DEREK SHERINIAN - The Phoenix

80%

Během mapování a bilancování loňské hudební produkce jsem zjistil, že vyšlo jedno album, které mi jako věrnému fanouškovi uniknout nemělo. Kdybych nepsal, nic takového by se nestalo, a když už se tedy stalo, odčiním svůj prohřešek nejlépe tak, že napíši profilově pojatou recenzi.

Osudové setkání vyneslo klávesistovi Dereku Sherinianovi věčnou nálepku „toho, kdo hrál v DREAM THEATER“, na druhou stranu však také hodně fanoušků, bez kterých by nejspíš zůstal hlavně studiovým, resp. doprovodným a sólově nanejvýš tak klubovým hráčem. Nemá smysl rozebírat další peripetie, vše podstatné lze dohledat na internetu. Nabytá reputace dotyčnému každopádně umožnila vydávat kvalitní sólové opusy, plné výjimečných hostů. Do vzniku kapely/projektu BLACK COUNTRY COMMUNION a později i ambiciózních SONS OF APOLLO dělil svou kreativitu mezi svou formaci PLANET X a tvorbu ryze sólovou, kterou zaštítil vlastním jménem. Doporučit mohu kterékoliv album. Na každém najdete vytříbenou hráčskou techniku i emoce. Derek se nebojí ani tvrdosti, naopak, má ji dost rád. Z rock/metalových klávesových virtuózů se vymyká nezvykle agresivním stylem, směle konkurujícím kytarám. Časté hostování riffmastera Zakka Wyldea hovoří ostatně za vše.

Milovník analogu Derek dává hradbám svých vintage kláves velký prostor, obrovskou roli však sehrávají i kytary, jejichž variabilní sound evidentně obdivuje. Každému sólu poskytuje ideální zázemí, často vykazující metalové hrany. Díky uvedenému přístupu jsem docenil jedinečnost řady hostujících kytaristů (ano, i Malmsteena), které jsem do té doby asi víc obdivoval, než poslouchal. Dokázal jsem si pak lépe vychutnat i hru mnoha dalších. Zkrátka, tento klávesák(!) poskytl mému vnímání kytarové(!) hudby muzikální lázeň, která mě ve své době posunula o pořádný kus dál. V dalším namátkou odkazuji na třetí až šestou minutu suity „Axis of Evil“, zdobící desku „Black Utopia“. A teď jsem se fakt o NĚCO podělil … I když, koho dnes zajímá jedno výjimečné setkání Wyldea s Yngwie Malmsteenem. Pokud by se zas někdo dožadoval opravdového prog-jazz-metalového majstrštyku, nezbývá než doporučit „MoonBabies“ od zmíněných PLANET X (ono „X“ v názvu příznačně evokuje zasloužilé „fúzaře“ BRAND X s Philem Collinsem). Trio Sherinian, MacAlpine, Donati zde předvádí těžko pochopitelné věci, aniž by se zpronevěřilo typické „vesmírné“ atmosféře svého pojetí tvrdého jazz rocku.

Ve spojitosti s tvorbou Dereka si nelze nepovšimnout vybrané rytmické sekce. Derekovým nejdůležitějším partnerem je tvůrčí bubeník, kterému sekunduje plastická hra baskytary. Imponují mu opravdoví mistři svého řemesla. Pro svět metalového fusion objevil již zmíněného Virgila Donatiho, jehož mozek se pravděpodobně skládá, ze čtyř menších mozků, z nichž každý autonomně ovládá jednu končetinu. Zkušeného Brita Simona Phillipse, se kterým nahrál drtivou většinu sólovek, včetně loňské novinky „The Phoenix“, objevovat nemusel. Jde o bubenické eso; uvedu jen jeden název, a řeknu tím pádem vše – TOTO. Simon si s Derekem výtečně porozuměl už na druhém albu „Inertia“. Své rytmy nikam nerve, hraje precizně, aniž by tím přicházel o jemný, řekl bych až „gentlemanský“ groove. Nestrhává na sebe pozornost ekvilibristikou, impozantními údery či show. Vnímá žádoucí rytmus každé skladby a ten následně vtělí do své vyzrálé a přirozeně pestré hry. Představu, že by „The Phoenix“ mohl nabubnovat někdo jiný, si Sherinian určitě ani nepřipustil. Záběry z making of a příslušných videoklipů jsou, myslím, výmluvné. Bicí hrají, ale zároveň dávají všemu řád, protože znají principálův záměr; občas možná lépe než on sám. Vědomí vlastní nepostradatelnosti však neústí v exhibici, toliko v přijetí spoluodpovědnosti za výsledek, který je tudíž přinejmenším po rytmické stránce dokonalý. Baskytara pak plní především roli podpůrnou a zpestřující, výběr hráče je přitom stejně jako u kytary podřízen především charakteru skladby. Za všechny zúčastněné volně cituji jeden aktuální výrok pana principála: „Kdykoliv ve své hudbě slyším bezpražcovku Tonyho Franklina, vracím se domů.“

