Last Hardrock Outsider

DESTRUCTION - Diabolical

Docela mě překvapilo, že se loňský odchod kytaristy Mikea Sifringera z řad DESTRUCTION udál bez závažnějšího povšimnutí metalových periodik a přitom jde o jednoho z nejspecifičtějších žánrových sekyrníků, jehož riffy udávaly směr německé thrashové legendy po celou dobu jejího fungování. Mezi námi, Mike již dlouho na pódiích působil, jako by nebyl zdravotně zcela v kondici. Něco se tedy dalo očekávat již s příchodem druhého kytaristy Damira Eskiče , kdy se před realizací minulého alba „Born To Perish“ rozrostl ansámbl DESTRUCTION na kvartet. Sifringera nakonec nahradil Argentinec Martin Furia, soudě dle vyznění nového alba rovněž výborný kytarista a dlouholetý člen realizačního týmu. Schmier, sám zápolící s několika těžkostmi (rozchod s přítelkyní, ztráta smlouvy s dlouholetým vydavatelem) se opravdu dlouho nerozmýšlel koho přijmout na uvolněný post po svém legendárním parťákovi. Ke cti mu však slouží fakt, že nová deska „Diabolical“ (vydaná u Napalm Records) je naprosto výborná a vrací legendy teutonského thrashe po trochu rutinní čtrnáctiletce na čelní místa pelotonu.


Jestliže již album „Born To Perish“ naznačilo určité hejvíkové zmelodičtění výrazové formy a celkové navýšení různorodosti hudby DESTRUCTION, aktuální materiál se tomuto směru rozhodně nebrání, navíc však přidává dávnou divokost, zápal a doslova furiózní tempa, ve kterých musí německé agresory poznat prakticky každý. Nebojím se tak říct, že „Diabolical“ je nejlepší deskou DESTRUCTION za hodně dlouhou dobu, minimálně od alba „D.E.V.O.L.U.T.I.O.N.“ z roku 2008, spíše však možná i tou úplně nejlepší z novodobé etapy započaté comebackem z roku 2000.


 

S mnoha poslechy aktuální fošny mé nadšení zatím pouze stoupá, DESTRUCTION nejenom že nalezli svůj pravý vnitřní hlad po agresivní a divoké hudbě, ale skladby opatřili i značným množstvím pozoruhodných momentů, které by se mohly uchytit v jejich širokém repertoáru trvanlivěji. Ať už se jedná i riffopalby tvořící kostru songů, skvělá a různorodá kytarová sóla dua Eskič/Furia, naprosto dechberoucí bubenickou práci Američana Randyho Blacka nebo všechny ingredience, které se od zlatých časů z projevu DESTRUCTION postupně jaksi vytráceli nebo spíše stávaly unifikovanými. Schmierův ne každému sedící pěvecký projev má v sobě opět onu infernální dávivost a působí rázem o mnoho nažhaveněji, než na celé řadě předchozích desek. 


Furia se s Eskičem znamenitě doplňuje, i přestože každý vyznává poněkud jiný styl hry, zatím je však předčasné tandem přirovnávat k obdobně zdařilé náhradě na postu kytaristy, jako byla ta u VOIVOD, kde Chewy zastoupil bezchybně Piggyho, nicméně mezinárodní tandem vykročil velice, velice dobře. Pokud v něčem novinka zaostává za nejlepšími alby z osmdesátých let, pak je to pouze díky skutečnosti, že dnes už alba vznikají jiným způsobem a ono specifické pyžmo, které bylo vlastní každé klasické desce DESTRUCTION z thrashového pravěku, není zas až tak snadné v současnosti docílit, neboť je nahrazeno digitálně vycizelovaným projevem, který nazývám – thrashmetalovým univerzálnem. Zkrátka a dobře, ono znormalizování řezavého zvuku se v posledních mnoha letech prostě netýkalo jen DESTRUCTION, ale bojovali s ním i další žánroví kolegové. Letos však poprvé po dlouhé době z materiálu cítím něco víc.

