Last Hardrock Outsider

DEMONS AND WIZARDS - III

Uplynulo patnáct let a už jsou tady zase. Trocha ironie na začátek neuškodí. Rozumný přístup k vytěžování vzájemného potenciálu má každopádně své kouzlo. Zároveň vede k pocitu exkluzivity a ke generování příběhu, dvěma marketingově neocenitelným složkám, díky kterým dokáže spotřebitel utratit iracionální částky. V Century Media nejsou padlí na hlavu, aby uvedené nepochopili. Paralelně s prací na úspěšném zpeněžení MAYHEM tudíž zapracovali na získání práv k vydání back katalogu a třetího alba projektu DEMONS & WIZARDS. Vida, od ironie jsem sklouzl k cynismu. Bude lepší přestat a začít myslet pozitivně. Dobrá, faktem zůstává, že milovníkům méně symfonické tváře BLIND GUARDIAN se po delší době může dostat určitého odškodnění. Věrní stoupenci ICED EARTH jsou na tom snad ještě o něco lépe, v rámci jimi adorované tvorby budou zas jednou poslouchat zpěváka, který disponuje nejen parádním, ale hlavně nezaměnitelným hlasem.


Divil bych se, kdyby firemní plány nebyly naplněny, divil bych se ještě víc, kdyby nedošla naplnění očekávání většiny fanoušků. Dostanou totiž přesně to, co mohli s ohledem na současnou(!) formu obou hlavních protagonistů očekávat; avšak ani o chlup navíc. Neříkám bohužel, protože jsem žádná zásadní očekávání neměl, ale protože ani nevím, co by opravdové jiskření mezi Jon Schafferem a Hansi Kürschem mělo v roce 2020 vlastně přinést. Ostré power thrashové album? Kdo by ho dnes poslouchal. Něco speedovějšího? Nezájem. Nějaký opravdový experiment? Nepřipadá v úvahu. Tak tedy americkou verzi euro power metalu, s nímž Jon už nějaký ten pátek bojuje o přízeň masy svých evropských fanoušků. Bojuje o to urputněji, o co více mu docházejí nápady. Budu-li o něco méně kritický, tak se jim dostane alba plného vypsaného rukopisu dvou matadorů metalové scény, kteří se, jako správní metalisté, nelekají žádné míry pompy a své „experimentální“ choutky občas neváhají posunout až do roviny koketování s klasickou hudbou.



Nedávno jsem intenzivně poslouchal druhé album ICED EARTH a královsky se bavil. Pak jsem si pustil debut DEMONS & WIZARDS a super. Jon pálí ostrou a Hansi zpívá strhující melodie. Jasně, i tady se jedná pouze o přesný průnik dvou důvěrně známých světů; melodické linky se ovšem oproti novince daleko méně vlečou, dávají větší smysl a v pohodě ustojí přepjatou dramatizaci. Přinejmenším sedm skladeb má jasný hitový potenciál. Přihodíte pár povedených věcí z dvojky a koncert v pohodě utáhnete. Lidé budou zpívat a čumět na perfektní výkon dvou profíků, třeba jako na loňském Wackenu. V roce 1997 šlo o splnění vlhkého snu příznivců z obou táborů. O spojení dvou borců na vrcholu sil. Dnes – a teď už ono „bohužel“ použiju – o nenáročnou ukolébavku pro dílem otupělé, dílem unavené starší či pokročilé fanoušky, kterým přijde po další rutinní šichtě vhod ospalá power metalová esoterika.


Elementární kvalita a pocit důvěrně známého vyvolává pocit bezpečí a spolu s absencí „rozdílových“ nápadů skutečně uspává. Tím známým je jednak naprosto banální kytarová práce, jednak svět staré fantasy s bipolární epikou na téma střetu dobra se zlem, v němž pateticky vypráví a káže Hansi a starosvětsky, snad s ještě větším patosem, zbrojí Jon. Přípravy jsou mocné a dlouhé, tak dlouhé, až se finální bitva vlastně prožvaní. Sešikovaní nepřátelé nakonec otráveně mizí a posluchač se probudí u vyhaslého táboráku. Kdo je viník? No, spíš Jon. Zatímco se v Jonově infernu topí málo výhřevným palivem, resp. podezřelými recykláty, v Hansiho nebi se toho děje relativně dost. I zde, stejně jako ve svém domovském působišti, však dotyčný v prvé řadě intenzivně maskuje nedostatek opravdu silných nosných momentů, resp. se až příliš soustředí na záchranu slabých základů. Aktuální materiál prostě nese stopy vzájemné nákazy nectnostmi, jimž vládne prázdnota a které v tvorbě ICED EARTH i BLIND GUARDIAN s přibývajícími roky sílí. Pakliže jsem vůbec v něco skrytě doufal (nešlo o očekávání, jen naději), jednalo se o pravý opak, tedy ve vzájemné nakopnutí, které by vedlo k vyprodukování štědré porce nových nápadů, rozuměj melodií, dobře pasujících do starých šablon.


