS Bob Daly. Pilotní díl seriálu „Magnum“ (1980) byl nadmíru úspěšný a další natáčení tak dostalo zelenou. Selleck byl tedy kvůli smluvním závazkům nucen odejít. Spielberg začal prosazovat už dlouho zvažovaného Harrisona Forda. Sympatickému herci přišel scénář velice zábavný, ale George Lucas nechtěl aby byl Ford brán jako jeho protekční dítě a celkem dlouho protestoval. Později, když viděl výsledek perfektní kamerové zkoušky, musel uznat, že před ním stojí pravý a jediný Indiana Jones.



Dobrodružný proces vzniku


Za typickým Jonesovým outfitem stála kostymérka Deborah Nadoolman, přičemž primárně vycházela ze starého filmového plakátu, který ji poskytl George Lucas. Ubrala jen na pestrosti barev a dbala o celkově obnošený dojem. Šaty se musely stát nedílnou součástí hrdiny a každému muselo být jasné, že v nich Jones v případě potřeby i spí. Klobouk australského střihu, kožená bunda a kalhoty se musely nechat zhotovit v deseti identických verzích. To víte, ani sebekvalitnější materiál nemá šanci, když necháte hrdinu vláčet pískem za rozjetým náklaďákem. Mezitím Harrison Ford podstupoval intenzivní fyzický trénink a pod vedením koordinátora kaskadérů Glenna Randalla se naučil používat bič. Za několik týdnů byl schopen jediným švihem odzbrojit figuranta s maketou zbraně v ruce.


Natáčení začalo 23. června 1980 a díky práci odvedené v předstihu se mohly začít ihned točit i interiérové scény s úžasnými kulisami Normana Reynoldse, scénografa, který pracoval s Lucasem na „Hvězdných válkách“. Za kameru se postavil veterán v oboru Douglas Sloncombe. Toho si vybral sám Spielberg, neboť kameraman byl známý tím, jak uměl variabilně přizpůsobovat svou práci nenadálým žánrovým změnám podle potřeb scénáře. Zvládal bezchybně snímat akci i romanticky laděné části. Naprosto chápal rytmiku a specifika Spielbergova režijního stylu. Důležité bylo, aby celý příběh, říznutý prvky fantasy, vyzněl pokud možno realisticky. I proto tvůrci často používali věrohodné rekvizity včetně živých hadů, což s sebou neslo jistá úskalí. Ve studiu postavená lokace Studny duší byla prostorově dosti rozměrná. Konečně, šlo o klíčovou oblast, kde se nacházela samotná Archa úmluvy. Po celé scéně nechal režisér rozmístit na dva tisíce hadů a stejně to bylo málo. Nemohl si dovolit plošné kamerové přejezdy, neboť bylo vidět spousty prázdných míst a to i přes mistrovství kameramana, který uměl výborně pracovat se stíny. Požitkářský plaz se navíc rád stahoval k ohni, kde se ohříval místo toho, aby se živlu bál. Dochované dobové materiály zachycují Spielberga, kterak jednoho z hadů drží pod „krkem“, kouká mu upřeně do očí a vyčítavým tónem se ptá, proč mu kazí film. Prostor tak nakonec pokrývá na pět tisíc hadů včetně plastových atrap zajišťujících plnější dojem. Pochopitelně, jedovaté kobry dělila od herců skleněná, takřka neviditelná tabule.



Ford neměl s hady jediný problém, na rozdíl od jeho filmové postavy. A když už jsme u toho, tak problém neměla ani herečka Karen Allen. V příběhu ztvárňuje hrdinovu dávnou lásku Marion Revenwood a její angažování bylo skvělou volbou. Do té doby především dramaticky orientovaná herečka si akčně laděnou postavu vyloženě užívala a často na place prosazovala různé nápady, čímž svou hrdinku obohacovala. Například podstatně rozšířila úsek s mrtvolami při úniku ze Studny duší nebo do jedné scény zakomponovala pánvičku, kterou následně vypne jednoho z pronásledovatelů během honičky ulicemi pouštního městečka. Tím se pomalu dostáváme k méně radostným událostem.