Fénix vstává z popela po devíti letech a hned úvodní tóny titulky dávají natěšeným fanouškům jistotu, že Sherinianův svět je stále v pořádku. Přes poměrně vysoké tempo prosvítá z hudby spíše blues než metal. Zakk proto se svými tvrdými riffy tentokrát ostrouhal. Sólově mu významně konkuruje Billy Sheehan. Nejvíce prostoru si pochopitelně ukrojil sám klávesový mág. Pánové si hrají a nabíjí posluchače optimismem, čerpajícím z hluboké víry v konzervativní hudební hodnoty. Fénix povstal, jemně zamával křídly a s neuvěřitelnou lehkostí se vznesl do výšky přístupné jen vyvoleným. S „Empyrean Sky“ se významně přitvrdí. Famózní Bumblefoot byl vybrán, aby spojil svět Planety X s božskou říší Apollonových synů. Začínám si užívat zvuk, rytmika zní neskutečně, v pravdě nadpozemsky. Tolik prostoru kolem bicích jsem už dlouho neslyšel. Duchovní pouť do nebeských sfér se v „Clouds of Ganymede“ nenápadně promění v cestu vesmírem. Jako průvodce zde posloužil Steve Vai. Nastupuje klasicky, je nezaměnitelný, co do tónu nádherný. Sherinian ho po chvíli zdvojuje, společná linka vygraduje a Vai jde do famózního trháku, klávesy kontrují. Zde hrají ti nejlepší! V podobném duchu se pokračuje další tři minuty. Komunikace ústředního dua pohlcuje natolik, že jsem zapomněl na vše ostatní. Ideální okamžik pro návrat na Zemi a vložku v podání jazzového klavírního tria. Jak ubývá prostoru, přibývá intimity, ale zvyšuje se tlak, prostě Sherinian. Stačí k tomu koncertní křídlo, perfektně nazvučené bicí a tiché předení baskytary. Ne, ti nejlepší hrají zde:-) a připočtěte si k nim i baskytaristu Ernesta Tibbse. Zlověstný klavírní motiv ve víceméně akustické „Dragonfly“ vede od jazzu až někam k akčním partiím ze soundtracku k prvnímu Rambovi. Cituji pro změnu Simona, jak při komentování uvedené skladby důvěrně říká Derekovi: „Vím, kolik jsi do toho vložil.“ Banální výrok. Když ho ovšem pronese kapacita typu Phillipse, trochu z něj mrazí.

Dočasný příklon ke klasickému fusion nastává s tóny a rytmy rozmáchlé „Temple of Helios“. Avizovaná inspirace legendárním all star bandem RETURN TO FOREVER ukazuje, do čeho TOTO zabudovali svůj pop a jak při tom museli být dobří. Profesorská výuka z rockových dějin pokračuje i na coveru od Buddyho Milese. Momentálně nejpovolanější z povolaných, a proto také povolaný Joe Bonamassa otevírá v „Them Changes“ kapitolu s názvem blues rock, hraje Hendrixe a skvěle zpívá. Kouzlo Fénixe se však skrývá v pestrosti, výlet k posvátným kořenům proto včas končí a jde se do sprostého metalového finále, gradujícího v procítěném „Pesadelu“, plném tvdých riffů, ale i plážové akustiky. Inu Kiko Loureiro svůj původ prostě nezapře a Sherinian ho k tomu ani nenutil. Nikoho nenutil k ničemu, s Phillipsem hlavně tvořil a režíroval. Fakt, že byl při přípravě výborného „The Phoenix“ nenápadně režírován sám, by bylo férové příště zohlednit i v názvu. Byznys plán by tím neutrpěl. Firma Sherinian/Phillips vyvolává skutečně dobrý dojem. Jakže to napsal do komentářů na YouTube jeden z přispěvatelů(?): „Jsem jen prostý člověk, vidím jméno Simon Phillips a dávám lajk.“

10.02.2021	Diskuse (2)	Pekárek hackl@volny.cz