 

Po tajemném akustickém intru evokujícím částečně památný úvod alba „Eternal Devastation“ vystřelí německé bestie titulní rychlý a přímočarý song, u kterého si ještě stačím položit otázku, snad nová deska nebude dalším sprintem ala „Infernal Overkill“ na motivy oné moderní univerzálnosti tvrdších kapel? Druhá věc „No Faith In Humanity“ z tempa rozhodně nepolevuje, ovšem oproti titulnímu sprintu je co se týče feelingu i sktruktury prostě zajímavější. Obě velmi rychlé skladby na úvod se vlastně staly již před vydáním vlajkovými loděmi novinky, podle mého však to nejlepší na desce teprve přijde, ačkoliv už tyto songy budí velké naděje a prezentují DESTRUCTION v strhujícím rozpoložení. S „Repent Your Sins“ se sice mírně poleví na tempu, o to však je terén pestřejší a zajímavější - viz. vřískavá kakofonie sól v závěrečné části. Výpravnější charakter skladby, se spoustou riffových běhů a jejich košatějším pojetím, kde se dokonale uplatní právě dvojice skvěle se doplňujících a přitom tolik odlišných kytaristů, přesně zapadá do oné verze DESTRUCTION, coby grupy dávající prostor ve své hře rovněž také technické nadstavbě.


Následná „Hope Dies Last“ je ďábelskou třepačkou, která u mne vzbuzuje svými kytarovými zážehy pouze nadšení a to jsem v poslední desetiletce kapelu stran nového materiálu už odepisoval, a to navzdory stále skvělým koncertům. Dostáváme se k absolutnímu vrcholu novinky, který pro mne představuje speedmetalový song „The Last Of Dying Breed“. Song začíná strhujícími riffy evokující jakési thrashující JUDAS PRIEST na steroidech, což sebou nese neskutečný důraz a chytlavost této skladby, a i díky tomu, že se song znamenitě vyvíjí (nabídne skvělá sóla, riffy i vyhrávky, srdnatého Schmiera a špičkového bubeníka), dokonce překonává i to nejlepší, co jsem od starých harcovníků z osmdesátek za poslední dobu v rámci žánru slyšel. Kam se hrabou KREATOR a další. Na téhle desce je mne vlastně nejsympatičtější, že jí ani na moment nepadá řetěz a každá další píseň přináší do celé té vřavy trochu novou perspektivu. Tak třeba skladby jako „Tormented Soul“, „Servant Of the Beast“ a „The Lonely Wolf“, aniž by ubraly na řevnivosti, přidávají navíc i jakousi heavymetalovou melodiku, jde tak prakticky o nejchytlavější položky, jejichž zařazením však nedochází k žádnému popření podstaty zvuku DESTRUCTION. Jen se kapela zkrátka rozhodla vyznívat o něco pestřeji. Jedovatost a agrese však neschází. Třeba „Servant Of the Beast“ je úchvatná palba, která jede pustou zemí jako ostrý Shinkanzen a drtí vše co jí přijde do cesty.


„Diabolical“ je takřka dokonalým albem DESTRUCTION. Albem, ve které jsem už nedoufal. Pestré, nápadité, agresivní a rychlé, se spoustou energie atakuje to nejlepší, co kdy tihle Němci stvořili. Paradoxem tak zůstává, že k vzniku došlo ve chvíli, kdy řady kapely opustil stěžejní člen. DESTRUCTION však nalezli ve dvojici mladších kytarových borců znamenitou náhradu a chemie uvnitř tělesa funguje výtečně. Závěrečná předělávka vypalovačky „City Baby Attacked By Rats“ od britských punks GBH je další třešničkou na dortu, kde se ukazuje, že tahle kapela dodává do výsledku kus sebe, neboť píseň pojali po svém, ne jako nějaké univerzální metalové agresivno na metalcore či melody thrash/death způsob, ale s vlastním cítěním, které tuší snad jen pamětníci. Smekám...


22.04.2022Diskuse (17)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

afro
27.04.2022 08:09

Dvě pěkné skočné písničky a pak se to klasicky rozplizne. Podobně jako třeba posl. Sodom (2020). Jo a nejlepší deska Kreator je Renewal (by mě zajímalo, jestli někdo takovej ještě existuje?). :-)

 

Iggorrr Stříž
24.04.2022 07:16

orre, honza: jj to je přesně to co jsem říkal níže, novinky entů většinou přiletí a odletî, a ano v posledních kreatorovkách je Mille takový úžasný a neškodný a ano na novinku se také netěším … ty singly mne neoslovily … jináč Tankard klidně (ted vysla za par kacek ta kolekce - premejslel jsem, ale nevim, tankard jsem kdysi pustil a nechyta me to) já se dneska těším, na staré Destruction, Sodom a už mnoho let si pokládám otázku jestli omilostnit staré Running Wild. Což mi Rolf stále konplikuje novou odpornou “tvorbu”, ale dneska se bude, v dětství milovana, Branded abd exiled.