Úplavice a valící se balvan


Opravdový problém představovalo jen natáčení v Tunisku, jež se ve filmu tváří jako Egypt. Vysoké teploty nad 50⁰C celý štáb doslova ničily. Kairouan, městečko suplující egyptskou Káhiru, zase režiséra potrápilo moderní vybaveností místního obyvatelstva. Kvůli zhruba pětivteřinovému panoramaticky laděnému záběru na město se ze střech domů muselo sundat na tři sta televizních antén. Ty by holt ve třicátých letech, do kterých je film situován, působily jako pěst na oko. Daleko horší však byla hromadná infekce úplavicí z místního jídla, která semlela téměř celý štáb včetně hlavní hvězdy. Pověrčivý Spielberg jedl pouze konzervy z domova a tak byl ušetřen. Herec John Rhys-Davies, ztvárňující ve filmu dobrosrdečného Sallaha, po letech vzpomínal, jak si během jedné scény nadělal před celým štábem do kalhot a bylo mu to v tu chvíli naprosto jedno. Výborný kaskadér Terry Richards týdny ladil šermířský souboj s Indianou a nakonec musel ostrouhat, neb Ford na place vydržel maximálně slabou hodinku v kuse. Po vzájemné domluvě vznikla dnes již legendární scéna, kde situaci vyřeší jedna dobře mířená rána z koltu.



Spielberg musel být v Tunisku často doslova na dvou místech naráz a tak poprvé ve své kariéře využil naplno sílu druhé tvůrčí skupiny. Ta natočila celou geniální honičku s náklaďákem. Kompletní sekvence byla samozřejmě Spielbergem detailně převedena do kreslených panelů a režisér záložního týmu Michael D. Moore postupoval dle přesně položených kolejí a každý záběr dlouze konzultoval s hlavním šéfem. Jde o jednu z vrcholných scén filmu a Moore ji natočil s nejlepším kaskadérem své doby Glennem Randallem. Spielberg později dodal pouze detaily s Fordem, který ovšem nebyl zcela ušetřen a v záběru, kdy je vláčen za korbou náklaďáku, je opravdu on.


Daleko příjemnější bylo natáčení ve studiu, například v interiéru peruánského chrámu. Kulisy byly vyvedeny v životní velikosti a celá scénografie představovala tři navzájem propojené lokace. Jeskyni, propast a místnost se zlatou soškou. Obří bakelitový balvan, co se snaží Jonese rozmačkat, byl momentálním nápadem Spielberga. Během prvních testovacích projekcí se nakonec dráha nechala ještě o patnáct metrů prodloužit, aby měl režisér k dispozici více materiálu a scéna tak získala patřičné tempo. Kulatý kámen měl sedm metrů v průměru a vážil přes sto kilogramů. Podmínkou bylo, aby se dal kdykoliv okamžitě zastavit, kdyby Ford náhle zakopl. Touto pojistkou byla ocelová tyč s brzdou. Ta byla na obří maketu napojena z boku a její konec byl ukryt do kolejnice vedoucí papundeklovou stěnou. Spielberg nechal Forda celou trasu proběhnout desetkrát, než byl zcela spokojen. Po letech v jednom rozhovoru uvedl, že neměl nikdy tolik riskovat a už by se tak v životě nezachoval. I když finální výskok ze chřtánu rozpadajícího se chrámu patří kaskadérovi, valnou většinu této scény sledujeme opravdu Indiana Jonese … tedy Harrisona Forda.



Postprodukce zabrala zhruba dva měsíce. Největší porci práce zde odvedl střihač Michael Kahn a borci ze studia Industrial Light & Magic. Kahn dokázal původní tříhodinovou stopáž s citem převést do pohodlné sto patnácti minutové délky a Lucasovi lidé z ILM zase dodali všechny speciální efekty. Chyběla ještě hudba. Skladatel John Williams napsal pro „Dobyvatele“ dva hudební motivy a pobídl Spielberga, aby si vybral ten, co bude lépe znít jeho uším. Skladatel mu zahrál první, dnes již notoricky známou melodii a Steven byl paf. Krása. Pak došlo na druhou melodii a režisér jen odevzdaně konstatoval: Nemůžeme použít obě dvě?“ Z druhého hudebního motivu se tak stal přechod a první tvoří takzvaný leitmotiv, tedy hlavní hudební myšlenka, kterou stačí zapískat a každý si hned vybaví Jonese. Zbytek už je historie.


