DESECRAVITY - Anathema

80%

„Anathema“ je třetí deskou tokijské deathmetalové úderky DESECRAVITY, která datuje svoji historii od roku 2007 a jejíž chod se točí kolem bubeníka Yuichiho Kuda. A bylo to právě aranžmá Kudovi artilerie na předchozím výborném albu „Orphic Signs“, které upoutalo moji pozornost a udrželo tuto formaci v hudebním hledáčku.

Předpokládám, že hudba a nádherně zubaté logo skupiny budou spíše známé náruživým vyznavačům technického death metalu, těm, kteří standardně pracují se soupiskou akvizic z katalogů death metalových farem, jakými jsou Unique Leader Records nebo právě Willowtip Records, pod jejichž křídly vyšly všechny desky této japonské naděje. Jak prvotina „Implicit Obedience“, tak již zmiňovaná pět let stará druhá deska. Obě se mohly pyšnit masteringem z proslulého floridského studia Mana a pečetí od expertů Erika Rutana a Briana Elliota. Produkci alb, včetně toho novinkového, si kapela vždy ošetřovala sama, přičemž bicman Kuda byl a nadále zůstává téměř výhradním skladatelem a dodavatelem textové složky.

V souvislosti se zemí vycházejícího slunce by se dala Yuichiho úloha v kapele spojit s činností osvíceného císaře. Hudba DESECRAVITY tedy rozhodně nevyznívá stylem všechno na Kudu, ale my s Kudou na bubenické stoličce. Yuichiho hbité ruce a nohy jsou ve skladbách samozřejmě hodně znát, ale nikdy se netlačí do přílišných exhibicionistických výpadů. Ne náhodou mě hned při prvním kontaktu s touto kapelou napadli moji oblíbenci, Kanadští velikáni technického death metalu CRYPTOPSY. Jejich styl budovaní hudby kolem masivní sestavy z bicích potřeb Flo Mouniera zde opravdu musím pro srovnání zmínit. U obou těles máte možnost cítit nejen silnou osobnost bubeníka v základu skladby, ale převedším se kochat spousty malých detailů a fines, které jsou při jeho hře produkovány. No, a když máte spoluhráče naladěné na podobných tvůrčích frekvencích, tak i v té ponuré stránce smrtícího kovu najdete spoustu živoucích okamžiků a úchvatných nástrojových ztečí.

„Anathema“ má velmi rozumnou půlhodinovou stopáž, která zajištuje fortelné mantinely pro udržení dostatečného hudebního napětí a neodrazuje od dalších poslechů, které jsou nutné k postupnému vstřebávání hudební filozofie této čtveřice muzikantů. Už při prvním protočení vnímavý posluchač zaregistruje celou řadu přitažlivých momentů, jenž vybízejí k důkladnějším průzkumům. V tomto deska rozhodně neselhává, protože ve svém nitru sytí skutečně žhavý náboj, ke kterému se je ovšem potřeba prodrat přes poněkud nevýrazný, či mírně přituplý zvuk (vlastním CD). Osobně jsem nikdy nebyl z těch, kteří mají potřebu kolem zvuku přílišně debatovat. Zde mě tato mírná vada na povrchu zprvu docela zarazila, a to hlavně v tom, že je pod masteringem a mixem podepsán Dan Swanö, kterého jsem tolik chválil v nedávné recenzi na aktuální fošnu Američanů MALEVOLENT CREATION. I přes toto zvukové pojetí pro mě nebyl problém se bez bolestí proposlouchat až k smrtícímu jádru věci a fňukavou představu o ostřejším zvuku s křížem domnělého spasitele jsem už definitivně opustil. Osm skladeb i v hrubší zvukové slupce zkrátka uzrálo do správné chuti.

Krátká smyčcová instrumentálka „Aeon And Ashes“ podobně jako ta lebkoidní kreatura na přebalu alba souká hlavu z ulity zla a probouzí všechny nástroje k pronesení kletby o sedmi dějstvích. Uragány kytarových riffů roztáčejí zuřící vír, v jehož ohnisku tepe srdce Kudovi sestavy. Infernem občas probublá chytlavá vložka utkána z tlustých strun. Deska předkládá mírou vrchovatou očekávané technické parádičky, vyhrávky a kvílení kytar, řezavé mini sóla, brejky. Ke všem těmto vychytávkám jsou přibalené fetišistické, smrtící harmonie, ve kterých kvarteto míchá rychlými tempy a náladami jednotlivých skladeb doprovázených typicky silově stavěným growlem kytaristy Yujira Suzukiho. Několikrát se dokonce ocitáme i v teritoriu black metalových riffingů, a to hlavně v posledních fázích tohoto huronského instrumentálního kázání.

Mimořádně vitální materiál ve své zběsilosti a hojnosti ukrývá mnoho rozmanitých hudebních lahůdek, jež lze najít, vstřebat a vychutnat pouze při soustředěném poslechu, na druhou stranu si nelze nevšimnout i jistých podobností riffingu v „Ominous Harbinger“, „Bloodthirsty Brutes“ a „Devoured The Psyche“. Ani tento malý kritický poznatek nijak zvlášť nekazí celkový velmi dobrý dojem. „Anathema“ tak naplnila moje očekávání a dává mnoho příslibů do budoucna.

22.03.2019	Diskuse (2)	Subeer jirikubis1975@gmail.com