Přitom vše začíná tak, jak má. Úvodní epická šleha „Diabolic“ startuje atmosférickým intrem, na které navazuje slušný power metalový song. Jasná struktura a neprotahované motivy fungují a ještě zbylo na procítěný závěr. Ano, tohle jsou DEMONS & WIZARDS. Následuje podezřele bigbítová věc „Invincible“ znějící jako bonus z něčeho od SONS OF LIBERTY; Hansi se snaží a přihazuje obstojný refrén. S přihlédnutím k okolnostem vzniku nové desky by mě na jeho místě taková skladba neoslovila. Jen bych si pomyslel, že někdo pomalu ztrácí soudnost, když mi nabízí tak slaboučký vývar a naprosté minimum odrazových můstků. „Bože, s tím bude sraní!“, měl si říct a poté s výmluvou na plný diář položit Jonovi sluchátko. Situace se o něco zlepšuje s další klipovkou. Vokální záchrana „Wolves in Winter“ se docela povedla. Schaffer by měl ale přeci jen přidat. Na podobně „jednoduchý“ styl není dost dobrý kytarista. Jako by mě vyslyšel, „Final Warning“ je tvrdší věc, v níž už něco ukáže. Od MANOWAR jsme se přeci jen kapánek posunuli, alespoň někam k hodně primitivnímu KINGU DIAMONDOVI. Sláva, necelé čtyři minuty vyplněné dobrým metalem. Jenže, pak to přijde. Baladická „Timeless Spirit“; měla mít tři minuty a byla by dokonalá. Žel trvá devět a strašně otravuje. Absolutně přitom nevadí, že Jon zas jednou vykradl svou mstivou mobilizační hymnu „When the Eagle Cries“. Neříká se mi to snadno, ale u další dvojice skladeb „Dark Side of Her Majesty“ a „Midas Disease“ už vděčně vzpomínám na epiku Sammetova „Moonglow“.


Mezi démony se vtírá senilita, mající podobu nefunkčních odkazů na již zmíněné MANOWAR, a dokonce AC/DC. Nic proti, v daném kontextu ovšem působí nepatřičně a místo magie vyvolávají únavu a ospalost. Produkce evidentně selhala, resp. žádná se nekonala a zvukoví inženýři s tím z povahy věci již nic nesvedli. Příliš vycíděným zvukem, korunovaným sterilně znějícím virblem, popsanou prázdnotu a písničkovou chudokrevnost navíc dále umocnili. S „New Down“ zamířil rtuťový sloupec konečně zas nepatrně vzhůru, prostě už musel. Při kytarovce „Universal Truth“ – ano, ICED EARTH hrají kytarovku – si zoufale říkám, zda nakonec nekritizuju pokus o progresivní album. Ne, není se čeho chytit, i když navazující heavy/thrashový zářez pojmenovaný příznačně „Split“ ujde. Během závěrečné epopeje „Children Of Cain“ mi došlo, že DEMONS & WIZARDS natočili svou vlastní „Trojku“ Kdo sledoval seriál věnovaný LED ZEPPELIN, ví, na co narážím. S ironií jsem začal, tak s ní také končím. Přidám ještě pár řečnických výzev a jedno povzdechnutí. Jone, s tímhle metalově komunitním hraním pokračuj výhradně v SONS OF LIBERTY, nic proti nim. Promiň, Hansi, bude-li nějaké příště, buď prosím opatrnější. Uražen nejsem, jen zklamán, o to víc v o co míň jsem doufal.


13.03.2020Diskuse (5)Pekárek
hackl@volny.cz

 

Meres
18.03.2020 17:16

Velebený projekt, od ktorého som nikdy nepočul ani notu, chcel som teda skúsiť novinku, ale recenzie ma skôr odrádzajú, hmmm...

 

Fenris 13
16.03.2020 13:55

Lepší než poslední BG i IE, ale stejně nuda, nuda, šeď, šeď....

 

Louža
16.03.2020 10:12

Je to bohužel tak jak je psáno. První deska byla neskutečně osvěžující vložka doplňující vrcholová období obou skupin. Tohle album je bohužel holá zbytečnost a fakt za to nemůže Hansi, který jediný vytahuje materiál z plebsu podprůměru. Jediné co trochu potěší je Morrisova produkce, která upomíná na staré časy IE, hudebně je to ale zabitý. Zveřejnění instrumentálních verzí skladeb beru jako totální nedostatek sebereflexe. Tam je ten průser slyšet úplně natvrdo.

 

zdenos
15.03.2020 20:45

no jsem zvědavý, po DIABOLICAL jsem myslel, že by mohl následovat i kvalitní zbytek, uvidíme, dost možná ejhle

 

Honza H.
13.03.2020 19:03

---Sešikovaní nepřátelé nakonec otráveně mizí a posluchač se probudí u vyhaslého táboráku--- :)
Nepobaví-li samotné album, zůstanou k obveselení alespoň Pekárkovy vtipné formulace.....