Průzkum naleziště


Když se řekne Indiana Jones, okamžitě se mi jako první vybaví legendární úvod z „Dobyvatelů ztracené archy“. Hustý deštný prales, expedice složená z průvodců, nosičů zavazadel a v čele kolony tajemná postava s kloboukem staženým do čela. Jeden z proradných průvodců tasí zbraň a pokusí se muže zneškodnit. Stačí však jediné prásknutí biče a protivník je elegantně odzbrojen. Procesí se pomalu blíží k prastarému chrámu uprostřed zeleného pekla. Varovné signály, přítomnost nebezpečného indiánského kmenu Hovitos. Průvodci jeden po druhém odpadávají a berou nohy na ramena. Ovšem náš hlavní hrdina ani na vteřinu nezaváhá, příslib získání cenného artefaktu ukrytého v srdci chrámu je příliš silný a lákavý.


Jsme uvnitř starověké stavby. Ponuré chodby jsou prošpikované důmyslnými pastmi. Všudypřítomné pavučiny obývají osminozí nájemníci a rozpraskané zdi na svých bedrech nesou tíhu dlouhých staletí. Náš hrdina a jeho poslední zbývající průvodce postupují opatrným krokem dále do hlubin mýtické budovy a jazyky plamenů z louče svádějí marný boj s všeobjímající temnotou. Nález pozůstatků jiného opovážlivce, jehož tělem prošel osten vražedné pasti. Před nimi je propast a na jejím dně se do výše několika stop vzdouvají ostré kůly. Vzduch prořízne šlehnutí biče a jeho konec se jako divoká liána omotá okolo ztrouchnivělého kmene čnícího ze stropu. Neohrožený vykradač hrobů se s jistotou přehoupne na druhou stranu a vstupuje do finální místnosti, uprostřed níž se nachází jeho cíl zájmu.



Peruánský chrám odkrývá své tajemství a rozhodně se ho nehodlá vzdát bez boje. Indiana Jones se opatrně přiblíží k podstavci, na jehož vrcholu sedí zlatá soška boha plodnosti. Není neomylný a pytlík s pískem, kterým na podstavci nahradí čerstvě zcizený artefakt, nemá správnou váhu. Speciální mechanismus spouští nekontrolovatelnou autodestrukci. Chrám neodpouští a zloděje chce pohltit do kamenného hrobu. Začíná dynamicky nasnímaný boj o život zahuštěný symfonickým hřměním Johna Williamse. Indy se hbitě vyhýbá padající suti i ostrým šipkám, které jsou plivány ústy kamenných soch. Divokou cestu zpět k východu zakončuje napínavý úprk před obřím valícím se balvanem. Atmosféra je výborná a kouzlo dobrodružství doslova sálá z obrazovky. Oči žen upřeně sledují charismatického Forda a muži automaticky uvažují o brzké návštěvě kloboučnictví.


Steven Spielberg je principál, majitel lunaparku a úvod filmu je první z mnoha atrakcí. Efektivní střídání lokací posiluje barvitost příběhu, přičemž se neustále něco děje. Spielberg skvěle dávkuje odlehčené a často humorné pasáže s rychlým cvalem v akčně laděných scénách. Ty jsou nápadité a diváka ohromí buď svou okázalostí, jakou prezentuje úvodní sekvence, nebo bezchybnou choreografií s odvážnými kaskadérskými výkony, což je zase případ brilantní automobilové honičky. Všechny eskapády a nebezpečné situace drží pohromadě celistvý, hravý příběh. Ten v sobě kumuluje výrazovou estetiku zašlých dobrodružných seriálů z třicátých let a klišé brakové literatury, přičemž z obojího dělá přednost. Indy získá něco, co hledá, a rázem jej o to připraví podlý zlosyn. Indy potká svou dávnou lásku a ta je vzápětí unesena. Tyto archetypální dějové fosilie jsou však hrubým štětcem oprášeny a následně vystaveny ve zlaté vitríně, kde dělají radost oku současného diváka.