 

Honza H.
23.04.2022 19:38

Každej koment má něco do sebe,ale nejvíc se mně přeci jen zamlouvá Pekárkův komentář z 23.04.2022 10:31 :)
Akorát se zde nějak pozapomnělo,že do velký německý thrashový čtyřky patří ještě Tankard (a podotýkám, že zcela zaslouženě!)



 

orre
23.04.2022 17:53

Kreator najeli Phantomem na úspěšnou šablonu, která se chytla i komerčně a už se ani netěším na další. Nové singly to jasně dokazujou a to sliboval přitvrzení a větší špinavost. Já ten dnešní "mainstream" ala Arch Enemy, Amon Amarth atd nemusím. Toho se bohužel chytají i Kreator děsivými helekačkami typu "Satan Is Real". U toho mám kopřivku! Já v thrashi raději tu havířinu posledních Sodom. Žádná přeprodukovanost a vyleštěnost. Destruction je samozřejmě vynikající, ale předešlá Born To Parish mi zatím sedla více.

 

Pekárek
23.04.2022 12:26

Rozumím, pánové...

 

Igor Stříž
23.04.2022 11:20

já vůbec Sodom nekritizuju, strýčka Toma beru za osobnost, vlastně mě svojí ujetostí baví rozhodně více že spořádaný Mille, jen říkám, že některé desky Sodom si ani nevybavuji. Jinak Violent nedávno také vyšla v reedici a mohu za sebe říci, že Kreatorovky snad až Hordes poslouchám opravdu všechny ... to se u Sodom a Desytruction říci nedá ... ale to je fakt jen "pokecová rovina" mám tuhle trojici hodně rád ... i když Destructio asi nejmíň ... znovu si je připomenu ... každopádně nějaklá starší Destruction céda nemám, tak jsem kouknul na Musicrecords ... a TVL ty remastery mají za 550,- .... to je hustý, blbá doba

 

Stray
23.04.2022 10:48

Z toho co vyšlo mezi Renewal a Enemy of God, je pro mne Endorama nejlepší deskou KREATOR!:-) Dalece. Phantom Antichrist mám stopro v Top4 jejich diskografie, spolu s tím Pleasure, Extreme a Coma. Album Violent revolution mám v diskografii spíš dole.:-)
DESTRUCTION podle mne může tak 5% lidí z těch co poslouchaj metal, ale to je pořád docela dost z toho celkového množství, každopádně DESTRUCTION maj nejvyšší procento z té něměcké trojky, když se začne mluvit o lidech, kteří je nemusí.
KREATOR zaslouženě nejvýš z evropského thrashe, tam je to jasný, ty alba mají dlouhodobou platnost a je z nich poznat nálada dané doby a měnící se přístup kapely, kam svou tvorbu kormidlovat.

 

Pekárek
23.04.2022 10:31

Super počteníčko. Určitě do nich půjdu. Jak se tady hovořilo, osobně to mám trochu jinak. Kvalitativně bych ty kapely nesrovnával, důležité je, že je každá jiná. V tom přístupu jde o to, že poslechu prvních alb se věnovalo víc času a také byla prostě první. Třeba Sodom natočili celou řadu skvělých alb i po klasikách a kdybych se jim věnoval, určitě bych dokázal z fleku vyjmenovat řadu výborných skladeb. Endorama by se neměla přeceňovat. :-) A kupř. Code red je o dost lepší než Violent Revolution apod. Nejde také jen o hitovost skladeb, ale riffy a celkovou atmošku. U desek po Hordes of Chaos nějaká je?:-)



 

Igor Stříž
23.04.2022 09:38

Deska je vážně verygut. Pokud jde o debatu ohledně kvality této trojice entů, tak to máme všichni +- autobus stejné ... každýho v jejich začátcích jedna z kapel, spíše pocitově, oslovila více (mě kdysi Sodom) a málokdo dnes drtí celou discografii. To se týká zejména Sodom a Destruction, kde jsou různá úplně průměrná období. Kreator je v tomto směru dost jinde ... zrovna včera mi například dorazila Endorama 2022 a jaká je to paráda. Každopádně u novinky Destruction, nedávno Sodom a dá se říci, že i posledních Kreatorovek ... počítám, že to neudržím a nebude mne to dlouho bavit. Čímž však vůbec neříkám, že je deska blbá, nebo zbytečná.

 

Kelly
23.04.2022 09:10

Stray: Naprostý souhlas s pohledem na Sodom-Destruction-Kreator. Poslouchal jsem je od jejich začátků a mám to stejně.