Postava Indiana Jonese v ději slouží jako středobod, okolo nějž se vše točí. Kombinace inteligence, vzdělání a odvahy z něj činí velice přitažlivou postavu, obohacenou o šmrnc a herecké dovednosti Harrisona Forda. Tím, že si pánové Lucas, Spielberg a Kasdan dali práci s prokreslením jeho charakteru, nemáme problém přijmout motivace, které ho ženou kupředu. Miluje archeologii a udělá pro ni vše včetně riskování vlastního života. Navíc na cennou relikvii v podobě Archy úmluvy mají zálusk nacisté a to přeci Indy nemůže nechat být. Mezi duem Ford – Allen to příjemně jiskří a osobně postavu Marion Revenwood vnímám jako Jonesovu nejlepší partnerku napříč trilogií. Její postava není jen hloupou dohazovačkou replik, ale je aktivním článkem v dějové mozaice a navíc se o sebe umí postarat.


Na filmu je znát konceptuální idea seriálové produkce. Dá se říci, že každá jednotlivá scéna připomíná samostatnou epizodu s vlastním začátkem, průběhem, respektive zápletkou i finálním rozuzlením. Náhodně vyberme třeba pasáž v baru. Úvod: Představení hrdinky a její dovednosti, jež se později v příběhu opakují, tedy umění rychle vstřebat velké množství alkoholu. Příchod hrdiny, důvod jeho přítomnosti a zjištění, že se dvojice zná z minulosti. Zápletka: Náhlé zhmotnění nebezpečí v podobě nacistů. Obě strany dobra a zla chtějí stejný předmět, který vlastní hrdinka. Vypukne tedy divoký boj mezi hrdinou a nacisty. Rozuzlení: Zlo je zdánlivě zažehnáno, předmět získán a nově vzniklá dvojice naváže spolupráci. Hm, co asi bude v další epizodě? Tohle je vlastně na filmu to nejkrásnější. To, jak Spielberg a Lucas dokázali všechny ty citace, náhlé změny temp a žánrovou proměnlivost zabalit do smyslné dějové kostry, držící celý ten cirkus pohromadě. Bravo!



Potlesk pro hrdinu


„Dobyvatelé ztracené archy“ svou spanilou krasojízdu odstartovali 12. června 1981. Bez problémů dokázali vydělat téměř 390 milionů dolarů, stali se nejvýdělečnějším filmem roku a později ještě stihli utrhnout skalp v podobě čtyř Oscarů. Film měl významný, trvalý dopad na tvář populární kultury. Jde o dílo, které citlivě vyznává svou lásku prachem zaváté, polozapomenuté filmové historii a novými postupy ji etabluje pro potřeby moderního publika. Steven Spielberg si jakožto potomek židovských rodičů ve filmu vyřídil účty s nacisty a jen tak mimoděk stvořil vybroušenou perlu světové kinematografie.


Hodnocení 100%



21.05.2021Diskuse (39)J.Rose
DeathVale@seznam.cz

 

DarthArt
28.05.2021 21:45

Eventuelně se to dá pojmout také jako crossover dvou v podstatě podobných seriálů:

Dallas na severu

https://www.youtube.com/watch?v=du9GE9yjI_M

 

DarthArt
28.05.2021 21:45

Eventuelně se to dá pojmout také jako crossover dvou v podstatě podobných seriálů:

Dallas na severu

https://www.youtube.com/watch?v=du9GE9yjI_M

 

DarthArt
28.05.2021 21:35

Teď se chystám na snímek jménem "Atomová katedrála" ... podle názvu by to mohla být silná záležitost :)

 

DarthArt
28.05.2021 21:35

Teď se chystám na snímek jménem "Atomová katedrála" ... podle názvu by to mohla být silná záležitost :)

 

DarthArt
28.05.2021 21:32

"Tělocvik zeměpis" s červenou koženicí? No to by mě v životě nenapadlo - není tam tak moc vidět ... tu scénu jsem viděl asi padesátkrát, ale že je to Láďa Kalabus ... to to jsi mě potěšil! Děkuju!!

Jo, se Švorcem si tu debatu vzpomínám ... a dnes jsem si zase myslel, že je to choť. No jo, 44 už je věk :)

 

Prowler80
28.05.2021 18:12

Já to neviděl dobrejch dvacet let, leč krátce dozajista se tam zjevil. Samotnej konec 11. dílu. Zbyněk pílí s Veronikou se rozžehnati, ona v okamžiku témže dychtivě z vrátek spíchá. Krátce spolu pohovoří, mezitím přijíždí auto s jakýmsi chlapíkem, jenž k nim následně zamíří. Verča jej Zbyňovi představuje co kolegu(zemák, tělák?). Poté v onen vůz nasedá, vstříc výzvám noci temné následně kamsi spolu ujíždějí. A právě onohož tělocvikáře představoval předmětný, níže zmiňovaný Vlasta Slezáků. V následujícím díle se neobjevuje, to tam maj nějakou chybu, alespoň si jej už nevybavuji.
Uvedený TV filmek s Vencou Švorcovym jsi již zmiňoval, viz naše debata ze dne 19.8. loňského roku. Tehdy jsi jej ještě mylně považoval za Jiřčina chotě. Očividno, že daný snímek notně oblibuješ.:-)

 

DarthArt
28.05.2021 15:10

V IO si ho nikde nevybavuju, podle CSFD má být ve dvou dílech, ale nikde ho tam nevidím - ani v projekční kanceláři v Hlubočanech, ani ve výzkumáku v Hradci, ani v Praze na ÚV, ani na pohřbu Zbyňkovy tety z děcáku ... tak kde je? Jinak jméno herce je Vlastimil Slezák.

Já, když chci něco kratšího a údernějšího, volím "Kdo hledá, najde". Hlavní role Václav Švorc, jinak zcela neznámá jména, snad jen jen starej Zounar v roli podvodnýho náměstka, co krade na pračkách a staví si z toho chatu na Liberecku.

 

Prowler80
28.05.2021 14:53

DarthArt: Jó, ten byl dobrej. Onen představitel (jméno z hlavy nevylovím) se mihnul i v IO + JSBP, jinak si ho z ničeho nevybavuju. Mimochodem poslední celovečerák se Svojtkou(jedna z vedlejších rolí), Sequensův "Ta chvíle, ten okamžik"; velmi zdařilé dílko.

 

DarthArt
28.05.2021 14:29

Fenris: No to si piš, že "Spaceballs" jsou nejlepší Starwars ... takovou samozřejmost snad ani nemusíme říkat nahlas :):)

Prowler: Doporučuju taky infernální postavu Ládi Kalabuse z Epizody III - nesnáší tajemníka, protože ho krotil v padesátých letech při kolektivizaci a v osmašedesátým, ale tajemník je charakter, protože když Láďa Kalabus, zemře, jede mu odhalit pamětní desku. Dokonce kvůli tomu nestihne .... ale to bych už prozradil rozuzlení .... těš se, poslední epizoda tajemníka je nervydrásající !!!

 

Prowler80
28.05.2021 14:17

No jó, já viděl naposledy Pomstu Sithů, takže mi de facto uniklo 5 bijáků + ten kreslenej, jak tak zjišťuju. Po Plátenickym a Hamrákovi na to vlítnu. Ta figura zeťáka v podání Svojtky též vcelku zajímavá, stejně tak život samotného představitele(mj. postupně po jednom dítěti s Macháčkovou, Janěkovou, Bouškovou). Kdys jsem jej zazřel s rodiči a prarodiči v Národním. Onohož večera účinkoval též Luťanský(tou dobou jeho nejlepší kámoš), jehož tragický konec jest dodnes obestřen ještě většími nejasnostmi.